Mnohokrát v adventní liturgii zazní Izaiášova slova: „Hle panna počne a porodí syna a nazváno bude jeho jméno Immanuel“ (Iz 7, 14). Křesťanský výklad vždy tato slova přijímal jako mesiánské proroctví, jak jej k tomu opravňovala zvěst Matoušova (Mt 1, 23) i Lukášova (L 1, 31). Je ovšem pravda, že rabínské židovstvo nechtělo vidět v prorokových slovech mesiánský příslib.
Příčina toho je hlubší; když totiž křesťanství přijalo Septuagintu za svůj oficielní text SZ, ozvaly se na straně rabínských znalců Písma až vášnivé protesty proti jeho překladové správnosti. A jedním z míst, kterým tento názor podkládali, byla právě tato slova. LXX totiž přeložila hebrejské „almah“ řeckým „parthenos“. Je jisté, že se oba pojmy nekryjí, poněvadž hebrejský termín znamená mladou ženu, schopnou manželství a mateřství, kdežto řecké „parthenos“ znamená pannu, kterou zase hebrejština označuje slovem „betulah“.
Tento židovský odpor dosvědčuje sv. Justin (Dialog s Tryphonem 41) i sv. Jeroným (Contra Helvidium41). Slovo „almah“ se vyskytuje ve SZ devětkrát, nikdy však jako protiklad „betulah“, nýbrž první pojem v sobě zcela samozřejmě zahrnuje i pojem tělesného panenství (nejvýrazněji v Gn 24, 43). Překladatelé LXX museli použít termín „parthenos“ z prostého důvodu, že řečtina neměla ekvivalent pro „almah“, pro pojem, který mohl vzniknout jen v semitském prostředí s jeho úctou pro plodnosta tedy i schopnost plodnosti.
Ale židovský odpor se neomezil na tuto, v podstatě lexikografickou otázku, nýbrž šel dále – vytýkal křesťanům, že svým pojmem parthenogenese přejali motivy antické mythologie a aby zcela popřel křesťanský vztah k tomuto proroctví, vykládal ona Izaiášova slova přísně literárně, doslovně. K tomuto výkladu se vrátili někteří moderní exegeté, v poslednídobě i katoličtí. Poněvadž brožura jednoho z nich, N. Lohfinga (Altes Testament, historische christliche Auslegung) je v rukou některých katolíků u nás, nebude na škodu, když si o věci pohovoříme.
Především je třeba uvážit, zajakých okolností byla ona Izaiášova slova vyřčena. Bylo to za vlády judského krále Achaze, který nastoupil na trůn ve svých dvaceti letech, těsně na konci období míru a prosperity v létech 740-735. Ale smrtelné nebezpečí se už blížilo. Za vlády Tiglad-Pilesera III. se asyrská říše vrací k vedoucímu postavení v mezopotámském prostoru, r. 734 dochází k řadě jeho úspěšných výbojů směrem na západ. Samařský král Menahem platí Asyřanům poddanský poplatek, král tyrský a izraelský si rovněž vykupují mír tributy. V době kdy Tilgad-Pileser byl zaneprázdněn na severu své říše, dohodl se však Menahemův nástupce Pekach a damašský král Rason na protiasyrské koalici. Přidal se k ní i Tyrus a Gaza. Dalším spojencem, měla-li mít koalice vůbec strategickou cenu, měl být právě Achaz, kterýv šak váhal a tak se oba králové dohodli, že jej zničí vojensky. Jeruzalém právě očekává jejich nápor, král dohlíží na opravy opevnění a přívodu vody do města.
Tehdy v prvních měsících r. 734 se s králem setkává na Valchářském poli prorok Izaiáš, doprovázen svým synem Šearjašubem (česky: zbytek se vrací) a z příkazu Božího mu praví: Vzmuž se, buď klidný, plán obou králů se nezdaří. A abys mi uvěřil, vyžádej si od Hospodina znamení, ať kdekoliv. Achaz nejenže nevěří, ale je zřejmě bez zájmu, přesto však nabídku odmítá slušně: Nechci Boha pokoušet. Ale Izaiáš přesto vyslovuje, v čem spočívá znamení spásy: „Slyšte přece, vy z domu Davidova. Je vám snad málo, že urážíte lidi a chcete ještě urazit svého Boha? (anyní doslova:) Proto sám Hospodin vám dá znamení: Hle, mladá žena počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel. Bude se živit mlékem a medem, dokud nebude umět zavrhnout zlé a volit dobré. Neboť dříve než bude chlapec umět zavrhnout zlé a volit dobré, zpustne země, ze které ti oba králové hrozí. Hospodin přivede nad tebe, tvůj lid a tvůj otcovský dům dny, jaké ještě nepřišly od času, kdy Efraim odpadl od Judy“ (7, 13-17) tj. od té doby, kdy se Palestina rozdělila na říši severní (Izrael) a jižní (Judu).
Koho tu má prorok na mysli? Lohfing nepochybuje, že onou mladou ženou je královna, která očekává porod prvorozeného dítěte. Bude to syn a až přijde (tedy v několika měsících) na svět, bude už jasné, že v nedlouhé době (tj. než chlapec bude rozeznávat dobré od zlého), budou nepřátelské státy zničeny. Proroctví tedy neoznačovalo události, které se mají naplnit ne asi po 700 létech, ale v několika měsících. – Ovšem tento výklad – autor jej nazývá „historický“ – není nenapadnutelný.
Chronologie doby královské neníve SZ tak přesná, abychom se v ní mohli pohybovat zcela bezpečně. Není v ní také opory pro to, zda na jaře 734 bylo narození Achabova prvorozence teprve očekáváno, či zda byl už na světě, jak sedomnívají jiní exegeté.
Dále: Co znamená, že matka dítěte má mu dát jméno Immanuel? Kdyby mínila prorokova slova syna Achazova, z jakých důvodů pak vylučuje posvátné právo otcovo, dát synu jméno? Má snad prorok na mysli, že tu nebude otec a právo pojmenování se tak přesune na matku? (Srv. L 1, 32: náš překlad těchto slov s neosobní vazbou „a bude nazván...“ se opírají o nepřesný překlad LXX citovaný Matoušem).
A konečně: naplnilo se totoproroctví v oné několikaměsíční lhůtě, jak praví Lohfing a jiní?Izaiáš zřetelně po Achazovi žádá, aby se v této diplomatické pastiplně spolehl na Boží ochranu Davidova rodu a do věci se nevměšoval. Achaz však neposlechl, vždyť to byl prakticky pohan (srv. 2 Kr 28,22nn). Obrátil se k asyrskému králi o pomoc a prohlásil se za jeho vazala, iniciátoři koalice byli pak proto zničeni obvyklým způsobem.
Pravda, judské království přečkalo osud Izraele o 150 let, ale za cenu politického podrobení Asýrii. – Je tedy značně problematické se domnívat, že by sám slovní smysl se vztahoval jen na onu krátko dobou, episodickou událost kolem r. 734. Už to, že toto proroctví neodeznělo v rozhovoru s Achazem, ale bylo zapsáno a uchováno, ukazuje, že to, co z příkazu Božího Izaiáš ohlásil, sahalo dále. Jeho slova nepochybně vycházejí z Hospodinova příslibu daného rodu Davidovi:„Tvůj dům a tvé království budou trvat navždy, tvůj dům bude utvrzen na věčné časy“ (2 Sa 7,16). Ale právě pro tyto „věčné časy“ má prorok právo a povinnost hledět dále, než jen do zcela blízké budoucnosti. Vidět víc, než jen osud pouhého člověka, dokonce vyrůstajícího v prostředí, které mu ani nemůže zaručit výchovu pro vladařství vykonávané jménem Hospodinovým.
Tak také prorokova slova chápe židovstvo: nejsou pro něj jen záznamem o kusu národní historie, ale slovem Hospodinovým, které trvá na věky a čeká, až člověk v přicházející události rozezná naplnění příslibu. Představiteli tohoto názoru jsou i oba synoptikové, Matouš a Lukáš, kteří veřejně hlásají tento svůj výklad prorokových slov, tedy i pod kontrolou soudobého židovstva, popírajícího Ježíšovo mesiášství.
Ve slově NZ vrcholí a také končí profétická tradice SZ. „Mnohokráte a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům skrze proroky, naposledy pak... skrze svého Syna“ (Žd 1,1). Proto také má právo, aby doplnilo, naplnilo a vysvětlilo to, co bylo řečeno dříve tak, že to připouštělo rozpaky a nedorozumění. Nejsou tu proto dvě pravdy: historická a křesťanská, mezi nimiž by existovalo jakési napětí, nýbrž pravda jediná, pravda Boží,vyslovená postupně mnohými lidskými ústy z osvícení Božího. A proto evangelistova slova „To všechno se stalo, aby se naplnilo, co předpověděl Pán slovy proroka“ (Mt 1,22) jsou nejen závěrem Izaiášových slov a dopověděním toho, co z příkazu Božího ohlásil své době a společnosti, ale také výkladem a to autentickým,poněvadž nemluví tu bývalý celník Matouš, nýbrž Bohem inspirovaný evangelista Matouš.
V Lukášově zprávě o zvěstování narození Páně, odpovídá Panna Maria na andělovo poselství otázkou: „Jak se to stane, vždyť muže nepoznávám?“ (L 1,34, překlad Colův a Škrabalův. Slovo „epei“ v originále lze však přeložit i „když“). Tato slova působila při výkladu potíže. I když je naprosto jasné,že slovem „poznávati“ se tu míní, tak jako v celém SZ, styk muže seženou a že tedy druhá poloviny Mariiny otázky znamená asi tolik jako české „vždyť jsem panna, “ přece jen nad významem tohoto prohlášení se zamýšleli mnozí teologové. Ještě dnes se častoopakuje výklad sv. Ambrože a sv. Augustina, kteří v těchto slovechviděli Mariin poukaz na její slib čistoty, na úmysl setrvat v manželství. Tento výklad je však poznamenán dobou obou učitelů, kdy se panenství těší v křesťanství velké vážnosti a klade se na roveň dokonalosti mučedníků.
Ale pro židovské prostředí doby Kristovy je takový výklad anachronismus. V židovském národě byla přece plodnost svědectvím Božího požehnání a neplodnost viditelným znamením nepřízně Boží, nebo dokonce trestu. Případ Mariiny příbuzné Alžběty je jedním z mnoha dokladů. Je tedy nemožné, aby v takovémto myšlenkovém prostředí vůbec vznikla úcta k panenství a celibát muže či ženy se mohl stát životním stavem. Také neznáme v SZ jediný případ, kdy by muž nebo žena se zasvětili Bohu právě touto zdrženlivostí. Někdy se dnes poukazuje na kumránské prostředí, kde žili muži ve službě zákona Páně. Ale písemné dokladyz tohoto společenství nejsou v tomto směru zcela jasné a částečný archeologický výzkum kumránského pohřebiště objevil i ženské a dětské kostry.
V případě P. Marie je však situace ještě složitější. Podle L 1,27 byla „zasnoubena muži jménem Josef“. Hebrejské zasnoubení však není totožné s naším zasnoubením, není to jen příslib budoucího manželství nebo smlouva o něm, ale je to první část vlastního manželství, manželská smlouva sama, oddělená však delší či kratší dobou od začátku manželského soužití (srv. Dt 20,7). Kdyby tedy byla Maria učinila slib panenství před uzavřením sňatku, nebyla by už mohla do manželstvívstoupit a zase pozdějšímu slibu by bránila existence manželské smlouvy s Josefem. Nelze tedy výklad obou učitelů církve hájit.
Hledání dalšího, přesnějšího smyslu těchto slov bylo v poslední době věnováno mnoho úsilí, jak otom svědčí stovky vědeckých prací. Je nemožné zde uvést třeba jen část pronesených názorů, nehledě k tomu, že ani jeden z nich nebyl ušetřen kritiky a obstál jen zčásti. Ale přece jen na jeden z nich budiž poukázáno už proto, že má význam pro chápání přímých řečí v Písmu sv. vůbec, a v evangeliích zvláště. Münsterský teolog J. Gewiess vychází z nesporného zjištění, že sv. Lukáš v tomto svém vyprávění užívá slovního výraziva SZ při obdobných nadpřirozených poselstvích přislibujících narození syna. Nelze proto v Mariině dialogu s Gabrielem, jak jej podává Lukáš, vidět přesný záznam všech zde pronesených slov, nýbrž jen zafixování křesťanské tradice o trojí skutečnosti:
1. že Marie se stane matkou zaslíbeného Mesiáše,
2. že počne zázračným způsobem jako panna, bez účasti muže, ale silou Ducha sv., a konečně
3. že k této zvěsti došlo v době před jejím uvedením do domu Josefova, před dokonáním jejich manželství.
K písemné formulaci této tradice pak Lukáš používá formy dialogu a Marii vkládá do úst i vyznáníjejího panenství, které on sám vyprávěcí formou konstatoval užpředtím v 1,27. Nelze proto Mariinu řečnickou otázku chápat jako zápor, nýbrž jako zdůraznění jejího stavu ve chvíli poselství. A právě touto otázkou se Lukáš dostává z onoho schematu, jakým se zvěstují mimořádné případy narození ve SZ a v případě Jana Křtitele. Ve všech těchto případech šlo totiž o příslib narození dítěte v manželství, ale zde jde o zcela výlučný, jedinečný případ. Proto ona řečnická otázka, která není vlastně ničím jiným, než vyznáním Mariina panenství v této rozhodné chvíli.
Ale tato slova připouštějí idalší výklad, který není v rozporu s výkladem Gewiessovým a který zastává řada teologů, mj. i R. Guardini. Marie jako zbožná dcera svého národa věděla o mesiánském příslibu a jako ostatní věřící čekala na jeho narození z potomstva Davidova. S touto horoucí tužbou však nijak nebyla v rozporu představa, že se Pomazaný narodí z otce i matky. Mluvili jsme před chvílí o tom, že ne celé židovstvo přijímalo Izaiášova slova v 7,14 tak, jak to chápal Matouš a Lukáš. Ale když se Maria ocitla mesiánské skutečnosti tváří v tvář a Mesiáš se jí zjevil ve zcela jiné podobě, než v jakéji znala z mlhavých kontur proroctví, pak se v tuto chvíli v níozvalo vnitřní vedení a došlo tak k povolání k panenství proKrista.
K takovému rozhodnutí nemohlo dojít dříve, jak jsme si už řekli. Jestliže však k němu dochází právě v této chvíli, pak je jeho motiv jasný: je to panenství z úcty k Mesiáši, nikoliv pozemskému potomku Davidovu, ale Synu Boha Nejvyššího. Víra v Boží slovo, tlumočené andělem, tu naráz láme starozákonní úctu k plodnosti, v níž i Maria vyrostla a tak, podleslov Guardiniho, je „hodina Kristova početí i hodinou, kdy se zrodilo křesťanské panenství“. A můžeme dodat: i křesťanské panictví, neboť splnění tohoto slibu, po uzavření řádného manželství s Josefem, nebylo myslitelné, pokud iJosef, ze stejných důvodů a navíc z lásky Marii by se k tomuto slibu nepřipojil.
Pracovní texty k bohoslužbě slova –Matka Boží před Týnem a sv Havel, prosinec 1969
Poslední komentáře