Pokud člověk nastoupí do novin jako elév, nejpozději na druhý den se dozví, že jediné skutečné zprávy jsou špatné zprávy. Utěšené, příjemné počasí není zpráva – tou je hurikán nebo palčivé vedro vedoucí k nezvladatelným lesním požárům. Přátelské posezení není zpráva – tou se může stát jen tehdy, pokud jeden z přátel vytáhne na druhého nůž. Poctivý politik klidně zastávající svůj úřad nevejde do titulků – to dokáže jen ten zkorumpovaný nebo vyhledávající konflikty. Média jsou plná katastrof, krizí a bouřkových mračen nad obzorem, dobrou zprávu abys pohledal.
Kdyby však člověk místo do novin nastoupil na druhou stranu barikády, do mocenských pozic ve státě nebo podnikání, zjistil by, že ani tam nemůže očekávat, že se stane producentem radostných zpráv. Zákony a předpisy, smlouvy nebodohody o ukončení pracovního poměru asi málokdo čte se slzou radosti v oku.
A tak bychom mohli pokračovat až ke známé anekdotě o smutném klaunovi, kterého už nerozveselí ani návštěva cirkusu naordinovaná lékařem. Převaha neradostných zpráv nad radostnými je značná, podporována ze strany nabídky i poptávky.
Jako v mnoha jiných věcech byl i tady Ježíš podivínem jdoucím proti proudu. Namísto mizerné noviny a neradostné zvěsti, které by mu jistě bývaly zajistily velký úspěch, začal svým posluchačům nabízet komerčně beznadějnou radostnou zprávu: Svět a náš život bude mít šťastný konec, Bůh nám odpouští a přijímá nás, jsme občany nového království lásky.
My křesťané jako dobrou novinu, euangelion, dodnes označujeme knihy, ze kterých se čítá v neděli v kostele. Jiná otázka je, zda se tak dá označit všechno, co vychází z křesťanských úst a per. Kdy jste se naposledy smáli při četbě náboženského tisku (ironické úsměšky se nepočítají)? Kdy vás nějaký oficiální církevní dokument roztančil nebo rozezpíval? Mnozí z nás si asi přiznají, že tomu je již drahně let, pokud si vůbec na nějakou takovou událost vzpomeneme.
A co je horšího, leckterá církevní literatura se čte spíš s mrazením v zádech. Příkazy,zákazy, odsudky a rozsudky. Ano, radostná zvěst má i svoji neveselou stranu, určenou těm, kdo si před boží radostí schválně zacpávají uši. To jest – přinejmenším občas – určenou i každému znás. Nicméně tato strana je stranou rubovou, není tím hlavním obsahem, ale jen vedlejším důsledkem. Stavíme-li ji přehnaně na odiv, jako bychom chodili v šatech obrácených naruby.
Také proti tomuto přehnanému a negativnímu horlitelství, které se tím více přizpůsobuje tomuto světu špatných zpráv, čím silněji ho svými odsudky tepe, se obrátilo před deseti lety hnutí My jsme církev. V německy mluvícím katolicismu zanechalo jeho vystoupení hlubokou stopu, třebaže, jak píše v bilančním článku Jiří Kohl, nebyl oficiálními místy přijat jediný z jeho požadavků.
Mezi těmito požadavky je podle mého názoru nejdůležitější právě ten poslední, o kterém mluvím. V němčině slovní hříčka: Frohbotschaft statt Drohbotschaft, radostná zvěst místo hrozeb. A je i nejsplnitelnější: Většinu z těch ostatních požadavků by měli plnit katoličtí hierarchové. Za tento – šíření radostné zprávy – jsme odpovědni my všichni křesťané bez ohledu na hodnost a konfesi.
Ještě upozorňuji na texty Jana Konzala a Antona Houtepena o ekumenismu. Radostné čtení!
Poslední komentáře