Vladimír Kočandrle

Někdy na pomezí pátého a šestého století vytvořil neznámý autor kdesi v řecké kulturní jazykové oblasti, snad na území dnešní Sýrie, soubor pozoruhodných textů, které ať už přímo - svými překlady - nebo prostředkovaně díly jiných, pozdějších autorů na více než tisíc let ovlivnily teologické i filozofické myšlení křesťanského světa a svou

Budu se zabývat vztahem tří křesťanských církví k nekřesťanským náboženstvím, analýzu založím na vybraných textech zástupců těchto církví. S přihlédnutím k obsáhlosti tématu jsem provedl dvojí selekci: která nekřesťanská náboženství a které křesťanské církve? Rozhodl jsem se pro náboženství

Možnost zobrazení nadpřirozeného, božského, patří mezi věčné otázky člověka. V křesťanství byla přítomna od samého jeho počátku ve starozákonních textech Pentateuchu – stačí připomenout paradox Gn 1,26 vs. Ex 20,4. Nebudu zde prodlužovat úvod citováním dalších biblických výroků, tedy zjednodušeně:

Novozákonní apokalyptik nazývající sama sebe bratrem Janem adresoval své Zjevení sedmi maloasijským církvím. Stalo se tak někdy na konci 1. století po Kristu. V nejstarší církevní tradici býval tento muž ztotožňován s apoštolem Janem a zároveň autorem čtvrtého kanonického evangelia i třech obsahově navazujících listů. Ač tato svůdná teze byla poměrně brzy, v procesu prohlubujícího se poznání spisů i jejich dobového a teologického pozadí, zpochybněna a nakonec vyloučena a bratr Jan se jako předmět teologického zkoumání osamostatnil jako Jan Teolog¹, přesto lze říci, že v oblasti kolem Efezu, tradovaného působiště pozdního apoštola Jana, vznikla na konci 1.století po Kristu svébytná janovská tradice². Do ní je možno zařadit všechny zmíněné spisy, ne snad jako vědecky nesporný výtvor jediného autora, ale jako plod postupného promýšlení náboženských témat v rámci spřízněné skupiny, janovského okruhu.