Bible a důkazy Boha

Lidé si od nepaměti kladou otázky související s náboženstvím, s existencí Boha, případně božstev a jejich vztahu k řešení lidských problémů. Problém ale je, zda existuje na tyto otázky uspokojivá odpověď. Kdyby na otázky náboženství nebyla uspokojivá odpověď, nemělo by smysl se tím zabývat, a tak pouhá iluze a útěk od reality by byl jediným přijatelným řešením lidských problémů.

Odkud ty odpovědi však vzít, jak se k nim vědecky dopracovat? Proč se nám to dosud nepodařilo? Copak neumíme logicky myslet? Zastavme se na chvíli u této poslední otázky. Základem logiky je dedukce. Máme li určitý počet tvrzení neboli vět, můžeme je použít jako předpoklady pro vytvoření vět nových, které nazýváme úsudky nebo prostě důsledky. Tyto mohou pak sloužit jako předpoklady k vytvoření dalších důsledků. Všechny takové věty tvoří dedukční soustavu.

Důsledek je správný, pokud jsme správně použili zákonitosti logiky a pokud byly správné předpoklady. To první dovedeme bez větších potíží zajistit. To druhé ale naráží na nepřekonatelné potíže. Jdeme-li v dedukční soustavě zpět od důsledků k předpokladům, dojdeme k větám, které nejsou důsledky žádných jiných vět soustavy. Jejich správnost není podložena ani předpoklady, ani logikou usuzování. Říká se jim axiomy.

Chceme-li logicky usuzovat, musíme začít od přijetí soustavy axiomů, východisek, která bude základem naší dedukční soustavy. Správnost vět naší dedukční soustavy bude pochopitelně záviset na tom, jsou-li přijatá východiska správná. Co to však znamená správná? V abstraktních vědách jako je geometrie, aritmetika apod. pojem „správný" můžeme nahradit definicí soustavy axiomů. V reálném životě nám však jde o to, aby naše úsudky se shodovaly se skutečností. Lze to zajistit jen tím, že se všechny axiomy soustavy budou shodovat se skutečností. Jenže odkud vzít tuto soustavu axiomů popisujících pravdivě celý vesmír, vše, co objektivně existuje? Jak sestavit tuto soustavu? Jak zkoumat správnost jednotlivých axiomů? Dokonce ani takové odvětví vědy, jako je fyzika, nemá vypracovanou soustavu axiomů. Sestává-li axiomatická soustava geometrie a aritmetiky z několika desítek axiomů, vyžadovala by jich fyzika mnoho set. Když k tomu ještě přidáme chemii, biologii a společenské vědy, pak by dedukční soustava musela mít nesčetné množství axiomů, a to bez výjimky zaručeně pravdivých. Je to požadavek, který je a bude pro člověka ještě dlouho zcela nereálný.

Praktickým důsledkem toho je, že naše úsudky o jevech, o světě, který nás obklopuje, a tím spíše o nás samotných, jsou pochybné a často falešné. Navíc každý z nás usuzuje na základě předpokladů, které si sám sestavil na základě kompilace „axiomů" získaných z nejrůznějších pramenů. Neexistují žádná vědecká kritéria, z nichž by bylo možné ověřit, že dedukční soustava pana X je správnější než dedukční soustava pana Y. Odtud pochází to zmatení jazyků a chaos světa, který pozorujeme. Odtud pochází tisíce názorů, směrů, seskupení, stran, frakcí, filosofií, hnutí, front, svazů, organizací, náboženství, sekt, klanů, gangů apod., kde každá skupina se řídí vlastní dedukční soustavou, založenou na vlastních neověřených axiomech, a skálopevně věří, že jejich přístup je výjimečný a jedině správný.

Pravdivost axiomů nelze zajistit dotěrnou propagandou, vědeckou frazeologií, vládním nařízením. Ani honosné řeči o vědeckém světovém názoru nejsou nic než propagandistické žvásty, jejichž autoři buď počítají s ignoranci adresátů, nebo poskytují důkaz ignorance vlastní.

Člověk zápasí s mnoha základními problémy a všechno nasvědčuje tomu, že není schopen je sám vyřešit. Kde je deduktivní soustava poskytující správné odpovědi a dávající šanci na vyřešení těchto problémů a návod na racionální, uspořádaný a spokojený život? Na této otázce lidstvo pracuje již tisíce let. Prozkoumalo již mnohokrát své možnosti a schopnosti a přece řešení nenašlo. Mnoho lidí soudí, že řešení neexistuje a že to hledání je utopie a snění.

Ano, řešení jistě přesahuje lidské možnosti. Počítáme-li pouze s nimi, je to situace beznadějná. Byl-li však svět stvořen, pak zde musí být někdo, kdo má k těm věcem co říci. Byl li člověk sestrojen, pak zde musí být strůjce, který se v něm vyzná. Existuje-li nějaký cíl naší existence, tak to může být právě on, kdo nám o tom něco může sdělit.

Otázku, zda existuje Bůh a odkud je, nelze zodpovědět s jistotou. Lze pouze říci, že Tvůrce pravděpodobně existuje. Je navíc zřejmé, že z existence Tvůrce neplyne ochota Tvůrce se s námi bavit. Tím spíše neplyne z této argumentace pravost jakékoliv církve nebo náboženství. Nakonec nestačí pouze věřit v existence Tvůrce, ale náboženství musí mít pro člověka význam, aby za Tvůrcem šel. Připustíme li možnost existence Tvůrce, který je ochoten s námi navázat kontakt, je důležité si uvědomit několik možných variant kontaktu vztahu mezi člověkem a Tvůrcem: Nejsme vůči Tvůrci rovnocennými partnery a pouze on určuje podmínky navázání kontaktu a člověk se (hypoteticky) může rozhodnout. Je velmi pravděpodobné, že Tvůrce není tyran a že nám nechce ublížit, protože to bychom o tom věděli. Je také málo pravděpodobné, že je ctižádostivý, protože by nestál o ctižádostivé ctitele. Je ale pravděpodobné, že je náročný na partnery a že nestojí o patolízaly.

Že existuje Tvůrce, je velice pravděpodobné na základě toho, co vidíme. Připustím-li existenci Tvůrce - Boha a toho, že má o nás zájem, nelze vyloučit existenci nějakého božího vzkazu člověku. Pakliže existuje Boží vzkaz, pak je jeho znalost nutná a je také nutné potvrzení pravosti Božího vzkazu. Je tedy zřejmé, že je nutné hledat, zda existuje boží vzkaz. První, co nás může napadnout, je, že nepřímým Tvůrcovým vzkazem by mohl být produkt tvoření, a to hmota, živá i neživá. Vztah Tvůrce - člověk může být podobný vztahu hmota - člověk. Hmota má své zákony, dle nich vždy jedná a Bůh má (dal nám) nějaké zákony a sám je také dodržuje. Ideálním trenažérem v tom to směru je právě hmota, na které se člověk může naučit správnému myšlení. Hmota ho může naučit věcem, které nezávisle na náboženství platí tak jako tak a umožní mu dosažení patřičných psychologických parametrů nutných při hledání pravého náboženství, jako např. uznat a umět respektovat skutečnost, umět kontrolovat svoje chování, uznat odchylky od správného jednání, najít defekty v myšlení.

Vezmeme-li v úvahu možný přímý Tvůrcův vzkaz, pak to může být vzkaz sdělený přímo lidem, smlouva, posvátná kniha. Problém je, že pro křesťany jsou posvátnými knihami Starý a Nový Zákon (správně by se jim mělo říkat Stará a Nová Smlouva), pro židy je to Starý Zákon, pro muslimy Korán, pro mormony Kniha Mormon, východní náboženství mají také své posvátné knihy a dokonce je mají i mnohé sekty. V takovéto situaci není snadné kriticky porovnat a zhodnotit všechny možné „vzkazy". Já sám jsem se rozhodl pro jednu z hypotéz vzkazu - bibli, ke které mne vedly určité okolnosti, jež ovšem nepokládám za důkaz, ale za určité subjektivní vodítko, nasměrování. Je pravda, že jsem vyrůstal v křesťanském prostředí, ale velice formálním. Po prosbě Tvůrce o projevení se mi Tvůrce „poslal" do cesty člověka, který mne „učil" bibli číst a chápat ji. Později přitažlivost bible u mne zesílila tím, když jsem zjistil, že bible nejen nabízí a slibuje člověku úžasné možnosti, ale také říká, že Tvůrce je ochoten dát za určitých podmínek doklad a potvrdit smlouvu s tvorem. To znamená, že je ochoten doložit pravost smlouvy (Božího vzkazu) viditelně a ne pouze na bázi subjektivně prožitých zážitků. A to nenabízejí žádné posvátné knihy jiných náboženství. Logicky vzato, kdyby možnosti, které bible nabízí a slibuje, nebylo možné dosáhnout, byla by bible sama proti sobě. Dovolím si uvést několik věcí, které mne v této souvislosti zaujaly.

Jan 10,37-38: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi. Pokud je však dělám, i kdybyste nevěřili mne, věřte těm skutkům, abyste poznali a uvěřili, že Otec je ve mně a já v něm". Ježíš netrvá na uvěření informaci, kterou si nemohu ověřit, bez dokladu. Z toho také vyvozuji, že nedostanu-li doklad na nauku, nemusím věřit. Na druhé straně ale Ježíš odmítá dávat doklady (Mt 16,1-4; Mk 8,11-13; Lk 12,54-57) ve věcech, které nepotřebují doklad, nebo ve věcech, které lze odvodit z nauky žadatelem dokladu uznané, nebo pokud jde o provokaci pokrytce. S tím souvisí také texty Jan 5,31 „Svědčím-li sám o sobě (tj. bez dalšího dokladu), mé svědectví není právoplatné" a Jan 10,17-18 „A ve vašem Zákoně je napsáno, že svědectví dvou lidí je pravé. Já svědčím sám o sobě a Otec, který mě poslal, svědčí o mně". Když jsem se zamyslel nad případy setníka z Kafarnaum (Mt 8,5-10; Luk 7,1-10), krvotoké ženy (Mt 9,18-22; Mk 5,25-34), Syrofeničanky (Mk 7,24-30), kteří byli chváleni za víru, dospěl jsem k názoru, že kvalitní víra (dle Ježíše, a to je rozdíl od sv. Pavla) vychází z domyšleného pohledu na realitu, na Ježíše, na jeho činnost. Ježíš také doporučuje vyvození závěrů z platnosti skutků a vlastního experimentálního odzkoušení (viz Mk 9,38-40: „Viděli jsme člověka, co nechodí s námi a dělá skutky..."). Tomu odpovídá také Ježíšova reakce: "...Ó národe nevěřící a zvrácený, dokud vás mám ještě snášet?..." (Mt 17, 17; Luk 9, 41), kdy učedníci dostanou vynadáno za malověrnost, když nemohou uzdravit posedlého chlapce. Kdyby víra byla pouze darem, pak jakým právem by jim to Ježíš vyčítal? Projdeme-li evangelium a najdeme místa, kde se mluví o víře, nenajdeme od Ježíše zmínku, že víra je dar. Jistě, Ježíš připouští také víru bez dokladů, na základě autority Jana Křtitele (viz Jan 5,33-34), ale to je na nižší úrovni. V dnešní době je ale situace výrazně jiná než v době Ježíšově. Dnes máme spoustu církví, sekt, několik velkých náboženství a všechny mají své autority. Podle jaké autority se má člověk rozhodnout? A přírodní vědy nestavějí na autoritě, ale na pozorovaném faktu.

Mt 13, 1-9; Mk 4, 1-9: Podobenství o rozsévači je nádherný model pro zacházení s informacemi. Bible je dokument, který obsahuje závažné informace. To je jasné hned při prvním seznámení se s ní. Nabídky a sliby obsažené v bibli určitě stojí za pozornost. Jsou-li to plané sliby, pak je celé křesťanství nesmysl. Nebo platí, a pak je možné dosáhnout toho, co bible slibuje. I o tom bible ústy Ježíše hovoří. Záleží na člověku, který čte evangelium; dle toho jak chápe a dodržuje, si vybírá mezi různými osudy, například život spjatý s potížemi (typ Smyrenský - Zj 2,8-11), život s ochranou bez potíží (typ Filadelfský - Zj 3,7-13) až po schopnost účinné sebeobrany (např. typ Thyatirský - Zj 2,8-29).

Mt 25, 14-30; L 19, 11-28: V podobenství o hřivnách Bůh-Tvůrce požaduje u člověka, aby z poskytnutých hřiven vyzískal další a pokud možno, co nejvíce. Omezení se neklade. V Zj. 3,14-21 bible (Ježíšův vzkaz) uvádí, že i „vlažný" člověk, když si nechá poradit a udělá pokání („ten, kdo zvítězí") to může dotáhnout tak daleko, že bude sedět vedle Ježíše na jeho trůnu, tak jako on zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůnu. Je jenom logické, že při rozmnožování hřiven člověk současně musí pracovat na sobě a růst. Proč? Bible je na mnoha místech zapečetěná (Zj 10,4; Zj 22,10; Iz 29,11-13 a jiné) a potřebuji ji porozumět. Nerozumím-li bibli, nerozumím ani Bohu-Tvůrci, nemohu plně dodržovat jeho přikázání a podmínky a postupovat podle jeho doporučení. K tomu potřebuji zvýšit rozlišovací schopnost, abych měl dobrou citlivost na připomínky nejen vůči mne, ale také vůči jiným (aby se na mne nevztahovala výtka: „Jak to, že sám od sebe nerozeznáš?"). Abych si natrénoval a osvojil nové věci a stal se ze mne kvalitnější člověk, který je schopen kontaktu s Bohem-Tvůrcem a který pak může žádat Boha o splnění slibů. Pak se mohu vyhnout trampotám, mohu být šťastný, mít zdravé sebevědomí (a ne mindráky) a kvalitní lidé mne mohou přijmout do party (buď během pozemského života, nebo možného posmrtného života). Ten osobní růst je nepřetržitý proces.

Mt 15,14; L 6,39; J 9,41; Iz 29,9: Na těchto a jiných místech bible varuje před psychickou slepotou („Nechte je, jsou to slepí vůdcové slepých. Povede-li slepý slepého, oba spadnou do jámy"; „Kdybyste byli slepí, hříchu byste neměli. Tvrdíte ale ´vidíme´ a proto váš hřích trvá"; „Dělejte, že jste slepí, a oslepnete"; „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte..."). Z těchto textů je zřejmé, že slepota je v náboženství velice vážná věc. Otázka slepoty souvisí s problematikou hříchu, utrpení, dosažení úrovně křesťanství. I to je projev slepoty, že v evangeliu je hodně jasných věcí, které přehlížíme, jako by v tam vůbec nebyly. Slepota je bohužel věcí, se kterou křesťanská katecheze neoperuje a přitom kolik současných a minulých problémů křesťanství jde na vrub psychické slepoty. O tom, že existuje psychická slepota je běžně známé. Každý slyšel o „profesionální slepotě". Kolikrát si člověk řekne: „Jak jsem to mohl nevidět". Slepota přináší utrpení, snižuje úroveň pochopení možného Boha-Tvůrce. Je ale také pravda, že snižuje zodpovědnost člověka (nevědomost hříchu nečiní, ale neznalost zákona neomlouvá, viz také Luk 12,47-48). Dokonce za slepotu může být „běda" (Mt 23,16-31). Je třeba si uvědomit, že spoustu věcí neznáme a že potřebujeme růst a ne pouze být dobrý (viz vývoj fyzikálních oborů). Slepota omezuje růst. Zdravě přemýšlející člověk permanentně počítá s určitou psychickou slepotou, aby byl schopen absorbovat a rozvíjet nové pohledy, modely a výsledky poznání a také opravit nesprávné názory. Počítám-li se slepotou a něco s tím dělám, mám také zdravé sebevědomí. Mohu mít zdravé sebevědomí s představou Boha, který je lepší než já, ale nabízí mi, abych stále rostl. Na tohle normálně člověk není zvyklý. Čili „já chci růst" je jedna věc a druhá věc je „já musím něco dělat" a také musím pozorovat sám sebe.

Závěrem lze říci, že dle bible se hlasatel musí legitimovat a že jeho činnost bez legitimování se je nekvalitní. Člověk má právo důkazy požadovat. Může věřit kvůli „svědectví lidí", ale je to méně kvalitní a často z nouze. Ideálem ale je, když se člověk k důkazu dopracuje sám. Bible samotná není důkazem. Knížku může napsat kdokoliv. Chci-li věřit např. evangeliu, musí se mi evangelium prokázat. Je tam přece: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi." To se týká Ježíše, a tím se dokazuje platnost evangelia. V Jn 1,12 se dále dočteme, že Otec nám nabídl synovství a v Jn 14,12-14 nás Ježíš vybízí, abychom dělali skutky jako on, ba ještě větší. Dá se odvodit, že Bůh chce, aby měl člověk co nejvíce iniciativy. Z tohoto úhlu také chápu Ježíšův výrok „Udělejte si přátele z klamného mamonu". Dnes bychom mohli říct: „Udělejte si přátele z hmoty a při práci s hmotou můžete získat vlastnosti potřebné pro vztah k Bohu-Tvůrci". Díky mamonu mohu uvidět svoje chyby, psychickou slepotu, špatné zacházení s informací, najít příčiny špatného myšlení, nesprávné postupy a také naučit se je odstraňovat. Pak argumenty typu „naše problémy plynou z toho, že se Bohu svět nepovedl a že člověka zpackal", nebo „kdyby byl Bůh, nemohl by se na to dívat", jsou bezpředmětné.

Autor článku je přírodovědec. Za inspiraci děkuje dřívějšímu kolegovi dr. J. Kajfozsovi a pražskému knězi B. Bílému. Redakčně kráceno.