Jste zde

Andrés Torres Queiruga

Svátosti: reálné dění, prázdná symbolika, nebo okultní magie?

O svátostech se v průběhu dějin mluvilo hodně. V souvislosti s Druhým vatikánským koncilem - během příprav i po něm - se bádání v této oblasti zintenzivnilo; jeho cílem bylo nově porozumět tradici a hledat nové možnosti.

Ateismus a křesťanský obraz Boha

Na začátku svého spisu Proslogion žasne Anselm z Canterbury, že nám - ač jsme Bohem stvořeni - dělá takové potíže ho poznat. Věřícím se zdá ještě podivnější, jak je možné být ateistou, především moderním.

Vzkříšení a pohřební liturgie

Pohřební kult je tak starý jako lidstvo samo. Křesťanství na toto lidské kontinuum navazuje, opírá se však přitom o svoji zvláštní zkušenost božského, což v posledku znamená o víru ve vzkříšení Ježíše Krista. Do hloubky jdoucí teologická obnova vyžaduje proto v tomto rozhodujícím bodě také obnovu chápání nejvnitřnějšího významu křesťanské pohřební slavnosti i obnovu jejího rituálního ztvárnění. Druhé Vatikanum formuluje následující stěžejní zásadu: „Rity pohřbu mají zřetelněji vyjadřovat velikonoční smysl křesťanské smrti."1

Prosebné modlitby jsou deformací víry

 I. Problém

„Tradiční definice modlitby má jeden háček: zbavuje obraz Boha jeho síly“, neboť jestliže modlit se znamená „pozvednout srdce a mysl k Bohu“, pak takovou modlitbou děláme z Boha „královského, vzdáleného a nám cizího soudce“1. Tím, že z ní nadto děláme modlitbu prosebnou, dopouštíme se ještě závažnější deformace. Pro názornost stačí, když si představíme, že jedné neděle vstoupí do libovolného kostela nějaký „inteligentní mimozemšťan“, který nezná naši kulturu, a bude pozorně sledovat eucharistickou bohoslužbu. Uslyší řadu modliteb k jakémusi Bohu, který je stále znovu sborově úpěnlivě žádán o milosrdenství a odpuštění, k němuž celou dobu stoupají vzhůru prosby a jemuž shromážděná obec ve slavnostním okamžiku „všeobecné modlitby věřících“ naléhavými slovy – „prosíme tě, vyslyš nás“ – předkládá různé veřejné a soukromé tužby. A když se ještě nějaký čas zdrží a zjistí, že prakticky žádná z těchto modliteb není vyslyšena – jaký dojem pak bude mít z takového „Boha“? Nepochybně, že je to bytost nebezpečná, občas také pomstychtivá, zřídka ochotná pomáhat a rozhodně málo přesvědčivá.

Zároveň však náš mimozemšťan uslyší – a bude tím překvapen (představujeme si ho jako tvora logicky uvažujícího, citlivého a nezaujatého) – že Bůh je plný lásky a slitování, že nekonečně a bez rozdílu miluje i zlé a nespravedlivé a že odpouští bez podmínek. Je nabíledni, že to, co je pro nás snad už více méně zažitá a akceptovaná rutina, bude on považovat za očividnou nedůslednost a nevysvětlitelný rozpor.

Co je úkolem teologie po skončení pokoncilové restaurace

Bůh je věčný, avšak jeho přítomnost se děje skrze dějiny. Proto přijímání a chápání této Boží přítomnosti vždy závisí na situaci, je dáno potřebami, otázkami a problémy konkrétní doby a kultury. Více než tři tisíce let stará biblická tradice a dva tisíce let vývoje křesťanství přinesly v teologii řadu proměn, jejichž dosah byl ovšem v různých obdobích různý.

I. Teologie v moderní době: restaurace versus obnova

Přihlásit se k odběru RSS - Andrés Torres Queiruga