Poznámka k dvěma dopisům příteli

Záběhlická obec, kde Bonaventura Bouše počátkem sedmdesátých let sloužil, byla likvidována rukou nerozdílnou komunistickým režimem a církevními představiteli, jmenovitě biskupem Tomáškem. Biskup Tomášek se stal administrátorem pražské arcidiecéze v r. 1965, po patnáctileté sedesvakanci. Komunistický režim jej akceptoval mj. proto, že byl funkcionářem Plojharova Mírového hnutí katolického duchovenstva. Předtím působil na vesnici na Moravě a těžko se sžíval se situací sekularizovaného velkoměsta. Jeho vliv byl spíše nevýrazný. Jistý počátek obratu nastal až nástupem Karla Wojtyly na papežský stolec, poté co Wojtyla připomněl Tomáškovi jeho povinnosti.

28. září 1989

Můžeš se zříci utrpení světa, to je ti ponecháno na vůli a odpovídá tvé povaze; ale právě toto zřeknutí je možná jediné utrpení, jemuž ses mohl vyhnout.

Franz Kafka

Pavel, právě tak jako jeho Pán, nepřetržitě a tvrdě zápasil po celý svůj apoštolský život s falešnými bratry, kteří se stavěli na odpor jeho poslání. Také na něm jako na jeho Pánu se naplnilo slovo, že nepřáteli člověka budou domácí jeho. Avšak k stáru přece jen dospěl k snášenlivosti s lidmi, kteří s ním sice nesouhlasili a kteří ho i nesnášeli, nicméně Ježíšovi uvěřili a Ježíšovo evangelium, i když falešně interpretované, horlivě hlásali. Domyslel nakonec do krajnosti svou naději v Krista i své povolání: Poznal, že byl povolán, aby za čisté evangelium bojoval, ale že vítězství bude patřit jedině samému Vzkříšenému Ježíši. Toto své poznání vyznal milované církvi ve Filipech (1, 16-18): Ti, kteří ze vzdoru Krista zvěstují, ne v čistotě, domnívají se, že mi k vězení mému soužení přidají; kteří pak z lásky, ti vědí, že jsem k obraně evangelia postaven. Ale co potom? Nýbrž jakýmkoliv způsobem, buď v samé přetvářce, buď v pravdě Kristus sezvěstuje, i z toho se raduji a ještě radovat budu.” Vyznávám tedy k stáru také já, že kdekoliv kýmkoliv se Ježíšovo evangelium zvěstuje, vždycky si prolomí cestu do srdcí, která mu Bůh otevřel; i zdmi falešné interpretace, jimiž ho chtěli jeho zvěstovatelé ohradit ze strachu, že by mohlo zaútočit na ně samé. Neboť slovo boží nemůže být uvězněno. Pozornému pozorovateli dějin nemůže uniknout, že jen tam dochází ke skutečné humanizaci, otevřenosti životu, sebepřesažení a naději, kde došlo ke styku s Ježíšovým evangeliem, a to i tehdy, když bylo toto evangelium zatemněno scestným výkladem nebo nevěrohodností těch, kdo je zvěstovali. Dokonce se v dotyku s evangeliem stává, že se srdce rozhoří, aniž člověk ví a tuší, s kým se to vlastně potkal.

Mám tuto, bohužel pozdní, zkušenost: Ve své církvi jsem se často střetl s představiteli hierarchie i s vlivnými laiky, které jsem nesnášel pro jejich spasitelské sebevědomí, pro jejich v evangeliu nezakotvenou, synkretickou a fundamentalistickou teologii, pro militantní ultramontánství, neurotickou intoleranci a totalitářskou uzavřenost. A přece se nakonec v rozhodných chvílích osvědčují jako věrní vyznavači Ježíšova evangelia, zatímco já trávím zbytek života v samotě stařecké rezignace. Proto prosím čtenáře za odpouštění svého nepavlovského postoje. Prosím za odpuštění i toho podivného přítele, jemuž jsem adresoval předcházející dopisy; vždyť na mne útočil asi jen ze vzdoru, a jistě ne z nenávisti. A v neposlední řadě prosím o odpuštění i své církevní představené. Neboť tím, že jsem nevěděl, zdali křivdím, nebyl jsem ještě spravedlivý. Ten, jenž má nás všechny právo soudit, je Pán. Proto není dobré soudit před časem, ale je třeba očekávat na příchod Páně.”Onzajisté i osvítí to, co je ve tmě, a zjeví rady srdcí.” Ovšem nic nemůže omluvit netečnost a mlčení. Právě do situace, v níž je teď, nedlouho po Druhém vatikánském sněmu, katolická církev, říká Ježíš: “Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dát na zemi. Nepřišel jsem, abych pokoj uvedl, ale meč rozdělení.” Ostatně také já – navzdory své nedostatečnosti – jsem byl povolán hlásat evangelium. A také já jsem za svou církev odpovědný a také já jsem se na této zpronevěře podílel. A co můžeme proti pravdě?