Sakrální prostor je jedním z vyjádření slavícího společenství a zároveň jej výrazně ovlivňuje. Jaké je ale nejpřiměřenější prostorové uspořádání? Vystihuje jej idea cesty, kruhové shromáždění věřících kolem oltáře ve středu nebo naopak uspořádání prostoru se dvěma póly? Kterým směrem má být slavící společenství orientováno? A jakým způsobem je v prostoru kostela znázorněno místo Krista? Je středem společenství? A pokud ano, lze tento střed obsáhnout prostým uspořádáním liturgického prostoru?
V pozadí těchto diskusí o sakrální architektuře stojí otázka pochopení liturgie a hledání středu společenství. Při tom všem je ale potřeba rozlišit jednotlivé úrovně diskuse. Architektuře jde o pravdivé pojetí prostoru a o jeho souvislost s děním. Charakter kostelního prostoru má dopad na zde slavenou liturgii. Jako liturgický prostor slouží kostel různým druhům komunikace – mezi člověkem a Bohem a mezi lidmi navzájem. Pro různé úkony je proto potřeba najít různé podoby uspořádání společenství. Z teologického aspektu je potřeba se tázat po smyslu bohoslužby.
V tomto eseji se budu zabývat především dějinami hledání odpovídajícího liturgického prostoru, konkrétně prostoru pro slavení eucharistie, ve 20. století. Zaměřím se na liturgické hnutí s jeho koncepty a vzory, částečně zmíním poválečnou architekturu a následně se budu věnovat diskusi o alternativním uspořádání prostoru z konce 20. století. Těžiště této práce bude spočívat především v katolické sakrální architektuře, protestantskou architekturu zmíním pouze okrajově.
Každá epocha si formuje sakrální stavby podle své představy. Ta se netýká jenom liturgického dění, ale i toho, jak se v té epoše rozumí stavebnímu dílu a jaké představy a asociace stavba vyvolává. Za určující princip uspořádání kostelního prostoru pak lze pokládat porozumění liturgii. V neposlední řadě se liturgie prostoru přizpůsobuje a je jím utvářena.
Křesťané používali pro kostely mnohé architektonické styly. Sakrální stavby ale nepatří k podstatě křesťanství, protože v prvních dvou stoletích žádné takové místo neměli. Na počátku to byl něčí dům, později dům vlastněný církví – dům pro církev, který byl rezervovaný pro bohoslužebná setkání. Po Milánském ediktu v roce 313 se spolu se zvětšujícím se množstvím lidí začaly používat velké budovy sloužící pro státní správu. Přizpůsobení těchto budov potřebám křesťanského setkávání vytvořilo vzory, které z velké míry spoluurčují fyzické uspořádání prostoru kostela až dodnes.
Když přicházíme do kostela, máme pocit, že přicházíme na posvátné místo. V křesťanské architektuře budova ve své původní inspiraci nikdy nebyla kultická. Nestavěly se chrámy v pohanském smyslu slova. Budova měla být místem, které lze upravit potřebám shromáždění, ve kterém by se mohla komunita sejít, kde by mohla naslouchat Slovu a kde by mohla společně jíst.
Kostel jako prostor má vést ke transcendenci, má lidem napomáhat ke shromáždění a usebrání k modlitbě. Rozhodující pak není místo samo o sobě, ale jeho vhodnost pro liturgii, pro posvátné dění v něm. A tak prostor, který je pro liturgické dění vhodný, lze nazvat sakrálním. Posvátnost je v tomto smyslu pouze uspořádání prostoru ve vztahu k Bohu.
Liturgické hnutí z první poloviny 20. století se snažilo o aktivizaci laiků a jejich činné účasti na bohoslužbě. S tím souviselo i hledání liturgického prostoru, který by těmto cílům napomáhal. Hnutí vzniklo v benediktinských klášterech v Solesmes ve Francii, v Maria Laach a Beuron v Německu a v Belgii, mezi další významná místa patřilo i augustiniánské opatství Klosterneuburg v Rakousku.
Podle Waltera Zahnera podnítil počátek diskuse o vhodném prostoru spis Johanna van Acken „Kristocentrické chrámové umění. Návrh celkového uměleckého díla“ z roku 1922. Svůj program shrnul v jedné větě: „Oltář jako mystický Kristus má být východiskem a středobodem kostela a jeho vybavení.“ Pro van Ackena je liturgie poměrně široký pojem – jejím vrcholem je mše, a menší mírou pod ní patří i jiné bohoslužebné modlitby. Zároveň zpochybňuje projevy víceméně individuální laické zbožnosti při bohoslužbě.
Van Acken požaduje vytvoření jednotného prostoru, jež by vycházel od oltáře a ten vysouvá z presbytáře do prostoru k laikům. V knížce má i četné návrhy pro kristocentrické vybavení týkající se oken, plastik, křížových cest nebo křtitelnic. Tento koncept může podle něj fungovat jenom za přičinění kněží, kteří se musí otevřít „umělecké stránce liturgie“.
Snad nejdůležitější komentář k tomuto programu vznikl v Ateliéru pro církevní stavební umění architektů Dominikuse Böhma a Martina Webera. Jeho ztvárněním tak v roce 1922 vznikl projekt Circumstantes (viz obrázek 1) – návrh kostela na elipsovitém základě s volně stojícím oltářem. Ten byl ještě zvýrazněn koncentrickým uspořádáním sloupů a hrou se světlem. I když se projekt nikdy nerealizoval, měl velký dopad na další vývoj sakrální architektury.
Na tomto místě stojí za zmínku protestantská sakrální architektura. Podobné návrhy kostelního prostoru, jaké vznikly v roce 1922 na katolické půdě, lze nalézt již počátkem 18. století u Leonharda Sturma (viz obrázek 7).
Důležitým mezníkem z doby liturgického hnutí je kostel Svatého Ducha u Frankfurtu navržený Martinem Weberem v roce 1926 (viz. obrázek 2). Ten jeho uspořádání popisuje slovy „společenství stojí kolem oltáře jako v prvotní církvi“.
Při hledání vhodného liturgického prostoru se hlavní osobnosti hnutí snažily nalézt odpovědi na následující otázky: Co tvoří teologický a topografický střed společenství? Kde je místo pro Krista? Je hlavou církve, je cestou k Otci nebo je ve středu společenství?
Další významný architekt spojený s liturgickým hnutím, Rudolf Schwarz, se od myšlenky kristocentrického uspořádání prostoru odchýlil, a společně s Romanem Guardinim jej považovali dokonce za nebezpečné. Podle něj prostor nekončí na oltáři, a protože k církvi podstatně náleží vtělení, nesmí být v církevním stavebním umění odděleno eschatologické nasměrování od přítomného bytí.
V roce 1924 přijal Schwarz úlohu stavitele na hradě Rothenfels, který patřil katolickému hnutí mládeže Quickborn a kde od roku 1921 působil Romano Guardini jako duchovní. Rekonstrukce byla pokusem o uskutečnění ideálu společenství života a víry.
Při rekonstrukci prostorů hradu – kaple a rytířského sálu – byly vytvořeny modely uspořádání liturgického prostoru. Schwarz je nechápal jako stavební plány, ale spíše jako ideální praobrazy [Urmodelle], které potom přenesl do prostoru. Pro kapli vznikl model otevřeného kruhu a pro větší setkání v rytířském sále model uzavřeného kruhu (viz obrázky 3 a 4). Na hradě Rothenfels byla jejich realizace doplněna i možnostmi osvětlení.
Mezi diskutovanými modely je i obraz cesty, obraz církve putující ke Kristu. Tomuto obrazu ale nelze rozumět doslovně. Cesta je bytostně pohybem, je to směrově orientované bytí – liší se od dosažení cíle a patří k ní neurčitost. Podle Schwarze tento pohyb není posun sem a tam, ale v jeho provedení dochází k zastavení [der Stillstand]. Přenesení tohoto praobrazu do stavby tak nelze udělat přímo, protože by tato cesta byla konečná, a potom podle Guardiniho nutně nesakrální. Cestě je potřeba rozumět jako čistě duchovnímu principu, jehož přeložení do prostoru není jednoduché. Když je prostor doslovným výrazem putující církve, má na liturgii spíše zničující účinky.
Liturgické hnutí bylo velmi silně ovlivněno svým niterným prožíváním liturgie, který byl jejím zdrojem inspirace. Frédéric Debuyst nachází v dějinách křesťanství a sakrální architektury několik vzorů prostorových uspořádání, na které se liturgické hnutí odkazovalo.
Prvním předobrazem je ona horní místnost v Jeruzalémě, kolem které se všechno točí, odkud všechno vychází, a kde začalo tajemství liturgie. Podle holandského archeologa a patristika Frederika van der Meer v nás existuje jistá nostalgie po této místnosti, její intimitě a posvátnosti, kde se Ježíš s učedníky sešli u Poslední večeře.
Dalším vzorem jsou kostelní domy prvních křesťanských komunit. Ve městě Dura Europos se zachovaly pozůstatky jednoho domu z roku 232, u kterého jsou doloženy dvě liturgické místnosti – baptisterium a eucharistická místnost. Kromě toho tam existovalo několik blíže neurčených místností – jedna asi pro agapé a jedna se zbožím a oblečením pro chudé. V horním patře pak pravděpodobně bydlel biskup s kněžími, nebo hostitelská rodina. Dům-kostel představuje sjednocení několika funkcí křesťanského společenství, protože pravé společenství se nemůže omezovat jenom na liturgickou nebo sociální funkci. Musí se vyjádřit způsobem, ve kterém obě funkce konvergují a musí se stát především zachraňujícím [saving] společenstvím.
V pozdějších stoletích lze tuto mnohost funkcí nalézt v něčem, co lze nazvat bazilikální komplex, který kromě samotné baziliky zahrnuje i baptisterium a další budovy na ubytování, administraci a recepci. Basilika se svým současníkům nejevila jako specificky axiální, podélná konstrukce, ale spíše jako velký, široký prostor pro setkání a slavení ve společenství, poznamenaná bipolaritou kathedry a oltáře. Zvláštnost a „zázrak“ basiliky spočívá v jejím centrálním prostoru – plném i prázdném zároveň, orientovaném k východu a současně otevřeném do prostoru bez konce, který vychází z oltáře.
Prostorové koncepty i reference liturgického hnutí poukazují spíše na základní úvahy o porozumění liturgii a úlohy božího lidu v ní. Na s tím související otázky – umístnění oltáře, ambonu a kazatelny – ale nedává žádné jednoznačné odpovědi. Podle Zahnera je to možné interpretovat i jako volný prostor pro nalezení řešení.
Po II. světové válce nastává boom sakrální architektury, co do množství postavených kostelů je tato doba nejproduktivnější v historii kostelní architektury v Evropě. Tvarovou, konstrukční a materiálovou odvahu však u většiny katolických kostelů nedoprovázela odvaha nových půdorysů. Převládl tradiční názor, že „centrální prostor s oltářem uprostřed se nehodí ke katolickému kultu, protože nedostatečně zviditelňuje nasměrování oběti k Bohu, které je katolickému kultu vlastní.“ Mezi výjimečné díla, které této představě od konce války až do doby kolem II. Vatikánského koncilu odolala, lze zařadit kostely architektů Emila Stefanna a Ottokara Uhla.
Při realizaci kostela sv. Vavřince v Mnichově v roce 1955 Stefann v jistém smyslu oživuje myšlenku Circumstantes. Navrhuje „kostel jako svaté místo ve formě uzavřeného kruhu tvořeného věřícími obepínající oltář jako procesí“. Při projektování používal jednoduché materiály, které v sobě nesou odkaz na raně křesťanskou architekturu.
Spolu s Gilbertem Hülsmannem v roce 1967/69 uskutečnili rekonstrukci kostela sv. Martina v Dornbirnu s novým vnitřním uspořádáním prostoru (viz obrázek 5). Zde posunuli oltář do lodi, naproti němu postavili křtitelnici a lavice uspořádali do formy písmene U. Ambon a sedadlo pro kněze je umístěno na přechodu mezi apsidou a lodí. V jistém smyslu zde volné místo ve středu shromáždění vytváří otevřený liturgický prostor.
V realizaci studentské kaple v Peter Jordanstrasse ve Vídni r. 1963 a klášterní kaple v klášteře Melk r. 1966 rozdělil Ottokar Uhl prostor do dvou částí. Jedna část je pro Slovo a jedna pro stůl chleba a vína. V prostoru Slova stojí lektor nebo kněz proti slavícímu společenství a ve druhé části, která se používá ke slavení eucharistie, je umístěn velký stůl-oltář, který společenství obstoupí.
V roce 1966 navrhl Uhl v Rodaunu kostel s dvěma ohnisky, který je považován za první kostel tohoto typu uspořádání.
Od 90. let 20. století diskuse v sakrální architektuře už nesouvisí ani tak s orientací kněze, jako spíše s vnitřní logikou prostoru. Obrácení kněze k lidu (celebratio versus populi), které se prosadilo po II. vatikánském koncilu spolu vytvořením „lidových oltářů“ [Volksaltars] posunutých směrem do lodi kostela automaticky nevedlo ke zrušení „jeviště a diváků“. Kněz se tak někdy dostal do ještě většího protikladu k věřícím, než byl předtím, protože se oltář spíše než ideálním středem společenství stal uprostřed stojící bariérou.
Alternativou může být uspořádání prostoru se dvěma ohnisky – elipsovitý model, kde jedno ohniště tvoří stůl slova a druhé stůl eucharistie (viz obrázek 6). Toto uspořádání se vyvinulo rozvedením modelů a paradigmat liturgického hnutí. Během liturgického dění, kdy je Kristus přítomen uprostřed společenství a stává se jeho středem, se oltář odsouvá do pozadí. Jeho interpretace jako ideálního středu tedy není na místě. Tento střed potom není znázorněn kruhem s oltářem uprostřed, ale spíše elipsou, která má jak dvě ohniště, tak jedno těžiště. Rudolf Schwarz říká, že „volný střed elipsy je tak zároveň vyjádřením očekávání darujícího se Boha a poukazem na něj. Uspořádání prostoru ukazuje na cestu k Bohu.“ A je tedy mnohem vhodnější, než podélné kostely znázorňující cestu [Wegekirche].
Dvoupólové uspořádání není nové, ale ideově navazuje na kostely východních církví a v posledku na synagogy. V syrských a řeckých kostelech tvoří jeden pól prostoru béma uprostřed a druhý pól oltář umístěný na východní straně kostela. Výhodou tohoto modelu je možnost uplatnit jej i v starých kostelech, protože zachovává jejich axiální strukturu. Liturgické dění v nich se opět posouvá směrem do lodi a pro předsedajícího tak odpadá tíha tvořit protiklad společenství. Jako všichni se stává především očekávajícím a obdarovávaným.
Období liturgického hnutí lze považovat za zlatý věk úvah o sakrální architektuře a prostorové koncepty, které vznikly, si zachovávají svou platnost až dodnes. Přes to všechno většina kostelů z této doby do jisté míry pouze obnovuje polycentrický prostor s několika těžišti dění, jehož stopy lze nalézt už v prvních stoletích křesťanské architektury. Hnutí však vyvolává k životu něco z křesťanských počátků – důraz klade na živá společenství a jejich aktivní zapojení do slavení. Tím, že se snaží zrušit „posvátné“ jeviště, liturgii jakoby znovu vrací laikům.
Je důležité si uvědomit – vzhledem ke všem liturgickým a teologickým důrazům, které se objevily v diskusi o sakrální architektuře – že žádný prostor neuspokojí všechny nároky a požadavky stejnou mírou. Také nelze myšlenku kostelního prostoru zaměnit za jedno řešení, které se nabízí podle jednotlivých typů místností. Ve své podobě klade velké nároky na společenství a na společné hledání toho nejvhodnějšího. Prostor je na prvním místě lidmi prožíván – máme k němu vztah. Působí na nás a nese v sobě významy. Jeho uspořádání má vliv na komunikaci mezi Bohem a lidmi, ale i mezi lidmi navzájem. Tím utváří naše chápání liturgie – má možnost nám v našem porozumění napomáhat. Obraz kostelního prostoru je v tomto smyslu i obrazem církve.
Prostorová idea kostela má své předchůdce jak v synagoze, tak v chrámu. Jako třetí vzor zde vstupuje židovský dům – familia Dei, kde si společné slavení kolem stolu na jedné straně v modlitbách a znameních uchovává eschatologickou otevřenost, zároveň je však uskutečněním reálného společenství. Boží rodina se modlí a slaví doma – ve vlastním domě.
Kostel je tedy na prvním místě – před kusem architektury – životní prostor [living space], ve které je shromážděné společenství prvním z posvátných znaků, a jehož liturgická vhodnost jej činí posvátným prostorem. Je-li potom místem, kde v liturgii za aktivní účasti věřících „přebývá“ víra, jeví se i jako místo, kde víra „žije“ objektivně a stále. Protože je to liturgie sama, která dává kostelu jeho strukturu a atmosféru a činí z něj uchopitelný obraz nesmírné Boží pohostinnosti.
Adam, A.: Liturgika. Křesťanská bohoslužba a její vývoj. Praha: Vyšehrad, 2001
Bible. Český ekumenický překlad. Praha: Česká biblická společnost, 1996
Gerhards, A., Sternberg, T., Zahner W.: Communio-Räume. Auf der Suche nach der angemessenen Raumgestalt katholischer Liturgie. Regensburg: Verlag Schnell & Steiner GmbH, 2003
Kunst und Kirche. Sakralität. 3/2002. Darmstadt: Verlag DAS BEISPIEL GmbH, 2002
Lathrop, G. W.: Holy Things. A liturgical theology. Minneapolis: Fortress, 1993
Richter, K.: Kirchen Räume und Kirchen Träume. Die Bedeutung des Kirchenraums für eine lebendige Gemeinde. 2. vydání. Freiburg: Herder, 1998
Schmidt, N.: Fénix sakrální architektury. ERA21. ročník 2004. č. 4. str. 49-57.
Studia Liturgica. An international ecumenical review for liturgical research and renewal. Volume 24. Notre Dame, USA: Societas Liturgica, 1994
Poslední komentáře