Katolíci versus evangelíci

Vztah mezi církvemi evangelíků a katolíků tu nemíním řešit. Spíš bych asi některé zmátl, protože římskokatolickou tradici považuji za své životní poslání i šanci a přitom evangelickou tradici nejen mám rád, ale za mnohé jí vděčím. Považuji za zvláštní boží dar to všechno, co mi rozdílnost pohledu katolíka a reformovaného k mé formaci přinesla a k mému osudu přináší. Kéž nikoho nepohorším, když nahlas vyznám: reformační roztržku západního křesťanství nevnímám jako neštěstí. Jako neštěstí nebo aspoň jako pohromu ovšem vnímám fakt, že stále ještě nedokážeme smířit tu různost vidění dějin spásy, různost cest působení Ducha svatého, které prožíváme zde i tam. Podobně jakoevangelíci z katolické protireformace, i katolíci z evangelické reformace se mohli a dodnes mohou učit, co je a co není jednotou, co je a co není smířením.

Zdá se mi proto, že pokud už musíme snášet trvalé memento naší neschopnosti k jednotě různého například v tvrdošíjném odpírání eucharistické pohostinnosti při katolickém slavení večeře Páně, neměli bychom tuhle a jiné podobné zkušenost ne zrovna lehko se rodící ponechat ladem ani mezi sebou, ani v jiných závažných rovinách společné spolupráce. A tak můj příspěvek lze chápat i jako přátelské poučení ze zkušenosti nabízené teology politikům i zkušeností politiků nabízených teologům. Všimnu si pochopitelně jen několika málo aspektů.

Spor o povolení spoluúčasti křesťanů různých denominací na eucharistickému stolu římských katolíků a také pravoslavných je letitý. Evangelík slavící památku smrti a vzkříšení Krista zve všechny pokřtěné, kteří chtějí mít spolu s ním účast na této svátosti jako předchutnání budoucí eschatologické jednoty. Katolík místo naděje konstatuje, že jednota víry dnes není ještě dost dokonalá. Pravdu mají oba, ovšem ta pravda je nedozrálá, nedospělá, neplodná. Proto neosvobozuje k setkávání v Kristu, v němž už dnes nejsme rozlišeni na lid prvé a druhé kategorie, už dnes jsme sestry a bratři, i když se různíme. Tu různost je třeba nikoli zrušit v nějaké kompromisní uniformitě. Tu různost je třeba smířit, jinými slovy: je třeba, aby odvážná naděje evangelíka například osvobodila katolické vědomí od hrdosti či pýchy v souvislosti s církevním úřadem. Aby obě strany přiměla k lepšímu porozumění jednoty ne ledajaké, ale jednoty dle Ježíšovy modlitby často citované, ale jen sporadicky následované: „Aby všichni byli jedno jako ty, otče, ve mně a já v tobě“. Jednota mezi Otcem a Synem není popřením radikální různosti osob, ale popření magresivní rozpornosti vztahů mezi nimi.

Je známo, že odborný teologický dialog o shodách a rozdílech mezi evangelíky a římskými katolíky byl z velké části úspěšný. S výjimkou postoje k církevnímu úřadu už snad není mezi komisemi teologů významných sporných otázek. Dialog to byl zřejmě poctivý, protože prospěl oběma stranám. Přesto se zdá – a snad se nemýlím – že naše církve se přinejmenším v Česku k jednotě už neblíží, anebo aspoň velmi zpomalily takové životodárné procesy.

A k čemu že je takový model trvalého napětí a trpělivého hledání rovnováhy dobrý například proty z vás, kdo uvažují striktně sekulárně, a spory kolem eucharistuie nepatří k jejich oblíbeným šálkům čaje? Evropa se napřáhla k jednotě, ale zjistila, že jednotu neumí. Jednotě se nenaučila, dokud byla ještě křesťanská. Umí leda uniformitu vnucenou diktátorem, anebo uniformitu totálního nezájmu společnosti přivyklé pohodlí konzumu užitků i požitků, pro jejichž plynulé zaopatřování si platí politiky.

Ale neumí doopravdy překonávat rozdíly diktované každodenním prožitkům multikulturní společnosti tak, aby kdesi v skrytosti nezakládaly časované bomby. V Německu schopném vstřebat turecký i postsovětský životní styl vypukla válka kvůli křížům ve třídách, ve Francii s milionem muslimů se našli vlastenci pohoršení tvrdošíjností šíitských středoškolaček ve věci oblečení. A ve vzorně tolerantní Británii po nedávném výbuchu terorismu v Londýně najednou objevili, že xenofobií a apriorním podezříváním z kolektivní viny trpí i poddaní královny, nejen kontinent.

Nejde mi o kritiku ani o sebemrskačství. Vím, že my v Česku dokážeme vyvolat spory primitivnější. Jde o to uznat, že všichni se jednotě musíme učit a levněji než změnou postojů (tomu říká klasický křesťanský slovník:„pokání“) a dokonce změnou paradigmat to nepořídíme. Místo takové aspoň minisnahy spíš slyšíme, že podobná gesta jsou marná a škodlivá. Jde totiž o víc než změnu soukromého názoru: jde o podmínky přežití.

Život ve všech známých formách vyžaduje pěstovat dynamickou rovnováhu mezi procesem imunitychránící vlastní identitu a procesem přizpůsobování se novým podmínkám životního prostředí, chránícím šanci na budoucnost. Nechuť k aggiornamentu prostě signalizuje ztrátu vitality sociálního systému, ať je to církev nebo politický útvar.

Příklady vidíme všude kolem sebe. Možná si posluchači vzpomínají na exodus části anglikánského duchovenstva, které neuneslo rozhodnutí o ordinaci žen. Tihle služebníci božího lidu (tak sami o sobě věří) raději vyměnili svou rodnou církev za církev římskokatolickou, aby se nikdo z nich nemusel bolestně vyrovnat a posléze positivně smířit s problémem rovnosti muže a ženy nejen před Bohem, ale také před církevním právem a právem zvykovým. Užasl jsem, že tento exodus byl katolickou stranou přivítán, ale odchod některých římskokatolických duchovních například ke starokatolické církvi vyvolal pobouření a trvalé ochlazení mezi oběma církvemi. A tak si dovedu představit, že až za nějaký čas i římské katolictví přizná ženě způsobilost k církevnímu úřadu, pak neochvějně androcentricky smýšlející římštíkatolíci zase raději posílí řady pravoslavného duchovenstva třeba i pod jurisdikcí moskevského patriarchy.

Kdo se odmítá učit z bolestných krizí historie, sám sebe odsuzuje prožít ty krize znovu, řekl kdosi moudrý. Je proto hrozivým znamením, že dnešní křesťanské církve se sice domáhají zmínky o křesťanských kořenech Evropy v preambuli její ústavy, ale jak vidí všichni, nemají k sjednocování různých tradic a různého rozdělení charismat ani dost odvahy, ani dost sil. Tím méně pak mohou napomoci k pokojnému multikulturnímu soužití tří abrahámovských náboženství v staré dobré Evropě.

Evangelík Dietrich Bonhoefer pro mne kdysi dávno poodhalil dalekosáhlý význam poctivého rozlišování mezi vírou a náboženstvím. I politika zná takové pojmové dvojice, ke škodě obou pojmů používané promiskue tu v jednom, tu v druhém smyslu. A tak mnohý katolík si dodnes nevšiml, že to rozhodující v jeho životě, to rozhodující o spáse smyslu naší lidské existencene najde v katechismu, ale v evangeliu. Katechismus kultivuje náboženství a je to velmi potřeba. Ovšem tu víru, o níž Ježíš říkával, že toho nebo onoho zachránila (spasila), tu náboženství nevynahradí. Nejde totiž v posledku o postoj k ideologii, ale o postoj důvěry k bytosti neznámé, přesažné, k bytosti ujišťující z hořícího keře Mojžíše a mnoho dalších proroků v jiných kritických chvílích, že je tu pro nás. Nu a tohle umění elementární důvěry k odlišným nám dnes v rozhádané Evropě velmi citelně chybí. Asi ho ty kořeny moc nenabízely.

Nejde vůbec o hru se slovy. Záměny významu pojmů víra – náboženství se dalekosáhle nevyplácí, podobně jako se celým národním pospolitostem nevyplatilo směšovat třeba pojmy nacionalismu, práva na domov, vlastenectví, láska k vlasti. Každý z těch pojmů nese specifické ovoce, které svou nezralostí nebo zralostí něco významného ovlivňuje. Leckterý římský katolík bez rozpaků opakuje, že eucharistické pohostinství, natož interkomunio prý není možné, protože prý tomu brání rozdíly ve víře církví. Jenže to, co křesťany dělí, není abrahámovská víra novozákonně solidně podepřená, ale rozvinuté systémy náboženské, které onen boží dar – spásonosnou víru – interpretují.

Víra biblického Abraháma pochopitelně neobsahovala žádnou z idejí, které my dnes považujeme za kameny úhelné i za kameny úrazu. Náboženství křesťanů naopak vstřebává do sebe po celá tisíciletí osvědčenou zkušenost lidstva získanou ve styku s božským nebo přesažným. Tím získává autoritu sice nezastupitelnou, ale nikoli absolutní.

Důvěra jako podstata víry jde vstříc budoucímu, otvírá přístup k budoucnosti, kdežto náboženství vytěžuje své perly z minulých zkušeností. Náboženské zkušenosti pochopitelně divergují podobně, jako se vzdalují životní styly a životní zájmy různých etnik přizpůsobujících se novým variantám životního prostředí.

Dovolte mi ještě v závěru vyznat důvody své naděje, že Evropa přes všechny ty handicapy přece jenpřežije ono stěhování národů, jehož začátků jsme svědky:

Multikulturní svět je obtížnější než monokulturní, zato nabízí víc přirozených stimulů pro obnovu vitality společenských systémů.

Jednota různého totiž zakládá krásu přirozeného světa. To znamená objektivní přínos lidskosti vůbec ne malý.

Abrahámovská náboženství židů a křesťanů válčila během minulých století proti sobě se stejnou urputností jako válčí dnes s židovstvím i křesťanstvím to nejmladší z nich, muslimské. Dnes stále ještě hraje náboženství v řadě společenských krizí všude po světě roli rozbušky, která dodá libovolnému konfliktu spousty energie, a tím významnou razanci agresí.

Je možné podpořit cílevědomě šanci diferenciace mezi náboženstvím a vírou. Pokud náboženství najde zase znovu svoji přirozeně služebnou roli, pak velmi užitečně podpoří to spásonosné – víru, schopnost i umění věřit resp. důvěřovat společnému Otci. Abrahámovské víry mají při vší formální různosti akcentů a zdrojů mnohem větší šanci dosáhnout jednoty už dnes, kdy různost náboženských systémů jsou ti vitálnější ochotnihájit i krajním sebeobětováním. Také pro Evropu se nabízí spása skrze víru, ne skrze náboženství.

Proneseno 3. září v Praze v rámci sympozia pořádaného Opus bonum a Břevnovským arciopatstvím.