Jste zde

Jak naložit se svým dědictvím

Otevřený dopis Františku Kunetkovi ohledně návrhu liturgické předlohy pro Plenární sněm katolické církve v ČR.

Sedím nad pulpitem
a partiturou času
a nevím, jak naložit se svým dědictvím -
trosečník, který přežil lepší než je sám,
a vyrovná se - možná -
horším než je sám.
Držím své pero nad archem papíru
jak nad jalovou bílou pustinou
a krčím rameny -
(Roman Brandstaetter, Poražený Faust)

Drahý spolubratře,
týdny se rvu s nutností reagovat na 2. verzi Návrhu s liturgickou tematikou pro naši církevní synodu. Nakonec jsem se rozhodl, že Vám prostě napíšu osobní dopis, který samozřejmě považuji za otevřený. Nezlobte se, prosím, že je psán rukou - psaní na stroji mne už příliš unavuje - to víte, po osmdesátém roce má už člověk všelijaké potíže - a navíc jsem si při posledním úklidu v bytě nějak bolestivě namohl levou ruku - já levičák. Snad to po mně přečtete, pokud vůbec usoudíte, že to za to stojí.

Neočekávám mnoho od našeho plenárního sněmu. Oficiálně se ustavičně zdůrazňuje, že je třeba u nás uvést v život závěry II. Vatikánu. Snad by bylo důležitější uvažovat o tom, jak věrohodně dosvědčovat evangelium našeho Pána. Křesťanství přece není nějaká nauka, a vůbec není jedno ze "světových náboženství". Křesťanství je podle Nového zákona cesta (hodos), na jejímž pro nás nedohledném konci je podle Pána Ježíše plnost království Božího. Proto se nelze spokojit s uplatňováním nějakých církevnických dokumentů - ani s uplatňováním dokumentů II. vatikánského koncilu. Vždyť tyto texty byly kompromisní už při svém vzniku. Vinou tlaku ze strany papeže (Pavla VI.) a jeho kurie se nemohly týkat mnoha základních problémů světa a církve, které se více než po pětatřiceti letech ještě daleko víc vyostřily a prohloubily. Věděli o jejich už mnozí církevní otcové a jejich poradci. A věděl o nich především Jan XXIII., papež požehnané paměti; proto koncil k nemilému překvapení tradicionalistů svolal. Vidět dnes v obsahu koncilních dokumentů možnost nějakého opravdového návodu k nápravě znamená vracet se zpátky. Církev se nesmí vracet. Církev má povinnost znovu a znovu tak jako Abrahám slyšet slovo Hospodinovo a vydat se na cestu, aniž by věděla, kam jde. Je zarážející, že to dobře tuší naši "laici", a ne představitelé církve.

Zdá se, že texty, které jste mi poslal, mají několik vrstev; s některými plně souhla-sím, s jinými souhlasit nemůžu - dokonce jsem byl tu a tam pobouřen. Jsem starý nemocný člověk a nemám už odvahu opakovat, co jsem do omrzení zdůrazňoval od šedesátých let. Proto Vám přikládám knížku svých textů, které vydali moji přátelé. Číslovaný výtisk je pro Vás, ten druhý přikládám jako pracovní. Lehko v něm najde-te poznámky k onomu Návrhu - stačí knížečku prolistovat, pokud si myslíte, že by to za to stálo.

Několik připomínek navíc:

Termín leitúrgia nelze se samozřejmostí překládat jako "bohoslužba." Původní smysl slova je "služba obci" - tedy také církvi Kristově, která se zviditelňuje liturgií, synaxí, shromážděním. Bohoslužbou má být celý život každého křesťana.

Je nepříjemné, že pro služby v církvi (především pro večeři Páně) je nezbytné užívat označení "svátost" (mystérion, sakramentum, církevněslovansky tajina). Toto slovo se v Novém zákoně vyskytuje v docela jiných konotacích. (Viz kteroukoliv konkordanci - spor může být jen o 1 Kor 4, 1; tam je mystérion jakoby blízko naše-mu "svátost", i když nemyslím, že by tu měla pravdu populární exegeze.) Slovo "mystérium", "svátost" připomíná synkretizaci křesťanství s pozdně antickými kulty, kterou nutno odmítat, kdekoliv na ni narazíme.

Povinnost účasti na nedělní a sváteční mši, jak je zakotvena v kodexu církevního práva, je zavrženíhodný předpis, který se příčí samotnému smyslu shromáždění církve kolem stolu Páně.

"Dětská liturgie" může být v nejlepším případě nebezpečnou hrou se škodlivými následky v době dospívání, kdy člověk dětské hry odkládá. Dekret Pia X. o častém a časném přijímání je po stránce historické, teologické i psychologické dokument nešťastný. Od dob apoštolských je eucharistickým termínem neděle, den osmý, předobraz dne, "který nebude mít večera". A Vy i já víme, jak a proč došlo v dějinách církve k tomu, že se nakonec sloužili mše denně, dokonce jako "missae private" - dnes "missae sine populo" (!); jak vznikl zlozvyk podávat jednotlivcům tělo Páně mimo shromáždění. (Missa sicca na Velký pátek by měla být přes svou starobylost také dávno zrušena.)

Podávat tělo Páně dětem, jakmile jsou už schopny odlišit eucharistický chléb od běžného pokrmu, snižuje večeři Páně na úroveň magického úkonu, a těm dětem ubližuje; znesnadňuje jim smysluplný přístup ke stolu Páně v jejich dospělosti. Účast na večeři Páně je čin zavazující ("To čiňte na mou památku" = následujte mne v mé paradoxi); předpokládá dospělou lidskou zralost.

Pomazání nemocných dnes nutně vyvolává rozpaky. Jakmile signum gratiae, znamení milosti, se stane nesrozumitelným, zaniká jeho smysl. A mazání olejem, které bylo v době epištoly Jakubovy častým způsobem léčení, dnes už nikdo nepo-važuje ve vážné nemoci za účinný lékařský zákrok. Je-li nemoc smrtelně nebezpeč-ná, je jistě důležitější ujištění o odpuštění hříchů a přijetí těla Páně.

Potíže dnes dělají nejrůznější "svěcení" všech možných předmětů. Přece všechno, co užíváme při liturgii, i to, co nám nějak připomíná naši naději v Pánu (kříže, ikony apod.), samo o sobě bez nějakého předběžného "posvěcujícího" obřadu nás vyzývá, abychom si vděčně připomínali svatost Boží, která se zjevila skrze lidství našeho Pána Ježíše Krista. Jiný smysl přece ty věci nemají, ať jsou posvěceny nebo ne. A copak křesťanství nezrušilo rozdíl mezi sakrálním a profánním? Copak tu zeď nezbořil sám Pán Ježíš? K čemu tedy vůbec něco "světit"? Nejde tady o nějaký magický rest?

Vzhledem k prohloubené textové kritice novozákonní vědy i k současnému stavu kristologie i eklesiologie se zdá, že naši husitští předkové měli asi trochu pravdy, když tvrdili, že přijímáni sub una specie není "celá svátost". V praxi společného kalicha je ovšem nutné dolévat z konvice, jak to dávno dělají naši reformovaní bratři, a jak to dělali od 15. století naši utrakvisté, užívajíce při své mši "řepice". Také je nutno zrušit fronty k přijímání, a tak zabránit individualismu a subjektivní zbožnosti; naučit věřící, aby večeři Páně slavili a aby při ní hodovali společně. Neboť při tomto společném hodování se zviditelňuje církev nejopravdověji.

Je hrůzné, když služebník církve, která ho pověřila, aby předsedal jejímu shromáždění, o sobě myslí, že jedná in persona Christi, že je dokonce alter Christus. My služebníci církve jsme přece vždy jen dúloi achreioi - služebníci neužiteční (Lk 17, 10), často ničemní, protože neděláme ani to, co jsme povinni, nebo to dělá-me špatně.

Není pochopitelné, proč by ti, kteří mají ve shromáždění předsedajícímu pomáhat, měli být k této službě nějakým obřadem "zřizováni" nebo "ustanovováni". Vždyť jde jen o to, aby uměli nahlas předčítat a recitovat a aby byli inteligentní a pohotoví. To se týká i těch, kdo pomáhají při vysluhování tělem a krví Páně.

Zmínka o disciplině arcani snad ani nemohla být míněna vážně. Disciplina arcani vznikla pozdě a nikdy nebyla všude rozšířena. Je dokladem synkretismu s pozdně antickými mysteriosními náboženstvími, importovanými z Východu (viz např. Apuleiův Asinus aureus). Odporuje 1 Kor 14, 24-25 i Mt 5, 14-16. Církev má přece povinnost vydávat před světem svědectví svému Pánu. Má být hotova k vydávání po-čtu každému, kdo by ji požádal o zprávu z její naděje (1 Pt 3, 15).

Kostel není chrám - templum - ze světa vydělené a ohražené místo, kde se mohu setkat s božstvem. Kostel je budova, v níž se může místní církev shromáždit, aby poslouchala slovo Boží a stolovala při večeři Páně. Latinsky se nazývá ecclesia (z řec. shromáždění). Bohužel český název této budovy trapně upozorňuje na to, že křesťanství u nás bylo na počátku náboženstvím panským, že kostely byly jen na panských sídlech (castella - castellum) a duchovní patřil k panské čeledi… Zdědili jsme i rozsáhlé kostelní budovy, často nesmírně cenné, s nimiž si nevíme rady a je-jichž interiéry necháváme na pospas zlodějům. A pokud si je chceme upravit podle svých současných potřeb, sami si mobiliář ničíme. Neodborné zásahy zejména sebevědomých duchovních už napáchaly neodčinitelné škody. Můj vzácný učitel, nebožtík prof. J. Cibulka dobře říkával, že nejhůř v kostelech řádili táborští a kalvínští ikonoklasté a naši faráři. Nedávno my kdosi ukazoval bohatě vypravenou publikaci o nějakém architektu, kterého prý doporučuje biskupská konference (doufám, že to není pravda). Pěkné fotografie na křídovém papíru dokumentují, že jeho úpravy liturgických prostorů jsou vesměs kýče, a k tomu nákladné.

Zařídit se podle nových potřeb je jednoduché. Stačí poctivě udělaný stůl, trochu vyšší než jsou obyčejné pracovní stoly. Nevnucujme tomuto účelovému kusu nábytku nějakou "symboliku", rodinný stůl je už sám o sobě vznešeným symbolem. Na ubrus postavíme dva svícny a do středu položíme dobře vázanou bibli s dostatečným počtem stužkových záložek. V blízkosti stolu by měl stát nebo viset dostatečně velký kříž, obvykle se sochou Ukřižovaného. Je u nás módou v blízkosti stolu Páně stavět tzv. ambony, ale tyto "ambony" nejsou skutečnými ambony. Jsou to obyčejné pulpity (byz. analogia, csl. analoje). Ambo (z řeč. anabainó = vystupuji) bývalo v basilikách vyvýšené ohrazené místo, na které se vystupovalo po schodech. Může ho nahradit stará kazatelna, pokud není příliš vysoko. Ostatně nevím, proč by lektor nemohl číst od stolu Páně a kazatel od něho kázat, aniž by se někdo po kostele zbytečně procházel.

Většina sebekrásnějších kostelů nám již nevyhovuje. Nelze zrušit jejich půdorys, který se skládá z jeviště (presbytáře) a hlediště (lodi). Vysoký prostor nelze v zimě vytápět. Není šatny, ani umývárny, která by byla všem přístupná. Asi by se dnešní církev cítila mnohem lépe v jakékoliv vhodné "světské" místnosti. Tak tomu ostatně bylo v dobách apoštolských (Sk 20, 7-9) i poapoštolských (viz Justinovy apologie, které předpokládají triklinium).

Nevím, mám-li jako starý člověk mluvit o folkových produkcích mládeže při nedělním shromáždění církve. Snad bych jim směl alespoň vytknout, že bývají amatérské a diletantské. A je mi líto, že by mě při liturgii rušily stejně, jako mne za mých studentských let zlobila dámská sóla, která se při "obětování" linula z kostelní kruchty. Do církve patří mládež, střední věk i staré babičky. Duchoví i věřící by to měli respektovat, jinak by neměli právo se modlit Apostolicum. Jistě, že jsou kytary dobré ve schůzkách mladých lidí, ale v nedělním shromáždění by snad měli zpívat všichni, zpěv je neoddělitelnou součástí liturgie.

Bylo by jistě třeba mluvit ještě o mnohém:

o lidové tvořivosti v květnatých Přímluvách, které ovšem nejsou vůbec oratio universalis;
o tom, že všechny klasické liturgie zpívají před čtením evangelia Aleluja, jen u nás se zpívá kus písničky;
o podivných kázulích z uměliny a bez podšívky, přes které se proti vší tradici přehazují okázalé strakaté štóly;

o rozladěných zvonečcích (tintinabula), o kterých se mešní řád vůbec nezmiňuje;
o zvonci u dveří zákristie, kterým jako by se ohlašoval začátek nějaké produkce;
o tenoučkých usušených oplatcích (hostie), které už nejsou vůbec pečivem, natož chlebem;
o okázalých gestech, které už nemají nic společného s rozpjatýma rukama antických orantů;
o paténách, které už nejsou mísami;
etc. etc.
A co s Žalmy, jejichž překlad je vzdálený jakékoliv poesie a jeho recitace uboze napodobí gregoriánský chorál? Snad je dobré poznamenat, že Evangelický zpěvník, který vydala synodní rada Českobratrské církve evangelické, má již na začátku celý Žaltář, většinou zrýmovaný bratrem Strejcem na konci 16. stol s nádhernými renesančními nápěvy.

Vzácný a milovaný gregoriánský chorál není dovoleno mrzačit tím, že se narazí na český text, např. některé preface.

A tohle jsem si nechal naposled. Jestli si moji veledůstojní spolubratři myslí, že "symbolické prvky", jako jsou při sňatku příspěvky na svatební hostinu, obohacují liturgii, pak je to s jejich liturgickým vkusem zlé. A kříž ať novomanželům nevnucují, jistě nějaký zdědili, a jestli ne, tož si ho jistě koupí a vyberou podle svého vkusu - třeba ve starožitnictví.

A teď už si myslím, že jsem toho napovídal dost a možná zbytečně.

Drahý bratře, je mi smutno. Modlete se za mne.

Váš
fr. Bonaventura

P.S. Jestli si myslíte, že tenhle dopis je k něčemu, byl bych Vám vděčný, kdybyste mi poslal kopii. Mně kopírovací papír došel a nový tu není k dostání.