Josef Myslivec

Přijímání laiků pod obojí bylo obvyklou praxí v obou polovinách církve až do konce 12. století. Zatímco ve východních církvích zůstalo přijímání laiků pravidlem dodnes, na Západě se na přelomu 12. a 13. stol. vžívá přijímání laiků pod jednou způsobou, a to poměrně rychle a bez nějakého výrazného odporu. Je to v době, kdy se liturgické otázky ještě neřeší centrálně (z Říma) a kdy tedy iniciativa k této novotě vzešla z místních potřeb a názorů. Hlavní příčinou bylo asi to, že už několik set let před tím bylo přijímání „pod jednou" pravidlem při zaopatřování nemocných (pro obtíže s donášením kalicha), dále ohledy hygienické (na Západě se přijímalo napitím z jednoho kalicha) a jistě i úcta ke krvi Páně a obavy ze snadného jejího znesvěcení (zejména u dětí, kterým se podávalo jen pod způsobou vína). U nás, jak známo, se požadavek kalicha pro laiky stává nejvýznamnějším znakem husitského náboženského hnutí (první podává z kalicha laikům mistr Jakoubek ze Stříbra r. 1414 u sv. Martina ve Zdi, už v době Husova věznění). Na sněmu basilejském r. 1433 je Čechů povolen kalich na znamení smíru s obecnou církví, ale r. 1462 Pius II. toto privilegium ruší.

Advent vytvořila galikánská a hispánská zbožnost ve 4. a 5. stol., aby jej jako podobenství starozákonního čekání na Pomazaného odevzdala v 6. stol. i oblasti římského ritu. A poněvadž člověk čekající je plný radosti z toho, na co čeká, měl advent vždy výrazný přízvuk radosti více či méně překrývající jeho kající ráz. Zvlášť u nás v Čechách, kde utrakvistická rorátní hymnika proměnila advent v čas rozjásané až bujaré radosti. Pokoncilní liturgický řád jakoby tomuto „nepřesnému" chápání adventu vycházel vstříc. Komentář ke kalendáři říká: „Advent si sice uchovává svůj rozsah čtyř týdnů, není však nadále považován jen za čas kajícnosti, neboť je to čas radostného očekávání. I když se v nedělích tohoto období neříká hymnus Gloria, neděje se to ze stejného důvodu jako v postě, ale proto, aby andělský chvalozpěv zazněl v noci Narození jako nová píseň."

Není tomu dávno, co se do Byzantského muzea v Aténách dostala překrásná ikona z XIV. století zobrazující archanděla Michaela. Drží, jako obvykle, v ruce sfairu, odznak moci boží, tentokrát s nápisem: „Ježíš Kristus, spravedlivý soudce."

Svátky prvních dvou listopadových dnů nacházejí v těchto slovech společného jmenovatele. Jestliže věříme, že mimo náš viditelný svět, mimo církev putující, žijí ti, kteří jsou z nás, a proto nám nemohou být cizí a ani my nemůžeme být cizí jim, pak jen proto, že Kristus spravedlivý soudce je už pozval: „Vejdi v radost mého Pána." A my ve víře v tuto jejich radost v nich vidíme své přátele. A když druhý den vzpomínáme modlitbou na ty, kteří z našeho kruhu odešli, pak jen proto, že cítíme potřebu být s nimi při setkání s Kristem, spravedlivým soudcem, pomoci jim alespoň tím, že budeme ukazovat na rány v rukou, nohou a v boku tohoto Soudce a budeme volat jejich jménem: „Rozpomeň se dobrý Ježíši, že jsme příčinou tvé cesty." Zkrátka oba tyto dny a vlastně i památka svatých, jejichž ostatky se chovají v kostelích naší diecéze (5. listopadu), jsou liturgickým prožitím dogmatu o společenství svatých, viděným ze dvou zorných úhlů.

Charakter misijní činnosti sv. Cyrila a Metoda je v dějinách christianizace zaalpské Evropy jedinečný. Oba jsou příslušníky vrcholné kulturní vrstvy byzantské, přicházejí na příkaz svého panovníka (politickou příchuť jejich misie nelze přeceňovat, ale také ne popřít) a vstupují, oni vzdělanci a uvědomělí dědici antické vzdělanosti do prostředí, které museli považovat (ze svého hlediska) za barbarské. Tak vypadaly předpoklady, ale skutečnost byla jiná. Především svým překladem evangeliáře a vytvořením písma dokonale odpovídajícího fonetice, přetvářejí hovorový jazyk slovanský z okolí Soluně v jazyk spisovný a dokonce s bohatým slovníkem teologickým. Dále při příchodu na Moravu zjišťují, že křesťanství tu už hlásáno bylo a že tu jsou jeho viditelné stopy. Odkládají proto misijní metodiku, na kterou byli připraveni, nesnaží se věci lámat přes koleno a přizpůsobují se tomu, co zde našli. Ritus jejich liturgie není byzantský, vždyť liturgie sv. Petra, které snad (podle J. Vašici) užívali, byla kombinací liturgie římské a byzantské. Některé názory dokonce vidí v tzv. kyjevských zlomcích doklad, že užívali liturgie latinské podle sakramentáře patriarchátu akvilejského. Převzali také překlad Otčenáše pořízený už svými předchůdci, i když se lišil od znění řeckého. Církevní zákonodárství byzantské i s jeho složkou civilní přizpůsobují prostředí tak, aby mu sloužilo a ne jen znásilňovalo. Žádný z velkomoravských kostelů, které dnes aspoň v půdorysu známe, nemá výrazné rysy byzantské architektury. Stavební typy, které se tu ujaly už před jejich příchodem se nepochybně udržují i pod jejich vlivem. Ale vrchol jejich pastýřské moudrosti je v tom, že se nebáli velkomoravské prostředí osamostatnit tím, že pro ně vydobyli vlastní liturgický jazyk, že obecně srozumitelná soluňská slovanština se dostala do stejné důstojnostní roviny s latinou a řečtinou. Ona úchvala Hadriána II. (869) a Jana VIII (880) pro tento počin je stála kus života a bez míry utrpení. Ale proč to všechno? Snad z nějakého romantického nadšení pro národ, který už se tenkrát vyznačoval příkladnou nevděčností? Či z touhy zanechat tu po sobě kulturní dědictví, které přetrvá věky? Ne - jen a jedině z lásky ke Kristu a z touhy získat pro něho duše, proměnit příkaz „jděte, učte, křtěte“ v svobodný čin člověka, pro kterého je Kristus vším.

Liturgický řád Letnic až do r. 1955 silně připomínal velikonoční řád, poněvadž se z něho ozývala myšlenka oslavy křtu, vhodně spojená s chválou Ducha svatého jako dárce milostí. To proto, že se vigilie Letnic se stala v Římě, asi v 7. stol., druhým dodatečným termínem udělování křtu. Proto se ten den až reformy II. vat. koncilu podruhé světila křestní voda a svěcení předcházelo šest starozákonních lekcí, vybraných z dvanácti lekcí velikonoční vigilie. Sám svátek Letnic je však v Římě doložen už v druhé polovině 4. stol. a v 5. stol. je znám už ve všech církvích. I oktáva Letnic, zavedená v Římě na konci 6. stol. je jakousi obdobou oktávy Velikonoc a v liturgických formulářích se opakují některé texty velikonočního okruhu. Letniční ráz lekcí v tomto týdnu byl zachován i v kvatembrových dnech, která zapadají do této oktávy, takže v liturgických formulářích těchto tří dní se pak mísí tři myšlenkové okruhy: seslání Ducha sv., křest a téma starozákonních Letnic jako poděkování za úrodu.

Dosavadní obřad křtu dětí byl jen zjednodušenou formou křtu dospělých. Je to vlastně nezbytný důsledek postupného odumírání katechumenátu v 10. a 11. století a jeho nahrazování křtem dětí. Křest dospělých pak existoval už jen na misijních územích. A ten byl zase jen shrnutím sedmi skrutinií (od 2. pol. 6. stol.) tj. stupňů, po nichž katechumen postupoval k poznání pravdy víry a zároveň se jimi duchovně připravoval na křesťanskou iniciaci. V dosavadním křestním ritu tento vstup do církve připomínaly exorcismy, poznamenání křížem, udělení soli, obřad „Effeta“, mazání sv. olejem, modlitba Věřím a Otčenáše na cestě ke křtitelnici a další úkony.

Reforma bohoslužby Svatého týdne v roce 1956 vrátila bohoslužbu Velkého pátku k jejím počátkům, takže dnes můžeme zcela dobře rozeznat hranice jednotlivých částí, ze kterých byla během staletí sestavena.

Původně byl tento den přísně aliturgický, tj. nekonaly se vůbec žádné bohoslužby. Byl to prostě den postu a smutku. Ba dokonce byly někde po celý den zavřeny i kostely. Proto 4. synoda toledská (633) kárá tento nesprávný výraz smutku. Rozhodně však nikdy nebyl Velký pátek svátkem a do veřejného života se promítal jedině zákazem soudních přelíčení, který vydal už Konstantin Veliký.

Už mnoho výkladů bylo proneseno o záhadném názvu „Zelený čtvrtek“, ale žádný z nich není plně uspokojivý. Bude proto dobré, když si zvykneme na opravdu správný liturgický název „Den večeře Páně“, který by snad časem i zdomácněl místo onoho záhadného a nic neříkajícího názvu nynějšího.

Dnes charakterizuje tento den takřka výlučně vzpomínka na poslední večeři Kristovu, umocněná ještě obřadem mytí nohou po evangeliu a přenesením eucharistické liturgie na večer. Dnes je tedy tento den zase v plném smyslu slova „Natalis calicis“, dnem zrození kalicha, jak byl nazýván od 5. do 7. století. Jediným a to dost bolestným nedostatkem je, že nebyl pro tento den všem věřícím přiznán nárok na přijímání pod obojí způsobou, zvláště když nové liturgické texty se znovu dotýkají právě daru kalicha.

Čtyřicetidenní půst, jako příprava na Paschu, je nepochybně ovlivněn především příkladem čtyřicetidenního postu Kristova, ale vedle toho i typologií starozákonní. Čtyřicet let putoval lid boží pouští, čtyřicet dní strávil Mojžíš na Sinaji, čtyřicet dní stál Izrael proti Filištínským, dokud David nevystoupil proti Goliášovi, stejnou dobu šel Eliáš na horu Horeb a Jonáš kázal pokání Ninivetským. Při naší dnešní znalosti semitské chronologie nebudeme ovšem trvat na časové exaktnosti všech těchto údajů. Tak jako jiná čísla i toto „čtyřicet“ je jen symbolem takové délky času, která člověka jako jedince nebo jako celek vyčerpá (např.: „a potom zlačněl“ Mt 4, 2). Přesto však z dobrých důvodů trváme nadále na staré církevní tradici, která brala tento údaj doslova a požadovala jednak, aby všichni věřící se po tuto dobu postili, tj. omezili svou touhu po jídle a pití (byly tu různé formy naplnění tohoto příkazu), a tak potlačili svou tělesnost, bránící jim v soustředění na věci duchovní. Dále žádala po těch, kteří konali veřejné pokání, aby po stejnou dobu vykonávali zvláštní kající úkony. Odtud, ne tedy z prvého požadavku, vyplynulo ono sypání popele na hlavu na počátku tohoto období. Tento prastarý, obecně semitský projev smutku a kajícnosti byl určen zprvu jen jim, a teprve ve druhém tisíciletí jej přijímají i jiní věřící.

Mnohokrát v adventní liturgii zazní Izaiášova slova: „Hle panna počne a porodí syna a nazváno bude jeho jméno Immanuel“ (Iz 7, 14). Křesťanský výklad vždy tato slova přijímal jako mesiánské proroctví, jak jej k tomu opravňovala zvěst Matoušova (Mt 1, 23) i Lukášova (L 1, 31). Je ovšem pravda, že rabínské židovstvo nechtělo vidět v prorokových slovech mesiánský příslib.