Jste zde

Prenatální diagnostika

Lidé na míru?

Každá těhotná žena a její partner jsou dnes konfrontováni s nejrůznějšími prenatálními metodami. Lze tak ještě před porodem zjistit stále více nemocí a postižení. Tato prenatální diagnostika se tváří jako pomocník, ovšem přináší četné problémy. Výpovědi, které poskytuje o vyvíjejícím se plodu, se stále zpřesňují. Problematické přitom je, že pro tyto nemoci a odchylky často není k dispozici žádná terapie. Budoucí rodiče se tak dostávají před obtížnou volbu - buď se rozhodnout pro postižené dítě, nebo pro přerušení těhotenství. Ve velmi krátké době a v emocionálně výjimečné situaci musí dospět k životnímu rozhodnutí. A přitom jsou namístě pochybnosti, že testy nemohou poskytnout přesné informace o možnostech vývoje dítěte. K tomu přistupuje problém, že výsledky testů mohou být zatíženy chybami. Těhotná žena se ocitá pod tlakem "povinnosti" vyprodukovat perfektní "přírůstek". Schopnost přijmout postižené lidi ve společnosti klesá a solidarita se slabými a nemocnými lidmi se vytrácí.

Selekce lidí?

Potraty nelze sledovat a hodnotit izolovaně od výsledků prenatálních testů, nejsou pouhou soukromou záležitostí potenciálních rodičů, nýbrž jsou spíše výsledkem jakéhosi .selektivního" myšlení, které se úspěšně šíří v současné společnosti.

Naše společenská struktura se zakládá na výběru lidí podle kritérií funkcionality a produktivity. Prenatální diagnostika představuje možnost, jak tuto selekci provádět. Člověk - a lidský život vůbec - se redukuje na poznatky o genomu (= soubor všech genů člověka), a ostatní dimenze lidství jsou zcela zastíněny. Lidství člověka se ztotožňuje s jeho geny. Smysl lidského života však nelze postihnout vědecko-technicky, ten lze jen prožít. Pokud o hodnotě lidského života rozhoduje analýza genů, vytváří se tím materialistický obraz člověka. Takové selektivní myšlení otevírá dveře světu, kde platí právo silnějšího.

Co prožívají ženy?

Co prožívají ženy v souvislosti s prenatálními testy? Tuto otázku se snaží zodpovědět následující vyznání:

"Je mi 28 let a dlouho jsem si přála dítě. Dvakrát jsem bohužel potratila. Teď jsem znovu těhotná a spolu s manželem jsme plni očekávání. Lépe řečeno - byli jsme plni očekávání, protože teď jsem se dostala do složité situace. Lékař mě upozornil na možnost podstoupit vyšetření plodové vody a krevní test, aby zjistil, zda je dítě zdravé. Jsem úplně nejistá. Samozřejmě bych si přála zdravé dítě a také nevím, zda bych dokázala zvládnout život s postiženým dítětem. Ale když si představím, že bych se tohoto vytouženého dítěte zase musela vzdát, že bych sama měla rozhodovat o jeho životě či smrti. . . To prostě nemůžu. Pocit radostného očekávání vystřídal strach.

Opravdu nevím, co mám dělat."

"Když jsem čekala své druhé dítě, bylo mi 40 let. V tomto věku je nutné provést test, řekl mi doktor, protože riziko je relativně velké. A když jsem se zdráhala, vysvětlil mi, že bych nedostala pojištění pro postižené dítě, kdybych test nepodstoupila, a že by se těžko zodpovídal ze zanedbání testu v případě, že by porod neprobíhal normálně. Období čekání na test bylo hrozné. To člověk cítí, jak se v něm probouzí nový život, jak se začíná pohybovat, a jako budoucí matka jsem si samozřejmě vytvořila k svému dítěti vztah. A pak zas ta obava: možná se ho budu muset brzy vzdát. V této době jsem začala mít děsivé sny. Často jsem hrůzou křičela ze sna.  Ačkoliv jsem nakonec měla dobré výsledky a porod proběhl bez komplikací, dosud si ty zážitky v sobě nesu." Nejistota, strach, touha po bližších informacích - to jsou tedy reakce, které v budoucích rodičích vyvolá nabídka testů. Ve snaze pomoci jim v otázce prenatálních testů vznikají různé poradny s kritickým přístupem k jinak vřele doporučované prenatální diagnostice. K jejich činnosti se vyjádřila členka takového spolku, Ruth Walter-Müller:

"Naším cílem je podporovat vlastní svobodné rozhodování. Jde nám o to poskytnout bližší informace, poukázat na možnosti, rizika a účinky testů.  Informace, které ženy obvykle dostanou, jsou většinou zkreslené. Předstírají, že test nepředstavuje žádný problém, četné negativní účinky testů zůstávají utajeny. Mezi takové negativní účinky patří například riziko potratu.  Toto riziko závisí na typu testu. Navíc ženy, které test podstoupí a mají radost ze svého těhotenství, jsou bez jakýchkoli zábran konfrontovány s otázkami možné interrupce. Stává se také, že laboratorní nález přijde teprve v době, kdy už potrat nepřipadá v úvahu a místo něj se vyvolá předčasný porod, při němž se dítě narodí mrtvé. To je pro ženu vždy velmi bolestné. Testy ovlivňují průběh celého těhotenství. Žena je vlastně nucena přerušit vztah k vznikajícímu dítěti. Dostává se do vnitřního konfliktu: na jedné straně by se chtěla těšit na své dítě, na druhé straně je tu však tlak těhotenství přerušit, to znamená být připravená kdykoliv se dítěte vzdát. Při chtěném těhotenství si žena obvykle vytváří vnitřní vztah k svému dítěti, nakupuje těhotenské šaty, plánuje budoucnost - to všechno jsou důležité skutečnosti, při nichž žena nachází nový vztah k sobě, k partnerovi i k dítěti. U žen, které podstoupí test, je to jiné. Jsou těhotné s výhradou. Vyčkávají a mnohé zkouší své těhotenství utajit nebo dokonce potlačují pohyby plodu, dokud jim lékař nedá k dítěti své svolení. A přitom pohyby dítěte jsou prvním signálem, který matka přijímá od svého dítěte.  Když konečně dostane dobrý výsledek, samozřejmě se jí uleví. Nyní tedy už může spokojeně zapomenout na všechno, co až dosud prožívala. Je-li výsledek špatný, dostaví se šok. Všechno, co dosud bylo pozitivní, se hroutí. A v této situaci se musí ještě rozhodnout, a to velmi urychleně, zda své dítě přijme. 98 % žen se rozhodne pro potrat. Ale nelze nevidět, že k tomuto rozhodnutí se musí dospět v krizové situaci a pod velkým časovým tlakem.  Domnívám se, že za prenatální diagnostikou stojí finanční a vědecké zájmy, selektivní myšlení, které rozlišuje mezi "plnohodnotným" a "méněcenným" životem. V prenatální diagnostice nejde o léčení nemoci, nýbrž o vyloučení nákladů. Těm, kdo budou pravděpodobně postižení, je znemožněno se narodit. Tím je nepřímo řečeno, že pro tento svět jsou důležití pouze tzv.  zdraví a inteligentní lidé." Za prenatální diagnostikou a genovou technologií stojí tedy zcela určité společenské zájmy. Je to hlavně ekonomický tlak k maximalizaci zisku, k růstu produktivity. Růstu hospodářské efektivity se dosahuje mimo jiné automatizací práce. Jde vlastně o náhradu drahého, nespolehlivého, rozmarného člověka stále perfektně funkčními stroji a - kde to není možné - robotizací člověka. Požaduje se přizpůsobivá, stále výkonná, nikdy unavená nebo nemocná, vůči vnějším škodlivým tlakům odolná pracovní síla. Právě zde se osvědčují prenatální vyšetření a genová technologie jako vítaný pomocný a kontrolní prostředek. Narodit se smí pouze ten, kdo v genetické zkoušce osvědčí svoji životní způsobilost. Včasným odstraněním nevýkonných pracovních sil klesají sociální náklady. Ve společnosti, která všechno hodnotí jen z hlediska investic a výnosu, je smrt přisouzena každému, kdo je odkázán na pomoc ostatních. V pracovně neschopných, kteří jsou odkázáni na podporu člověka, vzniká pocit, že jsou na obtíž, že by měli zmizet. Tyto principy podporují .filozofii smrti", která přisuzuje smrt každému, kdo je druhému na obtíž, případně kdo by mohl být na obtíž. To je konečné řešení sociální otázky. Otázkou však zůstává, kdo nakonec přežije.

Jsem ráda, že jsem

Postižení lidé by měli být ušetřeni své bolestné existence. Těmito slovy se blahosklonně zaštítila prenatální diagnostika. Jak se však sami postižení staví k těmto výrokům?

"Žiji od narození už 49 let s chorobou osteogenesis imperfecta (nedostatečný růst kostí). S tímto postižením se v mém případě spojuje malý vzrůst a totální závislost na invalidním vozíku. Mé časté zlomeniny ošklivě zatížily rodinný život a znemožnily mi normální školní výuku. Později jsem na své cestě za vzděláním a povoláním musela překonávat mnoho ústrků a předsudků. Od 15 let zlomeniny postupně odeznívaly a ve mně se zrodil nový životní pocit. Krok za krokem jsem dospívala ke své nezávislosti. Na této cestě mě provázelo mnoho přátel, které bych bez své nemoci asi těžko potkala. Vzpomínám si na svůj první samostatný byt, na řidičskou zkoušku v mém prvním speciálním autě. Následovaly zajímavé roky v dětské nemocnici, kde jsem pracovala jako sekretářka lékaře, vzdělávání v oboru sociální pracovnice a činnost v církevních aktivitách pomoci pro postižené.  Napadá mě, když o tom přemýšlím, že dnes bych se kvůli možnosti prenatální diagnostiky neměla vůbec narodit. Najednou si musím ospravedlňovat svoji existenci. Všechno moje úsilí nalézt smysl života i přes postižení je zpochybněno. Děsí mě, že by měl někdo předem rozhodovat o hodnotě či bezcennosti mého života!

Svou nemoc nemohu akceptovat, ale můžu se s ní naučit žít. Pokud se mi to zdaří, může se postižení stát výzvou k překonání životních nesnází, výzvou zakusit životní hodnotu, která mnohým zdravým zůstává odepřena. Díky své nemoci jsem byla záhy nucena klást si otázky po smyslu života. To podporovalo vývoj mé osobnosti, probudilo ve mně nové síly a umožnilo mi nahlédnout do něčeho, co zdraví lidé nikdy nezakusili. Moje zkušenost mi ukázala, že zdravotní situace není to hlavní. Ostatní lidé a jejich reakce dokážou vlastní postižení v mnoha případech potlačit. Nevěřím, že prenatální vyšetření sledují primárně ušetření utrpení postižených. Zdraví možná tváří v tvář postiženým dostávají šanci ptát se po smyslu života a objevit jej.  S lidskou neschopností akceptovat bolest se rozšiřuje nebezpečné myšlení v dimenzích nákladů a zisku, podle něhož se člověk hodnotí jen z hlediska své výkonnosti.

Já jsem vděčná za to, že smím žít, a věřím, že Bůh chce, abych byla - on vidí každého člověka v jeho jedinečnosti. Moje postižení je pouze část mého života a já se stále znovu snažím sjednotit je se svou osobností. Snad mohu svými zkušenostmi poskytnou odpověď těm, kteří sami prožívají bolestně svou nemoc." (Tolik výpověď Hanne Müllerové, diplomované sociální pracovnice a předsedkyně švýcarského sdružení pro postižené zmíněnou nemocí - osteogenesis imperfecta.)

Věrný obraz Boží

V souvislosti s prenatálními vyšetřeními se vnucují znepokojivé etické otázky.  Odpovědi na některé z nich nám poskytuje židovsko-křesťanské chápání člověka.

Ve Starém a Novém zákoně je člověk vnímán jako tvor, který může žít pouze ve vztahu k Bohu a k ostatním lidem. Lidé nemohou žít bez lidské blízkosti a tepla, jinak duševně hladovějí a žízní. Vztah k Bohu propůjčuje lidskému životu smysl. Dar života není spojen s žádnou podmínkou ani požadavkem kvality. Otevírá člověku jeho možnosti a klade mu jisté hranice.  Velikost i nepatrnost člověka zůstává stále utajena, neboť poznání sebe sama i ostatních naráží v tajemství lidství na své hranice. Starozákonní poselství přisuzuje každému člověku věrnou podobu s Bohem. Každá žena, každý muž i každé dítě v sobě nosí nesmírné bohatství. Věřit znamená s důvěrou odhalovat toto skryté a utajené bohatství života ve vlastním životě i v životě ostatních lidí. Takové společné hledání sjednocuje lidi v solidární společenství, neboť bohatství, které je odkrýváno, nelze odměřovat v dimenzích nákladů a zisku. Zde se neprosadí velikost a moc, neboť duchovní poklady promlouvají právě k malým a nepatrným.

Prenatální diagnostika je jiným hledáním. Životní možnosti plodu se posuzují podle genetických odchylek, vad a možných postižení. Při těchto "výzkumech" se nechce nikdo nechat překvapit neznámým, tajuplným bohatstvím člověka, třeba postiženého. Potenciální rodiče se nechávají svádět obrazem perfektního lidství, jež se na něj usmívá z časopisů a plakátových ploch. Pokud vzniknou jisté pochybnosti o tom, zda vyvíjející se plod bude jednou tomuto vysněnému obrazu odpovídat, těhotenství se jednoduše přeruší.  Rodiče chtějí ušetřit rodinu duševního trápení a strádání zapuzením plodu s genetickými nedostatky. A společnosti tím klesají náklady. Hledání prenatální diagnostiky není žádným hledáním bohatství, které dotyčného proměňuje, je to spíše kontrola kvality lidského života podle měřítek společenských požadavků, kontrola postrádající solidaritu s nemocnými a postiženými.  Plod musí splňovat představy těch, kdo testy nabízejí, provádějí a využívají. Je to obraz člověka bez tajemství.

(převzato ze zahraničních materiálů)