Dopis lze datovat do první poloviny 90. let. Obsahuje jakousi “liturgickou závěť” autora, který zde vydává počet ze své liturgické činnosti v posledním údobí svého života.
Vážený a v Pánu milovaný spolubratře,
prosím mnoho, abyste mi odpustil, že nemohu z mnoha důvodů, zvláště zdravotních, jet odtud z Ústí až k Vám na Šumavu a účastnit se Vašeho ekumenického setkání, které chcete věnovat liturgické obnově. Ostatně asi v téže době (záleží na zdejší nemocnici) budu nucen se podrobit operaci šedého zákalu; to víte, jsem na světě již tři čtvrtě století a smrt, které vládne Pán života, si mne také jinými chorobami připravuje pro sebe.
Možná, že by Vám trochu mohl pomoci můj samizdat z r. 1985, “Pokus o katolickou liturgiku”, který je dedikován mému příteli profesoru Vaší fakulty dr. Janu Hellerovi; určitě jeden exemplář vlastní a jsem přesvědčen, že Vám ho rád zapůjčí. Prosím, abyste br. profesora ode mne srdečně pozdravoval. Vyřiďte mu laskavě, že ho moc prosím za odpuštění dávného neurotického odmítnutí dalších styků. Bylo to zaviněno tím, že bohužel nepochopil, a asi ani pochopit nemohl, v jak nebezpečné situaci jsem tenkrát znovu byl a do jak bezvýchodné situace se kvůli mně (a také kvůli některým jiným disidentům a neopatrným a povídavým přátelům) dostala paní primářka, která mi vede domácnost. Ono po mém podpisu Charty 77 (vždyť jsem byl už předtím od propuštění z koncentračního tábora pod stálým policejním dozorem) byly styky s přáteli v jejich zájmu nežádoucí. Jistě ví, že se nám nakonec podařilo uprchnout z Prahy sem na sever do tohoto jakoby nejen lidmi, ale i Bohem zapomenutého kraje, tady se užStátní bezpečnost starala spíš méně, protože ta pražská, tím, že nás z Prahy vypudila, si přece jen alespoň částečně provedla svou.
V té mé knížce by bylo dnes asi nutno ledacos spravit a upravit, ale možná, že by Vám přece něco řekla některá místa a některé stati. Ovšem jistě dosud platí mé poznámky o biblických čteních ve shromáždění (např. str. 11-14). Změnilo se jen to, že už byl slušně vydán lekcionář v několika dílech, v němž bylo užito ekumenického překladu bible. Tím ovšem také nemohu být a nejsem spokojen; naopak: když slyším čtení písma v našich kostelích, jsem znovu a znovu popuzen. Výhrad mám bezpočet; některé uvádím ve svých textech (např. str. 182 nn.). Také svou kritiku “římské” liturgie u nás bych dnes jistě zmírnil. Už se např. nikde eucharistická modlitba nepřekrývá písní. A znám tady katolické spolubratry (je jich vůbec zoufale málo), kteří dělají co mohou a věrně káží slovo boží, přestože nemají odvahu něco měnit na oficiálně schválených textech a ritech. A jejich církvičky jsou často vroucně zajedno s naším Pánem, i když by se jejich liturgický projev zdál leckterému pražskémuintelektuálovi primitivní a kýčový. Sám považuji za velikou a nezaslouženou milost boží, že mohu s povolením litoměřického pana biskupa a milovaného bratra provinciálního ministra svého řádu menších bratří po tolika letech samoty a mlčení slovem božím, chlebem života a kalichem spasení posloužit alespoň malému shromáždění věřících, většinou stejně starých a unavených, jako jsem já, třebas v polorozpadlých a vyloupených kostelích. Jen kdyby mi více sloužilo zdraví. (Nedávno jsem dokonce prodělal těžký IM.)
Rád bych se také ekumenicky stýkal se spolubratry jiných křesťanských církví, jen kdyby bylo s kým. Snad opravdu aktivní jsou jen jehovisté, a s těmi ovšem nemohu mít nic společného, i když je mi to líto. A oni také při své agresivitě a výlučnosti o něco takového vůbec nestojí. Jejich propaganda je tu pro křesťanství krajně nebezpečná, neboť jejich katastrofickým předpovědím lze tady uvěřit náramně snadno.
Jinak tady bují náboženský subjektivizmus s pochybným pseudocharismatickým zaměřením, který je jen zdánlivě biblický. Jeho hlasatelé (přečasto ziskuchtiví samozvaní cizinci z Nového světa) slibují především uzdravení a spásu těla a začas mají dokonce pochybné úspěchy mezi zdejšími uštvanými lidmi, žijícími v nepředstavitelně smrtonosném životním prostředí. A u většiny dusí slovo boží trní těžkých starostí o život svůj i o život svých blízkých. A jejich chvíle odpočinku jsou, jak ani jinak nelze, vyplňovány zábavou bez velkých nároků.
Navíc tento kraj dusí kletba neodpuštěných neodčinitelných zločinů. Velká část jeho obyvatel jsou děti a vnuci těch, kteří v letech 1945-6 pomstychtivým, krutým způsobem vyhnali z domovů německy mluvící spoluobčany, jejichž předkové na pozvání českých panovníků kultivovali pomezí českého království. Dokonce si poskvrnili ruce krví většinou nevinných bývalých hospodářů, jejich žen a nemluvňátek. Okolní lesy skrývají hromadné hroby obětí pogromů, a leckdo o těch místech asi dosud ví. Proto se těmito údolími, městy a vesnicemi dodnes plíží strach. Mnoho opuštěných usedlostí s krásným hrázděným zdivem a starobylých kostelíků často zasvěcených patronům mé vlasti, se rozpadá ve zříceniny; a lidé, kteří bydlí v uloupených domovech, tento strach vdechují. Jsem nesmírně rád, že mám byt v novém, i když ošklivém panelovém domě na sídlišti, kde před několika lety byly jen pastviny. Ještě donedávna se do blízkosti tu a tam zatoulaly ze zvyku ovce nebo kozičky. Dnes tu potkáš jen opuštěnoukočku a okolní kopce jsou tiché; i ptáci se většinou odstěhovali.
To však neříkám, abych soudil; vím, že “co nemožné je u lidí, je možné u Boha”, a že “velké jsou naše hříchy, ale větší je milosrdenství našeho Boha”.
Chci-li tady veřejně předsedat shromáždění, musím se samozřejmě maximálně přizpůsobovat oficiální liturgii své církve; jinak bych znepokojoval a mátl nejen věřící, ale i zdejší spolubratry duchovní. Pro sebe považuji za dosud vzorové modlitební texty, jak je uvádím ve svém Pokusu o katolickou liturgiku. Jsou to ostatně většinou původní návrhy pro nový český misál (s výjimkou eucharistické modlitby), na nichž jsem sám po dlouhá léta spolupracoval. V enarxi používám textů misálu s výjimkou závěrečné orace (kolekty). Úvod ke zpytování svědomí samozřejmě improvizuji. Po dostatečně dlouhé chvíli usebrání se společně se všemi vyznávám z hříchů textem Confiteor. Lítost vzbuzujeme tropovaným kyrie rovněž z misálu: “Byls poslán uzdravovat duše, Pane...” Následuje ujištění o odpuštění:
Poslední komentáře