Jste zde

Znepokojivá znamení budoucnosti

Papež Benedikt XVI. zrušil 24. ledna exkomunikaci 2009 čtyř biskupů vysvěcených před dvaceti lety arcibiskupem Marcelem Lefebvrem. Arcibiskup Lefebvre byl tehdy před svěcením biskupů bez souhlasu Říma veřejně varován, a když papeže Jana Pavla II. neuposlechl, byl veřejně spolu s novými biskupy exkomunikován. Tito biskupové v církevním trestu žili bez stopy lítosti nebo pokání dvě desítky let ve vzdoru k Římu. Nedávno je papež rehabilitoval - nejsou známy žádné podmínky, které by jim při tom uložil. Takovému rozhodnutí je obtížné porozumět loajálně. Navíc je těžko pochopitelné, že Řím nechal bez povšimnutí, že jeden z čerstvě omilostněných biskupů, Brit Richard Williamson, již řadu let veřejně popírá holocaust a existenci plynových komor.

Případů, které demonstrují papežovu nebezpečnou náklonnost k ultrakonzervatistům odmítajícím II. vatikánský koncil, je víc. Stanisław Wielgus, podporovaný ultrakonzervativním rádiem Maryja, byl v období 5. až 7. ledna 2007 varšavským arcibiskupem a primasem Polska. Když jej papež jmenoval, byly již k dispozici důkazy o jeho vědomé spolupráci s komunistickou tajnou policií. Teprve po mediálním tlaku jej papež vyzval k rezignaci.

4. února 2008 vydal papež upravenou velkopáteční přímluvu za židy jako součást jím znovu legalizovaného tridentského ritu, papežem Pavlem VI výslovně zakázaného. Přímluvu sám upravil; zmírnil sice protižidovské formulace, ovšem protižidovský duch v modlitbě setrval. Papež se sám k tomu odmítl vyjádřit, nechal státního sekretáře kardinála Bertoneho, aby záměr vysvětlil. Ten tak učinil velmi vyhýbavě. Pachuť zůstala.

Podobné postoje byly pozorovatelné již u kardinála Josepha Ratzingera v době, kdy byl prefektem Kongregace pro nauku víry. Několikrát sám veřejně sloužil tridentskou liturgii. Také pohřeb Jana Pavla II. ve Vatikánu 8. dubna 2005, jemuž předsedal, ukazuje na jeho konzervativní postoje. Například bylo deklarováno, že eucharistii koncelebrují všichni přítomní kardinálové, ale skutečnost byla taková, že hlavní celebrant ostatní kardinály jako spoluslavící očividně ignoroval. Sám zahájil přednes eucharistické modlitby, aniž by se zajímal, zda ostatní se už mohou či nemohou účastnit. A tak se kardinálové scházeli kolem stolu Páně jako dekorační ministranti, na kterých vlastně nezáleží, během celé preface, během zpěvu Sanktus i Benediktus; poslední dorazili do kolegia až během Te igitur. Právě to odlišuje pojetí liturgie tridentské a liturgie posledním koncilem obnovené: Zatímco dříve slavil liturgii jen samotný obětník a nikoho dalšího pro to nezbytně nepotřeboval, po obnově slaví liturgii celé shromáždění tak, že každý se aktivně, kolegiálně a subsidiárně účastní způsobem, který je mu v daných podmínkách přiměřený.

A tak má jak kauza liturgie kardinála Ratzingera na svatopetrském náměstí, tak jeho pozdější papežská změna rozhodnutí předchůdce Pavla VI. ohledně tridentské liturgie podobný kontraproduktivní význam jako nedávná rehabilitace odbojných hierarchů a kněží Bratrstva Pia X. Vše ukazuje, že někdejší bystrý a vážený teolog, který kdysi prokázal otcům shromážděným na II. vat. koncilu cenné služby svými expertízami jako tzv. peritus, se sám od litery i ducha posledního koncilu postupem doby odvrátil a dává tak prapodivný příklad těm, kterým se nechce přijmout koncil ještě ani po čtyřiceti letech od jeho slavnostního ukončení.

Komentáře

V čem nepřátelé Církve svaté vidí znepokojení, v tom je pro ty, kdo Církev milují obrovská naděje.
Naděje, že svinstvo, zatažené do Církve modernisty, bude likvidováno už v dohledné době.
Naděje o to větší, že Bůh používá nehodné a málo pravděpodobné služebníky - např. jednoho z "mozků" tzv. II. Vatikánu, pouhého pastoračního koncilu, jenž se stav v hubách i rukou modernistické sběře klackem, kterým je utloukána katolická víra. Málokdo by předpokládal, že se právě tento člověk, kardinál Ratzinger, stane tím, kdo se pokusí navrátit Církev z modernistických sraček a močálů na pravou, spásonosnou cestu ke Kristu.

II.Vat. koncil nepřijal žádné dogma, které by se stalo "šiboletem", rozlišovacícm znamením, mezi katolíkem a nekatolíkem. Proto hysterické řvaní poraněných hyen o nutnosti přijetí jeho dokumentů je zcela irrelevantní.
Navíc, vezmeme-li pouhou "reformu" (mnohem spíše však deformu a destrukci) liturgie - jeji současný stav požadavkům Sacrosantcum Consilium odpovídá méně než málo (zachování latiny, pouhé připuštění vulgárních jazyků v částech pro lid, zběsilá koncelebrace vždy a všude, atd...).

Zaplať Bůh za to, že po čtyřiceti letech hrůz a zmatků, ve kterých Církev přežívala či živořila, znetvořena modernistickým nátěrem, který ji postupně rozežíral tvář i střeva, je tu papež, který, nesměle a pomalu sice, říká jasné NE modernistickému svinstvu a ANO tradici a víře.

Modleme se, aby co nejdříve došlo ke SKUTEČNÉ reformě podle dokumentů II. Vatikánu, byl odstraněn NOM, plošně zaveden katolický ritus Mše svaté (který podle buly Quo primum nemohl nikdy nikdo zrušit a zakázat - článek je positivní alespoň v tom, že nepokrytě přiznává modernistickou barvu a nenávist ke katolické církvi a bohoslužbě), přísně potrestáni Ti, kdo katolické víře a Církvi škodí, přerušeny veškeré tzv. ekumenické (spíše však ekumaniacké) kontakty, které nevedou k jedinému skutečnému cíli ekumenismu, tzn. sjednocení Církve a návratu heretiků do ní, jakož i sjednocení se schismatiky pod papežovou vládou atd...

Na jednu stranu je legrační, jak se FSSPX vytýká jejich údajný "schismatismus", požaduje se přijetí papežství Pavla VI až BXVI. (přitom Bratrstvo tyto papeže jako papeže uznává), na stranu druhou pisatelé těchto doporučení mají s papežskou autoritou sami mnohem větší problémy ....

Antonín Kyselý a nepřátele církve
Jiří G. Kohl
Dost dlouho jsem přemýšlel o tom, zda-li mám k příspěvku Antonína Kyselého („V čem nepřátelé Cirkve“, vloženo čt. 26.02.2009 v 11:00 hod.) něco podotknout. Na jedné straně mně odpuzovala a trvale odpuzuje hrubá, vulgární a fekální mluva tohoto příspěvku. Na druhé straně mi bylo stále jasnější, že těm málo věcným výpovědím tohoto příspěvku je v zájmu nezaujaté informace nutno poskytnout vyjasnění.
Rozhodl jsem se tedy: nechci a nebudu s Antonínem Kyselým polemizovat. Ale jeho příspěvek nemohu ponechat bez jakékoliv reakce.
Nepochopitelné je mi, jak může Antonín Kyselý napsat něco volbou slov tak nechutného, jako uvedený příspěvek. Nadávat, používat hrubých výrazů a sprostých slov je podle mých představ neslučitelné s příslušností k církvi Ježíše Krista. Přesto ale vidím v Antonínu Kyselém svého bratra ve víře.
Je mi bratra Antonína Kyselého líto, že vidí všude nepřátele „své“ církve a „své“ pravé katolické víry. Zřejmě je jeho osobní víra příliš malá a slabá. To je dost možná ovlivněno tím, že si málo čte v Novém Zákoně a málo se jím zabývá. Tam by se totiž mohl dočíst, že církevní společenství Ježíše Krista je vybudováno na skále a žádná smrtící moc je nepřemůže (Mt 16, 18).
Také je mi bratra Antonína Kyselého líto, když v úsilí Druhého vatikánského koncilu vidí odklon od tradice k t.zv. modernizmu. To je zcela zřejmě následek zúženého pohledu na církevní tradici. Ta se totiž nezakládá pouze na tom katolictví, jak se vyvinulo od tridentinského koncilu (16. století) přes zápas s osvícenstvím, francouzskou revolucí a myšlenkami evropských národních a demokratických hnutí 19. století až po první polovinu 20. století, nýbrž zahrnuje také celé první křesťanské tisícíletí a celý vrcholný středověk. A nejdůležitější součástí této v celé své šíři chápané křesťanské tradice je důležitý poznatek: aby církev zůstala věrná své úloze, musí se stále znovu obnovovat a reformovat (ecclesia semper reformanda est). Aby církev zůstala stejná, musí si čas od času připomenout svůj původ a svůj počátek. A někdy musí opustit to, co v nedávné minulosti zamlžilo a z povědomí vytlačilo nejstarší tradici, aby se opět otevřel pohled na to podstatné. To se na Druhém vatikánském koncilu stalo.
Druhý vatikánský koncil opět obnovil něco z toho, co bylo v posledních stoletích v církvi zapomenuto. Za nejdůležitější z toho považuji: církev zde není sama pro sebe, není sebeúčelná, ale je zde pro svět a pro jeho posvěcování. Církev musí být „světlem světa“ a „solí země“ (Mt 5,13-16). Církev je putující lid Boží. Všichni příslušnící církve jsou odpovědni za uskutečňování jejího poslání. V církvi nemají existovat nadřízení a podřízení, všichni jsou sestry a bratří, dcery a synové jediného Otce. Liturgie je záležitost celé shromážděné obce. Nositelé církevních úřadů jsou služebníci Božího lidu. Židé nejsou bohovrazi nebo vrahové Krista, ale naší starší sourozenci ve víře. Stálým zdrojem naší víry je Bible, hlavně Nový Zákon, ale i Starý Zákon je důležitý, abychom si stále uvědomovali své nejhlubší kořeny.
Druhý vatikánský koncil se plně nachází v tradici celé – nerozdělené – církve. Obnovená liturgie navazuje na staré liturgické tradice a umožňuje skutečnou spoluúčast shromážděné obce na bohoslužebném úkonu. – Při nejlepší vůli nevím, co je na tom modernistického.

Skutočne zdravé a múdre slová, vďaka, Boh Vám žehnaj.

Papež by měl být odvolatelný při vážném pochybení. Vážné pochybení například je, když papež nedodržuje linií závěrů posledního koncilu, nebo, jako Benedikt XIV, jde dokonce proti nim. Odvolat by ho měl Synod biskupů. Kde je těch 2500 biskupů, kteří podepsali II. vat. koncil? Proč je není slyšet, když dnes hlásá papež opak? Nebo jim jsou milejší prebendy? Ať se některý vyjádří.

Vážený pane Hradilku,
doporučuji Vaší pozornosti list papeže Benedikta XVI. biskupům, kde podrobně vysvětluje Vámi předestřenou kauzu.
Je mi líto, že právě v časopisu Getsemany, který hledá cesty pro ekumenu a smíření, je títmo způsobem zpochybněno velmi nelehké úsilí papeže Benedikta XVI. o smíření se skupinami, které dobrovolně opustili plné společenství s Římskokatolické církve. Doporučuji také papežovy promluvy na začátku jeho pontifikátu, ve kterých nastínil své, často nepopulární, priority svého pontifikátu. Takto osobní papežův list (viz aktuální číslo KT) jsem již dlouho nečetl. Přesto fandím celé vaší redakci v nelehké práci.
S pozdravem
Štěpán Filipec, Praha

Na významném místě je v Katolické církvi loajalita k nadřízeným, kněží k biskupům, biskupů k papeži i kdyby jejich vedení nestálo za nic. To je ta nešťasná slepá poslušnost, žádné zpětná vazba, zákaz kritiky, žádná korekce při pochybení. Strach z nadřízených vychází z obavy, abych snad nepřišel o výhodičky, které jsem si jako klerik v církvi vydobyl. A biskup má dost prostředků, aby si klérus systémem cukru a biče udržel v absolutní poslušnosti. Sůl už dávno nesolí, církevní organizace je na hliněných nohách. Velekněží starozákonní se podobají velekněžím novozákonním. Ani se nedivím společnosti, že Katolickou církev nebere. Na názory laiků klérus kašle, viz např. Plenární sněm v ČR, petice litoměřických věřících k odvolání biskupa Pavla Posáda. Obroda církve je laici na nás , od kleriků se obrody nedočkáme. Nečekejme a nebojme se. A nemusíme mít na všechno schválení důstojného pána. Máme vlastní důstojnost dětí Božích a také odpovědnost. I my jsme Církev. Čeho je potřeba nám řekne svědomí a Písmo svaté. Všichni jsme od Krista poslaní, křtem a biřmováním. Začněme dole, malými věcmi. Jako pramínky čisté vody se bude tato obroda slévat v potoky, a ty v řeky, až jako veletok obrodí Církev.

Souhlasím plně s předchozím komentářem (bez podpisu autora). My, laici, jsme církev, nás je totiž většina. Jenže nejsme organizovaní. To je mezera, kterou je nutno vyplnit. Každý křesťan si musí při tom nechat svou hlavu pevně na ramenou a pečovat o jednotu v srdci - na základě Písma a nejstarší církevní tradice.
K tomu je třeba se dále vzdělávat a učit.
Praha 10 - Veršovice, dne 19.04.2009