Církev a dědictví Karla Velikého (9. století)

Deváté století je možné považovat za století protikladů. Na samém počátku století byla na Západě obnovena tradice císařství, existovala rozsáhlá Franská říše a sebevědomí papežové se vymanili z vlivu Byzantské říše. Ke konci století prakticky zmizel význam císařského titulu, Franská říše se rozpadla a papežství se nacházelo v područí sporů lokálních vládců v Římě a jeho okolí. K tomu je třeba připočítat devastující nájezdy Vikingů ze severu, Arabů z jihu a ke konci století též Maďarů z východu. Naopak v devátém století pokračuje geografické šíření křesťanství, které proniká dále do východní Evropy.

Doba Karla Velikého a její důsledky se významně zapsaly do dějin západního křesťanství hned v několika ohledech. Významná byla změna orientace papežství, která krystalizovala již od poloviny 8. století v souvislosti se vzrůstající mocí Franské říše, jejíž panovníci několikrát zasáhli ve prospěch papežů ohrožovaných Langobardy. Naopak byzantská říše byla na přelomu 8. a 9. století zmítána spory. Ctižádostivá Irena nechala roku 798 sesadit z trůnu a oslepit svého syna Konstantina a stala se první ženou na byzantském trůně. Popularitu si však nezískala a byla roku 802 při dalším palácovém převratu sesazena. Teprve kolem poloviny 9. století se podařilo v Byzanci překonat období velké společenské a duchovní krize a byla zahájena epocha největšího rozmachu byzantské říše (podle vlády tzv. makedonské dynastie, která nastoupila v roce 867, se mluví o tzv. makedonské renesanci).

Bylo jen otázkou času, aby tato změna orientace papežství byla jednoznačně vyjádřena. Katalyzátorem se staly události během pontifikátu Lva III. (795-816), proti němuž vznikla v Římě silná opozice. V roce 799 byl při procesí přepaden, zbit a uvězněn v klášteře (při přepadení byl prý oslepen a byl mu vyříznut jazyk, tento akt byl zřejmě proveden nedůsledně). Lvovi se podařilo uprchnout a dorazil ke dvoru Karla Velikého, který v té době pobýval v Paderbornu. Ke dvoru dorazili i papežovi odpůrci, kteří jeho sesazení odůvodnili obviněním z údajných zločinů. Někteří z Karlových rádců připomínali nezbytnost dodržení zásady, že římský biskup nemůže být nikým souzen. Tento názor pocházel z doby pontifikátu Symmacha (498-514) a byl zachován v tzv. symmachiánských falzech. Mimochodem tato zásada (Prima Sedes a nemine iudicatur) je v kanonickém právu dodnes (kán. 1404). Lev byl s vojenským doprovodem poslán zpět do Říma a o rok později, koncem roku 800, dorazil do Říma sám Karel Veliký, aby dohlédl na uspořádání poměrů v Římě. Zde předsedal velkému shromáždění šlechty a duchovenstva, které se zabývalo obviněními papeže. 23. prosince papež Lev III. slavnostně odpřisáhl, že je nevinen. O dva dny později vložil papež Karlovi Velikému na hlavu korunu a přítomní jej provolali císařem. Podle historiků byla tato událost zřejmě pečlivě připravena a promyšlena, takže zprávy kronikářů o Karlově údajném překvapení je třeba přijímat s rezervou. Tímto aktem vzrostla i prestiž papežů, neboť se z nich do budoucna stávali „tvůrci císařů". Obecně se nový liturgický obřad pomazání na krále rozvíjel postupně od poloviny 8. století (od pomazání Pipina III. Bonifácem v roce 751) a spojoval do jednoho celku různé části rozmanitých obřadů: adventus křesťanských císařů (okázalý ceremoniál u příležitosti císařova vjezdu do města Říma), pomazání biblických králů, povýšení králů germánských a církevní liturgii (např. pomazání při křtu nebo biskupské svěcení). V průběhu 9. a 10. století se obřad s jednotlivými krajovými zvyklostmi ustálil a byl zařazen do sakramentářů. Někteří autoři tento obřad řadili mezi svátosti.

V Byzanci Karlova korunovace samozřejmě vyvolala odpor a ani Karlův pokus o vytvoření jediné univerzální říše se nezdařil, neboť jeho poselstvo s žádostí o ruku císařovny Ireny dorazilo do Konstantinopole krátce před jejím sesazením z trůnu. Usmíření v otázce „dvou císařů" nakonec přinesl rok 812, kdy poselstvo byzantského císaře Michaela I. výměnou za vrácení území na severu Itálie uznalo Karlův titul, ovšem nikoliv „císaře Římanů" (imperator Romanorum), který si nárokoval pouze pro sebe a své nástupce, nýbrž „císaře Franků" (imperator Francorum). Ostatně sám Karel, který se roku 801 vrátil do Franské říše a do Itálie se již nikdy nevrátil, užíval spíše abstraktnější titul „císař vládnoucí římskému impériu" (imperator Imperium Romanum gubernans), který nenesl předpoklad pro něj nežádoucího připoutání svého úřadu k městu Římu a k papežství. Bez ohledu na papeže nechal Karel korunovat při obřadu v Cáchách roku 813 syna Ludvíka jako svého spolucísaře.

O vzájemném vztahu mezi císařem a papežem nakonec rozhodovala momentální politická situace a ambice nebo schopnosti konkrétních osob na obou postech. Zatímco Karel Veliký se považoval za nadřazeného správce církve stejně jako státu a papeže pokládal spíše za svého kaplana, jeho syn Ludvík (814-840), zvaný Pobožný, se nechal v Remeši roku 816 opětovně korunovat císařem od papeže Štěpána IV. (816-817). Položil tak základy zvyklosti, že na příště se císařská korunovace konala pouze za přítomnosti papeže nebo alespoň jím zplnomocněných vyslanců. Naopak Štěpán IV. se neobtěžoval s oznámením své volby císaři a roku 817 císař tzv. Pactum Ludovicianum přiznával Římanům svobodnou volbu papeže a spokojil se jen s ohlášením výsledku volby. Několikaměsíční nepokoje po smrti papeže Paschalise I. (817-824) však ukázaly, že bez vnější intervence se znesvářené strany v Římě jen těžko shodnou na novém nástupci. Proto Lothar I. (Ludvíkův syn a spoluvladař v Itálii, v letech 840-855 císař) vydal v roce 824 Constitutio Romana, která stanovila, aby vysvěcení nově zvoleného papeže se konalo až poté, co složí slib věrnosti do rukou císařova vyslance. Tak se poměr mezi papežem a císařem vyvinul v oboustrannou vzájemnou závislost.

Rozsáhlá říše Karla Velikého svého císaře o mnoho déle nepřežila. Podle historiků za to může především skutečnost, že po přičlenění dobytých území nedocházelo k vytvoření nějakého povědomí sounáležitosti k říši. Naopak se zdá, že Frankové se snažili vymezit svoji vlastní identitu oproti skupinám, které je obklopovaly. Myšlenka „křesťanského impéria" resp. „říše křesťanů" (imperium christianorum), termín, kterým v liturgických knihách nahrazoval Karlův nejbližší rádce Alkuin z Yorku (asi 735-804) označení „impérium Římanů", se v praxi, mimo úzký okruh mniců-vzdělanců, příliš neprosadila. Nevznikla tedy ideologická jednota, která by mohla překlenout jazykové, historické a kulturní rozdíly mezi jednotlivými součástmi říše. Takovou jednotu naopak poměrně úspěšně vytvářel islám, nejprve pro Araby a postupem času i pro četné nearabské obyvatelstvo. Říši Karla Velikého rovněž významně oslabovaly neustálé spory mezi jeho potomky a rozmanitá administrativní dělení, ke kterým kvůli sporům docházelo. Opětovné dynastické rozpory vyústily v rozdělení říše na tři části, které bylo potvrzeno roku 843 smlouvou ve Verdunu mezi císařem Lotharem I. (obdržel střední a značně nesourodou část říše spolu s Itálií) a jeho bratry Karlem Holým (+877, obdržel západní část říše) a Ludvíkem Němcem (+876, obdržel východní část říše). V druhé polovině 9. století byla střední část rozdělena mezi zbylé části, Východofranskou říši (zárodek středověkého Německa) a Západofranskou říši (zárodek středověké Francie). Již jen epizodou bylo personální spojení obou částí ke konci vlády císaře Karla III. Tlustého (879-888). V 10. století v obou částech vymřela dynastie Karlovců, na Východě roku 911 (nahradila ji dynastie saská), na Západě v roce 987 (nahradili je Kapetovci). Rozdílný charakter obou částí říše je zřejmý už ve štrasburských dohodách mezi Karlem Holým a Ludvíkem Němcem z roku 842, které byly stvrzeny vzájemnými přísahami, jež jsou nejstaršími dochovanými texty psanými ve staré francouzštině a staré němčině.

Mnohem delší životnost mělo dílo, které Karel Veliký podnítil na rovině kulturní a náboženské. Do čela reformních snah postavil již zmíněného Alkuina. Ten získal výtečné vzdělání na katedrální škole v Yorku, kde poté působil coby učitel a knihovník. Roku 782 přišel na pozvání Karla Velikého na jeho dvůr a stal se jeho hlavním poradcem v teologických a školských otázkách. Zároveň byl učitelem královské rodiny a členů dvora. Naplno se věnoval své reformní činnosti, o jejíž intenzitě svědčí více než 300 dochovaných dopisů. Např. odmítal praxi hromadných křtů (praktikovanou Karlem Velikým při bojích na územích pohanských Sasů) a požadoval, aby každý, kdo má být pokřtěn, absolvoval řádnou výuku věrouky. Při křtu dětí měli znalosti Otčenáše a vyznání víry prokázat jejich kmotři. Kritizoval praxi, kdy byl biskupský úřad udílen věrným šlechticům, kladl důraz na vzdělávání kleriků a prosazoval reformu systému škol v celé říši. Zlepšení formace kléru a kvality kázání požadovala řada zákonů a rozhodnutí. Kněží byli povinni hlásat víru v Trojici a vyučovat Otčenáš a Krédo. Kladl se důraz na užívání národního jazyka v kázání (17. kánon synody v Tours z roku 813). Doporučovalo, aby se v každé diecézi formovali vzdělaní duchovní pro kázání (shromáždění v Attigny roku 822) a aby měl každý biskup spolupracovníka, pověřeného vzděláváním venkovských kněží (shromáždění v Meaux roku 845). Samotní biskupové měli pilně studovat Písmo a dogmata a vyučovat své duchovenstvo a o nedělích a svátcích kázat lidu. Hlavní pomůckou byly liturgické knih a homiliáře, které v této době zažívaly rozmach. Jednalo se o různorodá díla, jež shrnovala texty církevních otců, výtahy komentářů k Písmu, kázání, legendy a apokryfy. Používali je biskupové k přípravě kázání, řeholníci pro pravidelnou četbu, duchovní promluvy a osobní meditaci. Populární a hojně opisovaný byl např. homiliář pro Karla Velikého, který sestavil Paulus Diaconus (+ kol. 800), původem z langobardského šlechtického rodu a mimo jiné autor významné kroniky Dějiny Langobardů. Autorem oblíbeného homiliáře byl také Hrabanus Maurus (kol. 780-856), žák Alkuinův. Ukázalo se, že díky klášterům, které byly centry vzdělanosti, a díky štědré podpoře Karla Velikého a jeho potomků (především jeho syna Ludvíka Pobožného a vnuka Karla Holého), se po Akuinově smrti našla mezi jeho žáky řada pokračovatelů v činnosti reformní i teologické.

Reformní snahy byly vedeny snahou o sjednocení církevního života. Karel Veliký pověřil Alkuina např. revizí latinského překladu bible, tzv. Vulgáty, který existoval v různých variantách. Stejným způsobem byla motivována snaha o reformu klášterního života. Karel Veliký byl přesvědčen, že řehole sv. Benedikta nabízí nejlepší postup, jak vhodně zorganizovat klášter. V roce 787 si vyžádal od opata kláštera na Monte Cassinu autentický opis textu řehole, kterou od té doby oficiálně podporoval, čímž z ní v podstatě udělal oficiálně schválený kodex řeholní praxe. Naproti tomu sám Karel neblaze zasahoval do života klášterů, neboť mnohdy disponoval s klášterem a jeho majetkem jako se svým vlastnictvím, kterým odměňoval své přívržence. Např. Alkuin za své služby obdržel šest různých opatství, i když v jeho případě měli z tohoto opatření prospěch i mniši, neboť jako správce a majitel byl Alkuin uznalý. Ostatně toto byla jediná možnost, jak mohl Karel Veliký svého rádce odměnit, neboť Alkuin po celý život zůstal jáhnem a vyšší církevní hodnosti odmítal. Úkolu sjednotit různou praxi řeholního života se z pověření Ludvíka Pobožného ujal Benedikt z Aniane (+821), původně voják v Karlově vojsku a poté mnich v Provence, na jihu dnešní Francie. Ludvík jej po svém nástupu na trůn roku 814 povolal do Cách a svěřil mu pravomoc generálního opata nad všemi kláštery ve Franské říši. Reforma byla provedena dvěma shromážděními opatů v Cáchách v letech 816 a 817, které byly vyhlášeny císařským ediktem známým jako Klášterní kapitulárium (Capitulare Monasticum). Díky tomu se řehole sv. Benedikta stala základním pravidlem pro život klášterů a Benedikt z Aniane je považován za jakéhosi druhého zakladatele benediktinského řádu. Podle historika středověkého mnišství Lawrence je určitým paradoxem, že touto reformou byl dán západnímu mnišství nový směr, který se od řehole sv. Benedikta odchyloval. Jednak byla omezena autonomie klášterů funkcí generálního opata a jednak byla tato interpretace výrazně ovlivněna galskou praxí na počátku 9. století, která se podstatně odlišovala od záměrů sv. Benedikta (např. nový důraz na velké množství modliteb a mší).

Klášterní reforma není jediným dokladem toho, jak docházelo k tzv. germanizaci křesťanství. Velmi dobře je možné tento proces sledovat v liturgii. Římské liturgické knihy byly od 8. století přebírány a používány ve Franské říši. Od 9. století dochází k jejich přizpůsobování. Jednoduchý a prostý duch římské liturgie byl liturgickému cítění na území Franské říše mnohdy cizí. Docházelo proto k dramatizaci liturgie, např. během liturgie se mění rozestavění světel na oltáři, také používání kadidla se mnohonásobně rozšiřuje. Další změnou je výrazné rozmnožení modliteb. Např. modlitbu před čtením epištoly, tzv. kolektu, znala římská liturgie jen jednu, nyní jich bylo třeba více (až sedm). Objevuje se velké množství soukromých modliteb celebranta, které se říkají tiše. Stylizace i formy (plurál my byl zaměněn za singulár) modliteb se vzdaluje římské oraci. Po obsahové stránce se stále více zdůrazňuje a tudíž opakuje osobní vyznání vin a nehodnost celebranta. Odborníci tuto skutečnost vykládají tím, že v germánském myšlenkovém světě převažoval důraz na hřích a na strach z trestu za něj. Trvalejší důsledky však měla skutečnost, že s postupným ubýváním románského obyvatelstva přestávala být latinská galikánská liturgie srozumitelná. Mešní liturgie se stává výsadou vyhrazenou pouze kněžím. Liturgické dění začalo být považováno za tajemství, které je třeba chránit před nevzdělanými účastníky, také proto se eucharistická modlitba začala recitovat potichu. Tomu odpovídají i změny v uspořádání liturgického prostoru. Oltář se přisouvá k zadní straně apsidy, mezi lodí a oltářem se staví oddělující zeď, tzv. lettner. Do pozadí ustupuje myšlenka, že liturgie je slavením celé obce, stává se nesrozumitelným tajemstvím, které věřící jen zpovzdálí zbožně obdivují a o něm rozjímají. To je zároveň prostor pro rozvinutí celé řady alegorických výkladů symboliky a liturgických úkonů, které byly mnohdy velmi vzdálené jejich původnímu smyslu. Za všechny jmenujme např. dílo jednoho z Alkuinových žáků Amalara z Mét (+ kol. 850), jehož Liber officialis ovlivnila výklady liturgie na dalších několik století. Podstatné pro dějiny liturgie je skutečnost, že se kolem poloviny 10. století začal postupný návrat rozmnožené a přetvořené liturgie do Itálie a do Říma, kde mezitím došlo k hlubokému úpadku veškerého církevního života.

Provázanost císařství a papežství se ukázala koncem 9. století, kdy s úpadkem politické moci císařství se papežství stalo hříčkou v rukách římské šlechty. Pro toto období, od konce 9. století do začátku 11. století, se mezi historiky vžilo označení „temné století" nebo dokonce „pornokracie". Vraždy, časté střídání papežů za nejasných okolností (např. v letech 896-898 se vystřídalo 6 papežů) a dokonce soud s exhumovanou mrtvolou papeže Formosa (891-896), to je kulisa Říma na přelomu 9. a 10. století. Do takové situace upadlo papežství nedlouho poté, co v polovině 9. století vznikl soubor převážně falešných papežských dokumentů, mezi kterými byla i tzv. Konstantinova donace (podle legendy prý císař Konstantin, uzdraven ze své nemoci na základě křtu od papeže Silvestra, předal jemu a jeho nástupcům řadu výsad, např. přednostní postavení před všemi církvemi atd.). Tento soubor, tzv. Pseudoisidorské dekretálie, se v 11. století stal jedním z hlavních argumentů římské kurie, jak při sporu s konstantinopolským patriarchou, tak při sporech o investituru s římskoněmeckými císaři.

Přestože k definitivní roztržce mezi křesťanským Východem a Západem došlo až v 11. století, míra vzájemného odcizení se ukázala v původně vnitřním byzantském sporu dvou rivalů, Fótia a Ignatia, o trůn konstantinopolského patriarchy. Z politických důvodů byl v roce 858 patriarcha Ignatios sesazen a na jeho místo byl dosazen Fótios, zřejmě jeden z nejvzdělanějších laiků své doby, který kvůli svému jmenování přijal všechny potřebná svěcení během několika dní. Osudovou shodou okolností bylo, že ve stejném roce nastoupil na římský stolec Mikuláš I. (858-867), který usiloval o prosazení nadřazenosti papežské moci jak vůči světským panovníkům, tak uvnitř církve. Na lateránské synodě roku 863 slavnostně prohlásil patriarchu Fótia za exkomunikovaného a za řádného patriarchu uznával pouze sesazeného Ignatia. Pozadí celého sporu však bylo složitější, neboť šlo o konkrétní mocenské požadavky. Papežští legáti totiž byli ochotni uznat Fótia po navrácení území na jihu Itálie zpět pod římskou jurisdikci. Stejně tak Mikuláš požadoval uznání papežských práv pro misijní oblasti někdejšího Illyrika. Rozdíly ve věrouce a církevní praxi, kterými během sporu obě strany argumentovaly, sloužily spíše propagandě na obou stranách. V kontextu tohoto sporu došlo roku 863 k vyslání byzantské církevní misie na Velkou Moravu. Výsledek této misie byl však z pohledu mocenskopolitického pro Byzanc spíše neúspěchem, neboť Metoděj sice na čas stanul v čele moravské církevní provincie, ale z rozhodnutí papeže a pod římskou jurisdikcí. Větší úspěch měla misie u Bulharů. V samotném sporu mezi Římem a Konstantinopolí došlo opakovaně k obratu. Vraždou císaře Michaela III. (842-867) se v Byzanci dostal k moci Basileos I. (867-886), zakladatel tzv. makedonské dynastie, který hned první den po převratu dal sesadit Fótia, kterého poslal do vyhnanství, a opět dosadil Ignatia. Chtěl tak podpořit radikální mnišské křídlo a rovněž urovnat vztahy s Římem. Na podzim roku 869 toto rozhodnutí potvrdila synoda v Konstantinopoli, která za účasti papežských legátů odsoudila Fótiovo zvolení. Některé kánony také zavrhovaly vliv světské moci při církevním rozhodování (např. při volbě biskupů). Po slavnostním ukončení synody na jaře 870 dorazili do Konstantinopole vyslanci bulharského vládce, kteří se dotazovali, pod čí církevní jurisdikci Bulharsko náleží. Narychlo bylo svoláno ještě jedno zasedání, které rozhodlo, že Bulharsko má být podřízeno jurisdikci konstantinopolské. Situace se opět změnila po smrti Ignatia (877). Na jeho místo byl zvolen Fótios, který byl již předtím povolán zpět z vyhnanství. Situace se změnila i na papežském stolci, kde Jan VIII. (872-882), který vybudoval z vlastních prostředků válečnou flotilu, nutně potřeboval byzantskou pomoc proti arabskému loďstvu. Obě strany nyní vystupovaly mnohem smířlivěji, takže na konstantinopolské synodě v zimě 879/880 byl Fótios se souhlasem papežských legátů oficiálně rehabilitován. Této synody se účastnilo téměř 400 účastníků, tedy zhruba čtyřikrát více než synody před deseti lety. Následující dvě staletí nebyla ani jedna synoda uznávána jako ekumenický koncil, jak Východ tak Západ znaly jen sedm všeobecných synod (tj. ekumenických koncilů). Teprve v době sporu o investituru se kánony synody z let 869-870, namířené proti vměšování světské moci do církve, staly na Západě aktuální. Proto se synoda nachází v seznamu koncilů z poloviny 12. století jako 8. ekumenický koncil (Čtvrtý konstantinopolský).

Pokusy o systematickou teologickou práci v klášterech ve Franské říši se projevily v několika teologických sporech. Tzv. první eucharistický spor probíhal ve 30. a 40. letech 9. století a rozpoutal jej svým spisem O těle a krvi Páně (De corpore et sanguine domini) Paschasius Radbertus (+kol. 865), opat kláštera v Corbie. Bylo to zřejmě první větší pojednání o večeři Páně, na které reagovaly dva stejnojmenné spisy, jejichž autoři byli Gottschalk Saský (806-868/9) a Ratramnus z Corbie (800 až 868). Spor v podstatě přinesl určité vymezení front mezi dvěma pojetími večeře Páně: Radbertus inklinoval spíše k realistickému pojetí, Ratramnus k pojetí symbolickému. Spor nebyl rozhodnut a měl své pokračování v tzv. druhém eucharistickém sporu o dvě století později. Ve stejné době probíhal také spor o učení o predestinaci, které rozpoutal Gottschalk Saský augustinovským antipelagiánským důrazem na Boží milost na úkor záslužnosti dobrých skutků. Tento důraz narazil na odpor církevních představitelů a učenců Franské říše (např. Hrabana Maura nebo Hinkmara z Remeše) a vyslovily se proti němu některé synody. Oba spory v podstatě znamenají přebírání a promýšlení učení církevních otců (především sv. Augustina). Podobné diskuse se vedly i o dalších věroučných otázkách, např. o mariologii (konkrétně o Mariině nanebevzetí).

Takové spory však na Západě zaměstnávaly jen nemnohé učence. Většina západní Evropy totiž prožívala velikou úzkost z neustálých nájezdů Vikingů ze severu, kteří od konce 8. století pronikali na britské ostrovy, od poloviny 9. století pak stále častěji pronikali po řekách hlouběji do vnitrozemí Franské říše. Často se jejich kořistí stávaly kláštery, jejichž členové si mnohdy jen se štěstím zachraňovali holé životy a museli hledat útočiště jinde. Středozemní moře naopak ovládli Arabové, kteří podnikali loupeživé výpravy do Itálie. Koncem 9. století pronikli do Evropy Maďaři, kteří se usadili v Panonii a podnikali loupeživé výpravy do okolí, které mimo jiné způsobily definitivní zánik Velkomoravské říše.

Literatura

Collins, R.: Evropa raného středověku, 2005. Dawson, Ch.: Zrození Evropy, 1994. Le Goff: Kultura středověké Evropy, 1991. Jedin, H.: Malé dějiny koncilů, 1990. Lawrence, H.: Dějiny středověkého mnišství, 2001. Pokorný, L.: Dějiny liturgie v přehledu, 1976. Seibt, F.: Lesk a bída středověku, 2000. Schatz, K.: Dějiny papežského primátu, 2002. Zástěrová, B.: Dějiny Byzance, 1992.