Ekumena a Šifra mistra Leonarda

Číslo Getseman, které držíte v rukou, se věnuje především ekumenismu.

Hlavní článek pochází z pera Margot Kässmannové, luteránské biskupky z Hannoveru a známé ekumenické teoložky. Namísto recenze můžeme přímo ocitovat shrnující teze, které autorka ke svému textu připojila:

Pro evropské církve znamenají jejich dějiny ekumenický závazek.

Byly opět jasně nastoleny teologické otázky, které navzájem oddělují církve.

V zájmu věrohodného svědectví musíme ekumenu posilovat. Vzájemné očerňování všechny oslabuje.

Naše odloučení u stolu Páně je stále bolestným znamením rozštěpení.

Tradiční církve se svými konfesními základy stojí před obrovskými úkoly, a to společně.

V zájmu lidí Evropy musíme najít společné postoje v etických otázkách.

Jednota lidstva právě tak jako jednota církve zůstává nadále tématem ekumeny v Evropě.

V následování Krista jsme tak rozmanití, jako první učednice a učedníci – od Zuzany po Petra, od Pavla po Lydii, říká biskupka Kässmannová a doufá, že Duch přesto – či právě proto – dá evropským církvím sílu společně svědčit. Kéž bychom právě v této rozmanitosti dokázali vidět svoji sílu a zakládali na ni svoje snahy o jednotu, dodávám já.

Druhý text z pera Sigisberta Krafta byl původně přednesen v souvislosti s jubilejními oslavami výročí narození německého reformátora a Lutherova spolupracovníka Philippa Schwartzerdta zvaného Melanchthon (1497–1560).

Vedle agilního, hřmotného a leckdy agresivního Martina Luthera se mladší, pomenší a křehký profesůrek Melanchthon prý poněkud ztrácel už za života obou reformátorů. Také dnes se přirozeně věnuje daleko více pozornosti „otci reformace“ Lutherovi, zatímco „učitel Německa“ Melanchthon jakoby unikal pozornosti, i když zejména svou teologickou erudicí a vyjednavačskými schopnostmi nepřehlédnutelně přispěl k rozvoji reformačního hnutí.

A navíc, jak Kraft ukazuje, se právě dílo tohoto teologa, který tolik usiloval o konsensus, dá považovat za jedno z nejranějších východisek západního ekumenismu. „Aby byl základní konsensus zachován, byl Melanchthon ochoten v rámci Augsburské konfese připustit různost církevní praxe včetně trpění adiafor, tj. zvyků a ceremonií, byl dokonce ochoten k dohodě s římskými zástupci a k ústupkům při uznání papežovy ,superautority‘ nad biskupy ,jure humano‘ – to však pouze při respektování a zachování ,evangelických‘ konsekvencí, jako např. obnovy mše, zavedení laického kalicha a též kněžského manželství,“ říká Kraft. Spojovat Melanchthona s dnešními ekumenickými aktivitami, s limským dialogem a jeho výsledky, tedy není nijak násilné. Kdo z klasických teologů by mohl být podobným patronem ekumeny na straně katolické a pravoslavné?

A ještě poslední poznámka, tentokrát ke stránce se zprávami: Šifra mistra Leonarda, film travestující biblickou dějepravu, možná skutečně může podnítit i užitečnou diskusi o Ježíšovi a o církvi s nevěřícími diváky, jak někteří křesťanští komentátoři doufají. Bude se něco takového odehrávat u nás? A není to náhodou zrovna teď ještě naléhavější ekumenický úkol než naukové dialogy?