Dva modely evangelizace

Paul M. Zulehner, v současnosti zřejmě nejvýznamnější rakouský pastoralista, načrtl při Evropském katechetickém kongresu dva základní typy evangelizace.

První model označil jako indoktrinaci, druhý jako inkulturaci (z názvů je zřejmé, který model Z. upřednostňuje). Základ obou přístupů je společný:

.Boží dar církvi - evangelium jako Boží sen o člověku". Rozdíly vyvstávají až při pohledu na svět, který je interpretován rozdílně, a z této rozdílné interpretace pak vyplývá rozdílné jednání. Model indoktrinace hodnotí moderní kulturu negativně - svět je špatný, bezbožný a permisivní. Náš úkol: přinést světu evangelium o dobrém Bohu. Struktura evangelizace je jednoznačně monologická - církev učí.

Naproti tomu model inkulturace vidí svět diferencovaně (srv. Mt 13,29).  Nikoli ovšem růžově či naivně, ale teologicky: Bůh je od počátku přítomen v dějinách, dějiny světa jsou dějinami spásy a Boží působení v Duchu svatém není marné. Tento pohled byl obnoven Druhým vatikánským koncilem, vyjadřuje důvěru v Boží věrnou přítomnost ve světě, - s námi, církví, někdy před námi, někdy dokonce proti nám.

Koncept, v němž je svět viděn jen negativně, je heretický. Odráží deistickou představu Boha - Bůh jednal jen na počátku. Naproti tomu model inkulturace počítá s Boží přítomností ve světě, s Božím jednáním, které předchází naší evangelizaci. .Evangelizace znamená, že církev učí a učí se." (C. M.  Martini) Struktura komunikace je tedy dialogická. Církev, která nepoznává znamení času, nenaslouchá Bohu. Tradice i přítomnost jsou dva legitimní zdroje teologické práce. Deistický koncept v současnosti v evropské církvi - podle Zulehnera - převládá. Církev nevnímá aktuální Boží jednání. Kdyby je vnímala, měla by mnohem menší obavy z budoucnosti a její evangelizace by vypadala docela jinak.

• Jv