Proces uvádění do křesťanského života je velmi rozmanitý v závislosti
na božím obdarování, na svobodné spolupráci s tímto obdarováním, na
činnosti církve v tom kterém místě a době. Proto jsou rozmanité i obřady,
které toto dění provázejí jako znamení. Nejdůležitějším rysem liturgické obnovy
obřadů iniciačních svátostí je obnova katechumenátu jako nedílné součásti křtu.
Katechumenát má celkem 4 období, která jsou zakončena
příslušnými obřady.
Další obřady je možno zařadit dle potřeb a situace
katechumenů. Prvním obdobím je tzv. "předběžný katechumenát".
Je to doba navazování prvních kontaktů budoucího kandidáta křtu s Kristem
a církví skrze křesťany. Církev tomu napomáhá hlásáním evangelia -
evangelizací. Velkou roli zde hrají křesťanské rodiny a křesťanská
společenství, která mohou nejlépe potenciálního zájemce oslovit. Přijetí do
takovéhoto předběžného katechumenátu nemá vlastní obřad, je to hluboce lidské
uvítání v malé skupince přátel. Doba předběžného katechumenátu je velmi
různá a může být zakončena obřadem přijetí do katechumenátu. Toto přijetí není radno
uspěchat. Je zapotřebí vyčkat na rozhodnutí kandidáta samotného. Je zapotřebí zkoumat pohnutky, jaké vedou
kandidáta ke konverzi, a je-li třeba, napomáhat k jejich očištění. Vstup
do katechumenátu je veřejným shromážděním obce, do které přicházejí žadatelé se
svými ručiteli. Katechumen na sebe bere závazek se hlouběji seznamovat s evangeliem,
obec na sebe bere závazek mu pomáhat. Přijetím do katechumenátu patří kandidát k církvi.
Fakticky i církevně-právně.
Katechumenát trvá delší dobu. Je věcí biskupa, případně
biskupské konference, aby stanovila jeho náplň a trvání. U nás ještě federální
biskupská konference stanovila minimální dobu trvání jeden rok. Je to moudré
rozhodnutí. Náplní katechumenátu je
především vzdělávání a formace křesťanského života, často změna hodnotového
žebříčku, postupné začleňování do života obce - s výjimkou eucharistie. K obřadům
katechumenátu patří exorcismy - žehnací a očišťovací modlitby spojené s vkládáním
rukou či mazáním olejem. Je zapotřebí již také pamatovat na svěcení neděle a
tomu přizpůsobit bohoslužbu slova v rámci nedělní mše, či lépe konat v neděli
pro katechumeny a další zájemce zvláštní bohoslužbu slova. Celá obec by se měla
na katechumenátu podílet.
Z archeologických nálezů víme, že v křesťanském
starověku často tvořily shromaždiště křesťanů dvě symetricky uspořádané
místnosti. Jedna sloužila k setkávání pokřtěných, druhá k setkávání
katechumenů. Biskupovi přísluší po zvážení způsobilosti
vybírat z katechumenů čekatele křtu. Opírá se přitom o svědectví celé
obce, ve které je katechumen připravován.
Kněží, jáhnové, ti kdo se zúčastní přípravy katechumenů, kmotři i
všichni ostatní mají být žádáni o úsudek. Přijetí mezi čekatele se děje obřadem
vyvolení. Předsedá mu biskup, nebo jeho zástupce. Aktivně se ho zúčastní
kmotři. Obřad vyvolení se obvykle koná na začátku postní doby, pokud je křest
udílen o velikonoční vigilii. Jinak se koná několik týdnů před závěrečným
obřadem křtu.
Přijetím mezi čekatele křtu začíná třetí období
katechumenátu - období
očišťování a zasvěcení. Jeho náplň již není převážně vzdělávací. Jde spíše
o duchovní rekolekci, o zpytování svědomí, pokání a objevování boží milosti.
Toto dění je zviditelněno obřady tohoto období. Jsou to především skrutinia -
obřady konané zpravidla na 3., 4.
a 5. neděli postní. Nejde o nějaké veřejné zkoušky
vědomostí z katechismu, jako tomu bylo ve starověku - význam skrutinií je
duchovní: má "rozlišit ducha", odhalit, co je špatné, posílit, co je
ušlechtilé. Obřady vycházejí ze zásadních textů Janova evangelia (zařazených v nedělním
lekcionáři cyklu A) - o samařské ženě, o slepém od narození a o vzkříšení
Lazara. Obřad obsahuje prosby za katechumeny a exorcismy - modlitby, kterými
církev katechumenovi pomáhá rozejít se se zlem a dát místo boží vládě nad ním,
které jsou spojené s vkládáním rukou či mazáním olejem.
Součástí obřadů nebo samostatnými obřady může být
svěřování pokladů církve - symbola (buď apoštolského nebo
nicejsko-cařihradského) a Modlitby Páně.
Tyto obřady měly ve starověku, kdy se poklady svěřovaly
pouze ústním podáním, velkou působivost. Fotisomenoi (třída katechumenů
bozprostředně se připravujících na křest), i když obsah již znali, poprvé od
biskupa slyšeli celé znění symbola či Otčenáše. (Z toho tedy plyne, že příprava
se zaměřovala spíše na životní styl, na porozumění ortopraxii církve, než na
výuku katechismu dnešního typu.) Několik dní nato, když se naučili texty
zpaměti, je biskupovi v dalším obřadu "vraceli".
Dnes může být součástí obřadu svěřování vhodné homiletické
přiblížení těchto textů. Jak katechumenům, tak celé obci, která se připravuje k obnově
svých křestních slibů.
Nejbližšími obřady přede křtem, obvykle na Bílou sobotu
přes den, mohou být: vyvolení jména, obřad Efeta, naznačující nutnost se
otevřít boží milosti, a vyznání víry.
Vlastní obřad křtu je zpravidla integrován do obřadů
velikonoční vigilie a tvoří jeden z vrcholů těchto obřadů. Obsahuje
svěcení křestní vody, zřeknutí se zlého, vyznání víry (pokud již nebylo
učiněno) a vlastní křest trojnásobným ponořením či trojnásobným litím vody.
Doplňujícím obřadem je oblečení do bílého roucha a předání svíce. Potom
následuje biřmování (nebo označení křižmem, pokud není z vážných důvodů
biřmování udíleno) a novokřtěnci se poprvé aktivně účastní eucharistie -
přímluvami, přijímáním těla i krve Páně.
Posledním - čtvrtým obdobím katechumenátu je období mystagogie - uvádění
novokřtěnců do tajemství života církve reprezentované obcí, ve které byl
katechumen pokřtěn. Kryje se s dobou velikonoční a náplň dávají čtení
velikonočních nedělí.
Svátosti křesťanské iniciace dospělých, totiž křest,
biřmování a eucharistie, tvoří jeden celek a udílejí se společně. Jejich řádným
služebníkem je biskup. Pokud z vážných
důvodů nemůže těmito svátostmi posloužit a pověří některého kněze, aby jej jako
mimořádný služebník zastoupil, pak tento kněz má ipso facto povolení tohoto
novokřtěnce rovněž biřmovat. Pouze pokud by křtil jáhen či pověřený laik,
biřmování bude uděleno dodatečně, při nejbližší vhodné příležitosti, např. o
Letnicích.
To, že biskup někdy není zrovna přítomen vlastnímu křtu,
neznamená, že se na křesťanské iniciaci nepodílí vůbec. Jemu je především
vyhraženo přijímání mezi čekatele křtu a zejména mu přísluší být k dispozici
pro sdílení s novokřtěnci v posledním období katechumenátu - v období
mystagogie, stejně tak jako se má každý rok sejít s nově pokřtěnými slavit
s nimi eucharistii. Účastníci
takové slavnosti přijímají pod obojí.
Zásadní úloha při katechumenátu přísluší také křesťanské
obci. Již v období předběžného katechumenátu jsou to členové obce, kteří
zvou zájemce do rodin, skupinek, k soukromým rozhovorům i na některá
shromáždění. V období katechumenátu se za katechumeny modlí, učí je,
pomáhají formovat, zúčastňují se obřadů pro katechumeny. Pro den vyvolení
vydávají o jednotlivých katechumenech moudré a spravedlivé svědectví. V období
očišťování dávají katechumenům příklad vlastní obnovy v duchu kajícnosti,
vlastní poctivou přípravou na obnovu křestních slibů. V období mystagogie
věnují nově pokřtěným zvláštní péči, aby se ve společenství věřících cítili co nejlépe.
Péče o katechumeny přináší užitek nejen katechumenům, ale obci samotné.
Křest úzce souvisí s Kristovým zmrtvýchvstáním, proto
je nejvhodnějším termínem křtu velikonoční vigilie a potom celá doba
velikonoční (zvláštní místo v ní hrají Letnice, jako náhradní křestní
termín) a jinak každá neděle. Křest je
svátost všem křesťanům společná. Je zapotřebí se proto vyvarovat jakéhokoli
zpochybňování křtu uděleného v jiných církvích nebo dokonce jeho
opakování. To nebylo správné nikdy, ale nyní, kdy jsou podepsány dohody o
vzájemném uznání křtu, je to nemyslitelné.
V katolických
kruzích např. přetrvávají pomluvy, že v Církvi československé husitské se
křtilo .ve jménu republiky". Sám jsem při přípravě zmíněných dohod procházel
všechny tři postupně vydané agendy této církve a ve všech se vyskytuje pouze
trinitární formule křtu.
Pro případ přihlášení se pokřtěného křesťana ke katolické
církvi existuje zvláštní obřad. (Takové jednání není z ekumenického
hlediska příliš žádoucí, pokud se nejedná o formálního křesťana, který začíná
žít v církvi - pak by jistě ani ekumeničtí bratři nic nenamítali.)
Principiálně je možný "ekumenický křest", ovšem
problematická zůstává otázka začlenění do konkrétní křesťanské obce, které je
se křtem úzce spojeno.
Nejčastější závady odporující duchu liturgické reformy:
1. Pro mnohé předchozí
text, ačkoli čerpá z oficiálních obřadů "Uvedení do křesťanského života
dospělých" (Praha 1978), zní jako science fiction. Často není bohužel vžitá
myšlenka "křtu na etapy". Mnozí duchovní správci křtí dospělé přímo, svého
biskupa se na nic neptají. Ne všechny k tomu vede nezodpovědnost a selhání
v základní kněžské úloze - být strážcem svátostného života, mnohé k tomu
vedou (špatně pochopené) .pastorační důvody": "Pokud bych křest odkládal",
říkají, "už mi nepřijdou". Zde je třeba prosadit nové pojetí: .Ano, křest
zahájíme třeba hned, ale začíná předběžným katechumenátem - tak je nyní v církvi
zvykem." Pokud zde nedojde u služebníků církve k základní změně smýšlení,
nemohou jí dosáhnout u katechumenů. Tak se dočkáme velmi brzy devalvace a
dalšího opouštění svátostného života. Není možné, abychom nadále křtili na
dluh, biřmovali na dluh, žehnali manželstvím na dluh, světili kněze i jáhny na dluh.
V lepších případech pak dispozici přijímajících po létech doháníme různými
obnovami, v horším případě zvyšujeme počet pouze matrikových křesťanů.
2. Ačkoli obřady jsou
velmi bohaté a není nutné všechno použít, ačkoli jsou velmi variabilní, přesto
mají určité zásady, které není radno porušovat.
Proto je třeba rituál vícekrát v klidu přečíst a promyslet, aby
služebník skutečně porozuměl souvislostem, hlavní linii, vrcholu i svobodě v obřadech. Toho nedosáhne, jestli se o rituál začne
zajímat až v souvislosti s konkrétním termínem. To už obvykle nemá čas na
souvislejší uvažování. .Lidová tvořivost"
té skupiny služebníků církve, kteří obřady na rozdíl od jiných používají, není
často podložena znalostí podstaty věci a výsledek je alarmující. Příkladů je
možné uvést velké množství, ale omezím se pouze na nejzásadnější.
Tím je například svévolné oddělování biřmování od
křtu. Někteří služebníci biřmování "raději oddálí". Lze v tom vystopovat
jistý smysl pro postupnost, ovšem na nesprávném místě. Takový postup není
obhajitelný z hlediska sakramentálního, eklesiologického, ekumenického ani
liturgicko-právního. Čl. 56 zmiňovaných
obřadů připouští biřmování odložit - ovšem např. na zakončení období mystagogie
- na Letnice v souvislosti s obřadem, který se má v tuto dobu
pro novokřtěnce dle čl. 241 konat. Jiný odklad biřmování, s výjimkou
případů, kdy nekřtí biskup nebo kněz, se vůbec neuvažuje.
3. Málokde plní všichni
jednotliví účastníci katechumenátu své poslání. Biskupové často ani nevědí, že
je nějaký dospělý křtěn. Přitom není důležitější události v životě jeho
diecéze, než narodí-li se kdo znovu z "vody a Ducha" v dospělé víře. Má-li
kde biskup být, měl by být zde. (Ani to nepřekvapuje, když je u nás zvykem, že
dokonce při svěcení se mnohdy kandidát poprvé setká se svým světitelem.) Stejně
tak obce neplní svoji nazastupitelnou úlohu.
Příprava pak spočívá pouze na knězi. Souvisí to s tím, že naše
současné farnosti jsou většinou vzdálené ideálu křesťanské obce tak, jak ji
načrtl II. vat. koncil. Převládá
tridentský feudální model, kde je jeden ustanovený služebník jako právně
odpovědný, a ostatní jsou mu nejen pasivně podřízeni, ale dokonce sami k posvátnému
dění nemohou nic přidat ani ubrat. Boží lid není strukturován, nejsou rozvinuty
jednotlivé služby vyjadřující přiměřenými znameními svou reálnou účast na
dějinách spásy celé církve i světa, jak poslední koncil předpokládal. To jsou
otázky, které se týkají liturgie pouze okrajově. Jejich neřešení však
znemožňuje pokračovat i v liturgické reformě.
Poslední komentáře