Jak reagovat na karikatury proroka?

Dnes už snad každé malé dítě v Evropě ví, že zveřejňovat karikatury proroka Mohameda nebo nějak jinak dráždit náboženské cítění muslimů se nevyplácí. Podle vyjádření jedné české muslimky v novinách si takto můžeme z obyčejných muslimů a hlavně z jejich dětí vychovat nepřátele. K samotné kauze kolem karikatur se příliš vyjadřovat nechci, neboť je v ní řada nejasností. Každopádně se opět ukázala síla agitace muslimských radikálů i jejich organizační schopnosti (vzpomínám přitom i na svoji dávnou návštěvu pražského islámského centra, kde součástí českého kázání byla i politická agitka, včetně výzvy k bojkotu amerického zboží). Díky nim jsme byli vydatně zásobováni televizními záběry demonstrací rozhořčených lidí, kteří nedávno zřejmě ani nevěděli, že existuje nějaké Dánsko, neznali jeho vlajku (mimochodem s křesťanským symbolem kříže) a rozhodně nečetli jeho denní tisk. Navíc snad ani nepřekvapí, že organizované bouře vypukly nedlouho poté, co se stupňuje tlak na Írán kvůli jeho jadernému programu a co ve volbách na palestinských územích, jejichž nejvýznamnějším finančním sponzorem je Evropská unie, vyhrálo radikální hnutí Hamás, které se odmítá vzdát ozbrojeného boje proti státu Izrael a mezi zvolenými představiteli má např. hrdou matku tří synů, kteří všichni zemřeli při sebevražedných atentátech. Karikatury však zřejmě nebyly cíleným hanobením islámu, jak s oblibou muslimové opakují, nýbrž jen vyjádřily mínění většiny obyvatel Evropy, která má islám spojený s násilím či terorismem. To je nepochybně také důsledek teroristických útoků v Evropě (v Madridu či v Londýně), jejichž organizátoři se dovolávali islámu. Lze jen litovat, že takové akce, v očích Evropana nepochybně karikující a urážející islám, nevyvolávají v muslimských zemích obdobné bouře nesouhlasu.

V tomto kontextu považuji přinejmenším za zarážející oficiální prohlášení předsedy komise České biskupské konference pro veřejné záležitosti kardinála Miloslava Vlka ke karikaturám proroka Mohameda z 9. února 2006. Celou kauzu považuje za „výmluvný střet dvou kultur“, přičemž nešetří kritikou nejen „sekularizované západní kultury, která nemá pro posvátné věci hlubší smysl a tak nerespektuje cítění druhých,“ ale i nás, „křesťanů západního světa, kteří jsme se bohužel přizpůsobili tomuto nesprávnému chápání svobody a neumíme vhodně a důsledně hájit své náboženské cítění“. Autor dochází k jednoznačnému závěru: „Tato událost musí vést k reflexi svobody a jejich mezí v naší západní kultuře.“ Rozpaky ze smyslu tohoto vyjádření již nerozptýlí ani závěrečná velmi sympatická výzva: „Usilujme o hlubší vzájemné poznání a naléhejme i na reciproční postoje z muslimské strany, když jde o práva křesťanů v muslimských zemích.“ V jistém smyslu podobný je postoj královéhradeckého biskupa Dominika Duky, který, podle vyjádření v Katolickém týdeníku (2006, č. 7), protesty muslimů nevnímá jako „projev fundamentalismu ani odlišnosti kultur“. Podle Duky je na vině „nekulturnost značné části médií na našem kontinentu“ a často militantní „liberální fundamentalismus, který ovládá Evropu v posledním desetiletí.“

Nad těmito vyjádřeními mě napadá řada otázek. Není kauza kolem karikatur a údajného střetu kultur přece jen závažnějším problémem, který by vyžadoval větší pozornost a ne jen moralizování nad sekularizovanou západní kulturou, jejíž odstup od náboženství ovlivnily také dlouhotrvající náboženské spory a války? Kromě podpory systematického vzdělávání biskupů, kněží i laiků s důrazem na ekumenickou a mezináboženskou situaci v Evropě (to je ostatně i požadavek evropské Charty oecumeniky) mám na mysli iniciování a podporu projektů společných výzkumů nebo vedení konkrétního dialogu s představiteli dalších církví a náboženských společností u nás (např. německá biskupská konference vydala v roce 2003 již druhé vydání obsáhlého, více než dvousetstránkového, pracovního materiálu na téma křesťané a muslimové v Německu). Dále se ptám, zda je vhodné, aby k „reflexi svobody“ vyzýval vrcholný představitel církve, která ještě před sto lety měla síť udavačů, kteří vyhledávali ve vlastních řadách jinak smýšlející věřící (hon na tzv. modernisty) a která teprve před čtyřiceti lety po složité diskusi zrušila seznam zakázaných knih a přihlásila se k myšlence náboženské svobody? Vždyť ještě návrh schématu o církvi z roku 1962 vyjadřoval přesvědčení, že stát s většinou římskokatolických věřících musí být státem římskokatolickým, ve kterém příslušníci jiných vyznání mohou být tolerování, ale nemají právo vyznávat svoji víru veřejně. Naopak ve státech s římskokatolickou menšinou se vyžadovala pro církev a její věřící svoboda. To jsou sice překonané postoje, ale z různých diskuzí mám pocit, že se po nich některým lidem stýská. Navíc se nemohu zbavit pocitu, že s respektem ke svobodě jednotlivce a se schopností vést věcný dialog má církev stále ještě problémy.

Mohl bych pokračovat, ale snad jsem poukázal na některé z důvodů, jež mě vedou k přesvědčení, že s uvedenými prohlášeními se těžko může spokojit křesťan, který je s drobnými výhradami vděčný za to, že může celkem dobře žít v sekularizovaném evropském státě, který mu ve srovnání s jinými režimy či minulými staletími dopřává nebývalou svobodu (náboženskou i jinou). Křesťan, který respektuje jiná vyznání a přesvědčení, ale odsuzuje projevy násilí, obzvlášť nábožensky zabarveného, ať už veřejného nebo domácího. Křesťan, který vnímá pokušení netolerantního fundamentalismu napříč všemi církvemi a náboženstvími, zvlášť v dnešním složitém pluralitním světě, k jehož překonání však neexistuje laciné řešení, nýbrž dlouhodobé úsilí o vlastní formaci a vzdělání i úsilí o vzájemné poznání, dialog a toleranci.