Jste zde

Láska se musí sdílet

Wolfgang Beinert, profesor dogmatiky v Řezně, poskytl k využití v Getsemanech několik publikací, které chceme postupně představit čtenářům. První z nich, jejíž název je i názvem této recenze (Liebe muss man teilen, Regensburg 1993), je věnována homiletické problematice a je záznamem přednášek kurzu pro další vzdělávání kněží v řezenské diecézi.  V předmluvě Beinert cituje akathist .k našemu nejmírnějšímu Pánu Ježíši Kristu" a ve spojení s úvodními slovy 1. listu Janova ukazuje, oč jde ve zvěstování: .Co jsme viděli a slyšeli, to zvěstujeme i vám, abyste i vy měli s námi společenství. My však máme společenství s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem. Toto píšeme, aby naše/vaše radost byla dokonalá." A ve 4. kapitole: .Bůh je láska. Jeho láska se mezi námi zjevila tím, že Bůh poslal do světa svého jediného Syna. . . Když nás tak Bůh miloval, musíme se i my navzájem milovat." Skutečné církevní zvěstování je tedy sdělení a sdílení lásky, kterou nám Bůh dal.

Církevní zvěstování je dnes ovšem neúčinné a my máme připraveny výmluvy:

svět je zkrátka sekularizovaný, lidé nemají smysl pro oběť, nemají také smysl pro hřích a pro spásu. Proti tomu ovšem mluví to, že zájem o náboženství je všude patrný - ovšem za hranicemi tradičních církví. Není však hlavní příčina v tom, že křesťané nežijí natolik v Kristově lásce, aby je skutečně nutila ke sdílení - často jsou neradostní, frustrovaní, zapletení do vnitrocírkevních bojů, poloslepí a bez perspektivy.

Novozákonní hledisko

Exegeta Hubert Ritt načrtává eklesiologii jednotlivých knih Nového zákona a hledá inspiraci pro dnešní praxi. Při srovnání Ježíšova a dnešního zvěstování ukazuje, že to dnešní často nepůsobí jako radostná zvěst, ale jako hrozba: spoutává, místo aby osvobozovalo. Za institucí a její byrokracií se ztrácí nabídka spásy. Ježíš žije to, co říká - jeho chování k lidem na okraji tehdejší společnosti potvrzuje zvěst o bezpodmínečném Božím příklonu k lidem. Nemá ostatně dnešní zvěstování blíže ke zvěstování farizeů s jeho lpěním na tradici a bazírováním na malichernostech? Děje se zvěstování na pozadí církve jako .nové rodiny Boží" (Marek)? Jsou lidé přitahováni ke zvěstování pohledem na vztahy uvnitř církve - Hle, jak se mají rádi. . .  Pramen Q zdůrazňuje program následování - ten však lze atraktivně zvěstovat jen tehdy, pokud se v církvi nejprve praktikuje. Lukášovským spisům zdůrazňujícím církev jako dílo Ducha lze s důvěrou naslouchat zvláště tehdy, když člověk pozoruje na církvi toto působení Ducha, když má zkušenost s nadšenými křesťany. Sumáře Skutků 2, 42-47; 4, 32-34 a 5,12 objasňují do značné míry ohlas zvěstování.

Neexistuje tedy žádná zázračná metoda, která by mohla zvrátit současnou krizi zvěstování, pokud nebude kryta životem zvěstovatele a jeho obce. Církev je creatura verbi - stvořena slovem, a kreativní přístup je základem nových zkušeností a tím i nové exegeze. To je svědectvím vitality Božího slova.

Nadto všechno zůstává kritériem zvěstování v církvi v každé době zvěstování velikonočního jitra - Pán vstal z mrtvých. Všechno zvěstování je jen rozvíjením této základní věty.

Vyprávět o velkých skutcích Božích

Pastorální teolog Konrád Baumgartner zužitkovává teologii Božího slova pro službu zvěstování. Problém vidí v odtržení církevního zvěstování od zkušenosti člověka - zatímco skutečné zvěstování život osvětluje a vykládá.  Lidé nenacházejí Boha ve svých životních zkušenostech - jak řeklo jedno dítě v hodině náboženství: .V dobách, kdy byl ještě Bůh. . ." To, že náš Bůh je přítel života, zůstává neznámo.

Teologickým východiskem významu zvěstování je to, že zvěstování je událost spásy. Zvěstování označuje fakt a způsob předávání spásy, přítomnost toho, co se sděluje v kérygmatu. Proto je vázáno na biblické svědectví. Zvěstování však je dnešní událostí, proto se musí setkat s dnešní realitou. Toto spojení věrnosti biblické zvěsti a věrnosti dnešnímu člověku činí zvěstování zvěstováním. Je nutno neminout se s dobou ani se zvěstí Písma. Jako událost spásy působí zvěstování osvobození a vede k díkůvzdání.  Obsahově jde o zvěstování Božího jednání v dějinách. Slovo Boží tvoří, povolává, vyučuje, zaslibuje a osvobozuje. Zvěstování Božího slova je připomínání, zaslibování a zpřítomňování všeho, co slovo říká o Božím působení.  Zvěstování otevírá prostor pro tuto událost a podílí se na její účinnosti.

Slovo Boží je Bůh sám v události svého zjevení a v aktu svého sebesdělení.  Slovo Boží k nám přichází v lidském slově. Život každého křesťana má být následováním toho, který zvěstoval slovem i skutkem. Zvěstováním je i skutečnost celé církve. Liturgie kněžského svěcení dává jasnou směrnici zvěstovateli: .Zvěstuj slovo Boží, které jsi sám přijal s radostí. Zvěstuj, co věříš, a naplňuj v životě, co zvěstuješ." Zvěstovatel je nejprve posluchačem slova, i monologické kázání předpokládá vnímání otázek posluchačů - je tedy zvěstování dialog s Bohem i lidmi.

Vzorem a normou všeho církevního zvěstování je zvěstování Ježíšovo. Je ohlašováním Božího království, jeho místo je .mezi ploty", jeho horizontem celý svět, základním modelem rozhovor, spása se týká celého člověka.  Zvěstování slovem je neoddělitelné od celého života. Praxe lásky a osvobodivého jednání je nutným výrazem zvěsti. Je apelem z vlastní zkušenosti na zkušenost druhých, aktivuje sensus fidelium.

Proti náboženskému iracionalismu

W. Beinert se ve svém příspěvku zaměřuje na .pravé orgie iracionality", které jsou kupodivu charakteristické pro naši střízlivě racionální dobu. Vyrovnává se s problémem fundamentalismu a náboženského fanatismu. Protože tomuto problému věnuje více publikací, chceme mu také věnovat samostatný příspěvek a zde jej pouze zaznamenáváme.

Jak mluvit v kázání o sexuální etice?

Schizma mezi kompetencí věřících, založenou na zkušenosti, a normativní kompetencí učitelského úřadu se podle morálního teologa Eberharda Schockenhoffa neukazuje nikde tak jako v oblasti sexuální morálky - a nikde také nekladou věřící takový odpor. Na koncilem požadovaný dialog se zde teprve čeká. Přitom je situace pro církevní zvěstování vlastně velmi příznivá, jak ukazují sociologické výzkumy. Hesla sexuální revoluce o konci manželství odezněla, rodina se ukazuje stále jako touha většiny lidí. Třebaže v praxi se manželství často rozpadají, naprostá většina lidí touží po celoživotním partnerovi. Třebaže dochází ke střídání partnerů, očekává se v daném vztahu věrnost jedinému partnerovi. Alternativní formy soužití se ukázaly jako nestabilní, a představa o možnosti manželství na zkoušku jako iluze - ti, kdo se berou po delším soužití bez sňatku, se rozvádějí zhruba stejně často jako ostatní.

Základní omyl církevního zvěstování je v tom, že nevidí, že lidé v zásadě touží po tom, co i církev zvěstuje jako ideál, ale že nejsou schopni tohoto ideálu dosáhnout, a protože mají strach ze ztroskotání, nechtějí se vázat.  Kritizovat je je tedy naprosto pomýlená cesta, je třeba je nadchnout pro ideál, v nějž se bojí věřit, a pomoci jim jej realizovat.  Situace je nová v tom, že křesťanské nerozlučné manželství je dnes jen jednou formou mezi jinými, není samozřejmostí, a je třeba ukázat lidem, že vyžaduje rozhodnutí z víry. Tuto situaci je nutno vidět jako šanci - poprvé v dějinách je křesťanské manželství osvobozeno od vedlejších společenských funkcí a může být skutečně samo sebou - jako křesťanská alternativa k tomu, jak .žijí všichni". Odsuzování nemůže být jediným a posledním slovem církve - je nutné ukázat lidem, že křesťanský ideál manželství vede k naplnění jejich životních očekávání.

Podobně je tomu i v oblasti tzv. volné lásky. Nevázanost, spontaneita a lehkomyslnost měly přinést naplnění - jejich praktikování však ukázalo, že naplnění přinese sexualita natrvalo jen tam, kde je výrazem lásky, .řečí lásky". Sexualita není obdobou potřeb jako je hlad či žízeň, je výrazem personálního charakteru člověka, jeho potřeby být přijat druhým jako osobnost.  Proto k ní patří určitý stud a úcta, vyžaduje čas zrání. Tam, kde se lehce odbourají zábrany, dostaví se nuda a banalita. Věrnost partnerovi je právě výrazem jedinečnosti a nezaměnitelnosti člověka. Lásku nelze omezit časově.  Erich Fromm ukázal v Umění milovat jako omyl chápat lásku jen jako cit a přehlížet, že je spojena i s vůlí.

Co se týče antikoncepce, je rovněž nutné, aby byla výrazem společného vztahu, nikoli starostí jednoho z partnerů. Přetrvává trapné dezinformování věřících o údajně škodlivých účincích určitých metod. Ještě větší škody působí, když se smývá rozdíl mezi antikoncepcí a interrupcí, jak je tomu u fundamentalistů - musí být jasné, že interrupce je na jiné rovině.  Naše křesťanskost se neukazuje ani tak na našem ideálu, který s námi sdílejí mnozí, ale na tom, jak přistupujeme k těm, kdo ztroskotali, kdo ideálu nedosáhli. Kdo staví lidem před oči veliký ideál, musí je také učit žít se svým selháním - tvrdost k těm, kdo selhali, nemá nic společného s odpuštěním a milosrdenstvím Božím.

Eucharistie má svou vlastní zvěst

Profesor August Jilek z katedry liturgiky varuje před .instrumentalizací bohoslužby", kdy se její vlastní zvěst překryje nějakým jiným aktuálním tématem a výsledek se pak podobá spíše výuce náboženství. To je možné proto, že kněží ani věřící neví, oč ve mši jde. Na starých liturgických textech autor ukazuje, že bohoslužba je proklamace naší víry formou chválení a prosby, a toto vrcholí v eucharistické modlitbě, k níž se věřící připojují přijímáním. Toto díkůvzdání, toto připomínání v chválení (anamnéze), tato doxo-logie je vlastní zvěstí bohoslužby, již žádná jiná zvěst nesmí překrýt.  Určitý důvod, proč se nechápe zvěst liturgie, vidí Jilek v rozdělení epikléze z Apoštolské tradice na dvě části ve 2. eucharistické modlitbě. V původním textu je zřejmé, že se prosí o Boží jednání na církvi: Duch má sestoupit na obětní dary, aby naplnil obec, a tak posilnil její víru, aby chválila Boha.  Toto jednání je zdůvodněno christologicky a současně vyjadřuje křesťanský výklad světa. Kázání jako katecheze k přijímání pak má cíl seznámit s Ježíšem Kristem tak, aby člověk chtěl za něho chválit Boha, jak je to obsahem eucharistie.

Příznak dnešního nepochopení eucharistie vidí Jilek i v tom, že se lámání chleba stalo přehlíženým obřadem, třebaže pro první křesťany bylo tak důležité, že podle něho pojmenovali celou bohoslužbu. Tím ztrácí smysl i zpěv Beránku Boží, který je interpretací lámání. Namísto toho se stal velký obřad z purifikace nádob - doklad, že se sice slouží podle nového misálu, ale ve skutečnosti ve starém duchu.

Tím, že se zakrývá vlastní zvěst liturgie, přestává být liturgie zdrojem víry, jak o ní mluví koncil. Cesta různých aktualizací nemůže nahradit ztrátu toho nejpodstatnějšího.

Beinertův sborník nechce být kompletní homiletikou - problémům homiletiky již byly věnovány i předchozí sborníky k teologickým kurzům. Nicméně je patrné, že spojení akademické teologie s pastorační praxí je cestou, která přináší cenné podněty.

  • jv-