Jste zde

Různé typy kněží

Jak čelit obrovskému nedostatku kněží, který panuje v mnoha místních církvích po celém světě, a neupadnout přitom do léčky, jakou představuje celibát? Touto otázkou se zabývala Amazonská synoda (2019). Své návrhy na řešení předložila papeži a ten rozhodl, že ve věci nerozhodne. Podle jeho představy totiž evangelizace vyžaduje inkulturaci, a tudíž synodalizaci. Rozhodnutí tedy v nejbližší době padne samo právě v kontextu Amazonské synody. Kněžský úřad dostane „pestřejší tvář“. A důsledkem bude, že také v jiných místních církvích „nastane neklid“ (biskup v německém Osnabrücku Franz-Josef Bode).

1. Liberální a pastorační argumentace

V dosavadních diskusích okolo povinného celibátu v římskokatolické církvi vidíme dva přístupy, které se v mnohém překrývají. Za prvé je tu moderní „liberální“ právo nedotknutelné osoby vybrat si svobodně vlastní životní formu. Zadruhé se argumentuje pastoračními potřebami. Pastorační přístup souvisí s dalšími otázkami: Je eucharistie pro křesťanské společenství jakožto jeho pramen a vrchol skutečně nepostradatelná? Je pravda, jak prohlásil Jan Pavel II. už v názvu své encykliky o eucharistii, že církev se vždy rodí z eucharistie (Ecclesia de eucharistia, 2003)? Stávají se ti, kdo přijímají Tělo Kristovo, jeho tělem, jež se odevzdává ve prospěch světa? Vzniká tím tedy společenství sloužící proměně světa, jak říká Benedikt XVI. ve shodě s Teilhardem de Chardin? A pokud s tím vším souhlasíme: Není situace, kdy církev neumožňuje živým evangelijním společenstvím slavit eucharistii proto, že nemá kněze, teologicky neudržitelná?

2. Amazonská synoda

Dosavadní diskuse okolo povinného celibátu dosáhla na Amazonské synodě dalšího vrcholu. Teď už to nejsou jen protestující reformní skupiny, nýbrž jasná většina shromážděných biskupů, kdo navrhuje papeži „aby příslušná autorita stanovila ve shodě s konstitucí Lumen gentium (22) taková kritéria a prováděcí pokyny, podle nichž bude možno udílet kněžské svěcení vhodným a v obci uznávaným mužům“ (Závěrečný dokument synody o Amazonii, 111). Účastníci synody uvádějí pastorační argumenty: „Pro mnohé církevní obce v Amazonii je přístup k eucharistii obrovským problémem. Někdy uplynou měsíce, i celé roky, než se k obci dostane kněz, aby slavil eucharistii, udílel svátost smíření nebo pomazání nemocných.“ (Závěrečný dokument, 111)

Nejen mezi účastníky synody, nýbrž i v oblastech s obrovským nedostatkem celibátních kněží se předpokládalo, že papež tento návrh přijme. Copak sám nevyzval, aby mu byly předkládány odvážné návrhy? Na zpátečním letu ze Světového setkání mládeže v Panamě František sice řekl, že model celibátního kněze v katolické církvi je neoddiskutovatelný, vedle něho ale zjevně považoval za možnou i jinou formu kněžství. Papež tehdy argumentoval pastoračně: V „odlehlých oblastech“ dochází k tomu, že se v živých obcích eucharistie neslaví a panuje tam „eucharistický hlad“. Ukojit tento hlas je svatou povinností tamních biskupů.

V posynodní apoštolské exhortaci Querida Amazonia (Milovaná Amazonie, 2020), která v podstatě aplikuje myšlenky encykliky Laudato si na ekologické problémy týkající se devastovaného deštného pralesa a situace místních národů, papež zmíněný pastorační argumentační vzorec pozvedá takříkajíc na „oficiální“ úroveň: „Ve zvláštní poměrech Amazonie, především v tropickém deštném pralese a na odlehlejších územích je nutno nalézt cestu, jak tuto kněžskou službu zajistit. Laici mohou hlásat Slovo, vyučovat, organizovat svá společenství, slavit některé svátosti, pěstovat různé vyjadřovací formy lidové zbožnosti a rozvíjet rozmanité dary, dané jim Duchem. Ale potřebují eucharistii, neboť ta ‚buduje církev‘, a z toho plyne, že ‚nelze budovat křesťanskou obec, nemá-li kořen a těžiště ve slavení nejsvětější eucharistie‘ (Presbyterium ordinis, 6). Jestliže skutečně věříme, že tomu tak je, nesmíme dopustit, aby byla národům Amazonie tato potrava nového života a svátost smíření upírána.“ (QA, 89)

Zveřejnění tohoto listu, v němž papež vyzývá k úsilí o udržení obyvatelnosti světa a odsuzuje ničitele globálního klimatu, vyvolalo na celém světě nadšení pro praktickou ekologii (srov. Zj. 11,18). Zároveň se však šířilo zklamání z toho, že se papež nechopil onoho jasného, odvážného návrhu Amazonské synody, o nějž sám žádal. Slovo celibát nezmiňuje v exhortaci ani jednou, zdůrazňuje nicméně, že ne všechny disciplinární otázky musí rozhodnout učitelský úřad církve. Dveře nezabouchl – připomíná eucharistickou nouzi a odpovědnost biskupů. Proces tedy pokračuje.

Snad tím – aniž bychom si toho všimli – papež prokázal církvi velikou službu s dlouhodobým účinkem. Nápadné je, že svůj dokument nepodepsal ve Vatikánu, nýbrž v lateránské bazilice, kostele římského biskupa. Je to signál světové církvi, aby si začala zvykat na novou formu výkonu papežského úřadu? František navíc posunul konflikt s ideologizovanými protivníky na novou úroveň, což na konci listu výslovně reflektuje. Nejde mu o kněžský celibát, nýbrž především o inkulturaci evangelia, jejímž plodem má být amazonská církev, která bude mít vše, co potřebuje: hlubokou provázanost se zemí a s lidmi a odhodlání synodálně vytvořit pro Amazonii ritus, teologii a církevní organizaci, včetně služeb a úřadů nutných pro inkulturaci evangelia. Zahrnuje to snad i nějakou amazonskou formu kněžského stavu (ordo sacerdotalis)? Papež povzbuzuje biskupy, aby se pustili do práce přímo na místě.

Tento posun při výkonu papežského úřadu znamená i praktický konec konceptu papežského primátu, jak jej formuloval I. vatikánský koncil, třebaže ten stále žije jak v hlavách netrpělivých reformistů, tak – a ještě více – v hlavách ideologizovaných tradicionalistů, kteří chtějí mít papeže, který rozhoduje (v souladu s jejich názorem). A v neposlední řadě má tento posun i ekumenický dosah. František uskutečňuje to, co Jan Pavel II. předložil ve formě futuristického přání. Teologové mají uvažovat o nové podobě papežského úřadu, která by mohla být přijatelná i ekumenicky. Nástrojem této přestavby je „synodalizace“, a tudíž i decentralizace rozhodovacích procesů. Bude-li uskutečněna, můžeme očekávat, že potřebné reformy už nebudou vycházet výhradně z Říma, nýbrž někdy i z periferních míst. Řím dbá na to, aby vývoj probíhal v linii evangelia, ale povzbuzuje k činnosti na lokální úrovni.

Platí-li toto všechno, pak lze očekávat, že v Amazonii nastane v nejbližší době pohyb. Biskupové papežovu přihrávku zpracují, budou konkretizovat řešení, svoje návrhy předloží papeži a ten nebude mít námitky. Rovněž se dá předpokládat, že i ve světové církvi bude „konec klidu“. Další místní církve i kontinentální sdružení místních církví začnou řešit svoji pastorační situaci a dospívat k závěrům. A papež ani jim nebude stát v cestě, nýbrž prohlásí jejich návrhy z hlediska církevního práva za legitimní a popřeje jim ducha síly a rozvahy při jejich uskutečňování.

3. Na cestě ke konkrétním odvážným návrhům

Při hledání řešení v oblastech světové církve postižených akutním nedostatkem kněží (vzhledem ke stárnutí současného duchovenstva jich rychle přibývá) by bylo dobré uvážit několik důležitých aspektů.

3.1 Celibát jako past

Sdělovací prostředky a církevní reformátoři dnes nepozorovaně upadají do „pasti celibátu“.

Přehlížejí řadu kroků nutných z hlediska pastorace, které je nutno učinit dříve, než bude mít smysl diskutovat o dalším vývoji (katolického) ordo sacerdotalis. Požadavky jako např. rychle ordinovat ženaté jáhny nebo pověřovat vedením farností laické pastorační spolupracovníky (bez kněžského svěcení) jen ukazují, v čem je léčka. Takové řešení by sice rozmnožilo počet duchovních, ale nezajistilo, aby evangelium i zítra hluboce prostupovalo život lidí a společnosti. Kněží bez evangelijních společenství nejsou řešením. Když tento argument používají tradicionalisté, mají pravdu, i když to odůvodňují jinak.

První nutný krok je tudíž získat lidi, kteří by byli schopni svými slovy přiblížit ateistovi onu Ježíšovu vizi, která vyvolala ve světě „hnutí za království Boží“. Tito lidé musejí být navíc rozhodnuti zapojit se do Ježíšova hnutí a angažovat se v něm.

Druhý krok vyplývá logicky z prvního: Potřebujeme živá evangelijní společenství, společenství evangeliem zcela prodchnutá, v nichž lidé z evangelia žijí, vzájemně si je vypravují a také společně slaví. Společenství pohostinná, otevřená poutníkům a hledajícím, kteří by v nich mohli takříkajíc načas evangelium ochutnávat.

Třetí věc je, aby tato společenství evangelia žila ze slavení Večeře Páně. Toto slavení je zdrojem a vrcholem jejich života, proměňuje násilí v lásku a z účastníků slavnosti, kteří přijímají Tělo Kristovo, vytváří společenství, jehož členové vycházejí ze slavnosti do všedního dne, aby druhým „myli nohy“ a spolu s lidmi dobré vůle proměňovali svět.

Teprve na tomto pozadí lze položit otázku, kdo bude v takových evangelijních společenstvích předsedat eucharistické slavnosti a čerpaje z tohoto zdroje plnit ve svěřeném společenství hlavní službu, totiž úředně zodpovídat za to, že se jeho společenství neodchýlí od cesty evangelia a zůstane ve spojení s ostatními evangelijními obcemi místní a světové církve. A nezapomínejme, že vedle osob pověřených službou společenství budou zapotřebí i misionářsky zaměření duchovní: takoví, jejichž úkolem nebude obce vést, nýbrž je zakládat.

V dějinách církve vždy existovaly rozmanité typy kněžského stavu. Tato skutečnost by nás měla v budoucnosti, jejíž vývoj je předvídatelný, osvobodit od přílišného napětí:

3.2 Kněží tradičního typu jako zakladatelé obcí

Smysluplné by bylo, kdyby misionářsky zaměření kněží, kteří budou především získávat lidi pro evangelium a zakládat evangelijní společenství, žili bez manželství. Musejí být teologicky vysoce kompetentní a kulturně mimořádně citliví, protože jinak nemohou v dnešní civilizaci navázat pastoračně potřebnou „duchovní komunikaci“ a být při hlásání jim svěřeného poselství úspěšní. Tito misionářští kněží budou přicházet z „volného trhu s povoláními“. Budou žít v komunitách, protože to je zřejmě jediný způsob, jak důstojně a bez pocitu osamělosti existovat v moderních společnostech, kde tradiční síť mezilidských vztahů nefunguje.

Malá poznámka na okraj debaty o celibátu. Podle mého pozorování existují v moderních kulturách jen dvě „vysoce rizikové životní formy“: život v manželství a život bez manželství. V každé z nich mnozí žijí úspěšně. Jiní ztroskotávají. A další procházejí rozličnými krizemi. K dobré pastorační službě je nutná osobní vyrovnanost. Nespokojení celibátníci právě tak jako nespokojení ženatí jsou při výkonu pastorační služby silně hendikepováni. Neměli bychom tedy diskutovat o životní formě, nýbrž o životní spokojenosti bez ohledu na životní formu. Z toho dokonce vyplývá, že pokud se v dosavadní formě navzdory opakovanému úsilí spokojenost nedostavuje, je třeba životní formu změnit. Anebo existují lidé, kteří nejsou šťastní v žádné z obou životních forem? To by byla ovšem úplně nová překážka pro ordinaci.

3.3 Kněží nového typu v čele obcí

Jinak je tomu v případě kněží, kteří budou vykonávat službu v živých evangelijních společenstvích. Ti nebudou přicházet z volného trhu s povoláními, nýbrž budou živými společenstvími voleni, přičemž přístupovými kritérii už nebude život v celibátu nebo akademické vzdělání. Mnohem více půjde o zkušenosti získané v evangelijních společenstvích. Vybraní kandidáti budou navrženi biskupovi, dostane se jim patřičného pastoračního a liturgického školení a poté budou ordinováni do „týmu starších“ (jak navrhoval německý misionář a později biskup v Jižní Africe Fritz Lobinger). Budou sloužit bez honoráře, pracovat v civilním povolání a žít v rodině.

Tyto dva typy kněžského úřady by ukončily onu neblahou situaci v pastorační oblasti, kdy se eucharistie stává obětí na oltáři celibátu.

Z časopisu Concilium 2021/3 přeložila Helena Medková

Komentáře

Nevím v čem je problém světit ženaté v římské církvi, vždyť i v katolické církvi jsou ženati kněží - řeckokatolická koptská a pod. Této církve sjednocené s papežem mají i svoje církevní právo, liturgii. Podle mého názoru se o celibátu hodně mluví, dává se mu větší význam než je pro dobro věci. Celibát není věroučný ale právní problém.