Lidé na míru?
Každá těhotná žena a její partner jsou dnes konfrontováni
s nejrůznějšími prenatálními metodami. Lze tak ještě před porodem zjistit
stále více nemocí a postižení. Tato prenatální diagnostika se tváří jako
pomocník, ovšem přináší četné problémy. Výpovědi, které poskytuje o vyvíjejícím
se plodu, se stále zpřesňují. Problematické přitom je, že pro tyto nemoci a
odchylky často není k dispozici žádná terapie. Budoucí rodiče se tak
dostávají před obtížnou volbu - buď se rozhodnout pro postižené dítě, nebo pro
přerušení těhotenství. Ve velmi krátké době a v emocionálně výjimečné
situaci musí dospět k životnímu rozhodnutí. A přitom jsou namístě
pochybnosti, že testy nemohou poskytnout přesné informace o možnostech vývoje
dítěte. K tomu přistupuje problém, že výsledky testů mohou být zatíženy
chybami. Těhotná žena se ocitá pod
tlakem "povinnosti" vyprodukovat perfektní "přírůstek". Schopnost přijmout
postižené lidi ve společnosti klesá a solidarita se slabými a nemocnými lidmi
se vytrácí.
Selekce lidí?
Potraty nelze sledovat a hodnotit izolovaně od výsledků
prenatálních testů, nejsou pouhou soukromou záležitostí potenciálních rodičů,
nýbrž jsou spíše výsledkem jakéhosi .selektivního" myšlení, které se úspěšně
šíří v současné společnosti.
Naše společenská struktura se zakládá na výběru lidí podle
kritérií funkcionality a produktivity. Prenatální diagnostika představuje
možnost, jak tuto selekci provádět. Člověk - a lidský život vůbec - se redukuje
na poznatky o genomu (= soubor všech genů člověka), a ostatní dimenze lidství
jsou zcela zastíněny. Lidství člověka se ztotožňuje s jeho geny. Smysl
lidského života však nelze postihnout vědecko-technicky, ten lze jen prožít.
Pokud o hodnotě lidského života rozhoduje analýza genů, vytváří se tím
materialistický obraz člověka. Takové selektivní myšlení otevírá dveře světu,
kde platí právo silnějšího.
Co prožívají ženy?
Co prožívají ženy v souvislosti s prenatálními
testy? Tuto otázku se snaží zodpovědět následující vyznání:
"Je mi 28 let a dlouho jsem si přála dítě. Dvakrát jsem bohužel
potratila. Teď jsem znovu těhotná a
spolu s manželem jsme plni očekávání. Lépe řečeno - byli jsme plni
očekávání, protože teď jsem se dostala do složité situace. Lékař mě upozornil
na možnost podstoupit vyšetření plodové vody a krevní test, aby zjistil, zda je
dítě zdravé. Jsem úplně nejistá. Samozřejmě bych si přála zdravé dítě a také
nevím, zda bych dokázala zvládnout život s postiženým dítětem. Ale když si
představím, že bych se tohoto vytouženého dítěte zase musela vzdát, že bych
sama měla rozhodovat o jeho životě či smrti. . . To prostě nemůžu. Pocit radostného
očekávání vystřídal strach.
Opravdu nevím, co mám dělat."
"Když jsem čekala své druhé dítě, bylo mi 40 let. V tomto
věku je nutné provést test, řekl mi doktor, protože riziko je relativně velké.
A když jsem se zdráhala, vysvětlil mi, že bych nedostala pojištění pro
postižené dítě, kdybych test nepodstoupila, a že by se těžko zodpovídal ze
zanedbání testu v případě, že by porod neprobíhal normálně. Období čekání
na test bylo hrozné. To člověk cítí, jak se v něm probouzí nový život, jak
se začíná pohybovat, a jako budoucí matka jsem si samozřejmě vytvořila k svému
dítěti vztah. A pak zas ta obava: možná se ho budu muset brzy vzdát. V této době jsem začala mít děsivé sny.
Často jsem hrůzou křičela ze sna. Ačkoliv
jsem nakonec měla dobré výsledky a porod proběhl bez komplikací, dosud si ty
zážitky v sobě nesu." Nejistota, strach, touha po bližších informacích -
to jsou tedy reakce, které v budoucích rodičích vyvolá nabídka testů. Ve
snaze pomoci jim v otázce prenatálních testů vznikají různé poradny s kritickým
přístupem k jinak vřele doporučované prenatální diagnostice. K jejich
činnosti se vyjádřila členka takového spolku, Ruth Walter-Müller:
"Naším cílem je podporovat vlastní svobodné rozhodování.
Jde nám o to poskytnout bližší informace, poukázat na možnosti, rizika a účinky
testů. Informace, které ženy obvykle
dostanou, jsou většinou zkreslené. Předstírají, že test nepředstavuje žádný
problém, četné negativní účinky testů zůstávají utajeny. Mezi takové negativní
účinky patří například riziko potratu. Toto
riziko závisí na typu testu. Navíc ženy, které test podstoupí a mají radost ze
svého těhotenství, jsou bez jakýchkoli zábran konfrontovány s otázkami
možné interrupce. Stává se také, že laboratorní nález přijde teprve v době, kdy už
potrat nepřipadá v úvahu a místo něj se vyvolá předčasný porod, při němž
se dítě narodí mrtvé. To je pro ženu vždy velmi bolestné. Testy ovlivňují
průběh celého těhotenství. Žena je vlastně nucena přerušit vztah k vznikajícímu
dítěti. Dostává se do vnitřního konfliktu: na jedné straně by se chtěla těšit
na své dítě, na druhé straně je tu však tlak těhotenství přerušit, to znamená
být připravená kdykoliv se dítěte vzdát. Při chtěném těhotenství si žena
obvykle vytváří vnitřní vztah k svému dítěti, nakupuje těhotenské šaty,
plánuje budoucnost - to všechno jsou důležité skutečnosti, při nichž žena
nachází nový vztah k sobě, k partnerovi i k dítěti. U žen, které
podstoupí test, je to jiné. Jsou těhotné s výhradou. Vyčkávají a mnohé zkouší
své těhotenství utajit nebo dokonce potlačují pohyby plodu, dokud jim lékař
nedá k dítěti své svolení. A přitom pohyby dítěte jsou prvním signálem,
který matka přijímá od svého dítěte. Když
konečně dostane dobrý výsledek, samozřejmě se jí uleví. Nyní tedy už může
spokojeně zapomenout na všechno, co až dosud prožívala. Je-li výsledek špatný,
dostaví se šok. Všechno, co dosud bylo pozitivní, se hroutí. A v této
situaci se musí ještě rozhodnout, a to velmi urychleně, zda své dítě přijme. 98
% žen se rozhodne pro potrat. Ale nelze nevidět, že k tomuto rozhodnutí se
musí dospět v krizové situaci a pod velkým časovým tlakem. Domnívám se, že za prenatální diagnostikou
stojí finanční a vědecké zájmy, selektivní myšlení, které rozlišuje mezi "plnohodnotným" a "méněcenným" životem. V prenatální diagnostice nejde o
léčení nemoci, nýbrž o vyloučení nákladů. Těm, kdo budou pravděpodobně
postižení, je znemožněno se narodit. Tím je nepřímo řečeno, že pro tento svět
jsou důležití pouze tzv. zdraví a
inteligentní lidé." Za prenatální diagnostikou a genovou technologií stojí tedy
zcela určité společenské zájmy. Je to hlavně ekonomický tlak k maximalizaci
zisku, k růstu produktivity. Růstu hospodářské efektivity se dosahuje mimo
jiné automatizací práce. Jde vlastně o náhradu drahého, nespolehlivého,
rozmarného člověka stále perfektně funkčními stroji a - kde to není možné -
robotizací člověka. Požaduje se přizpůsobivá, stále výkonná, nikdy unavená nebo
nemocná, vůči vnějším škodlivým tlakům odolná pracovní síla. Právě zde se osvědčují
prenatální vyšetření a genová technologie jako vítaný pomocný a kontrolní
prostředek. Narodit se smí pouze ten, kdo v genetické zkoušce osvědčí
svoji životní způsobilost. Včasným odstraněním nevýkonných pracovních sil
klesají sociální náklady. Ve společnosti, která všechno hodnotí jen z hlediska
investic a výnosu, je smrt přisouzena každému, kdo je odkázán na pomoc
ostatních. V pracovně neschopných, kteří jsou odkázáni na podporu člověka, vzniká pocit, že
jsou na obtíž, že by měli zmizet. Tyto principy podporují .filozofii smrti",
která přisuzuje smrt každému, kdo je druhému na obtíž, případně kdo by mohl být
na obtíž. To je konečné řešení sociální otázky. Otázkou však zůstává, kdo
nakonec přežije.
Jsem ráda, že jsem
Postižení lidé by měli být ušetřeni své bolestné
existence. Těmito slovy se blahosklonně zaštítila prenatální diagnostika. Jak
se však sami postižení staví k těmto výrokům?
"Žiji od narození už 49 let s chorobou osteogenesis
imperfecta (nedostatečný růst kostí). S tímto postižením se v mém
případě spojuje malý vzrůst a totální závislost na invalidním vozíku. Mé časté
zlomeniny ošklivě zatížily rodinný život a znemožnily mi normální školní výuku.
Později jsem na své cestě za vzděláním a povoláním musela překonávat mnoho
ústrků a předsudků. Od 15 let zlomeniny postupně odeznívaly a ve mně se zrodil nový
životní pocit. Krok za krokem jsem dospívala ke své nezávislosti. Na této cestě
mě provázelo mnoho přátel, které bych bez své nemoci asi těžko potkala.
Vzpomínám si na svůj první samostatný byt, na řidičskou zkoušku v mém
prvním speciálním autě. Následovaly zajímavé roky v dětské nemocnici, kde
jsem pracovala jako sekretářka lékaře, vzdělávání v oboru sociální
pracovnice a činnost v církevních aktivitách pomoci pro postižené. Napadá mě, když o tom přemýšlím, že dnes bych
se kvůli možnosti prenatální diagnostiky neměla vůbec narodit. Najednou si
musím ospravedlňovat svoji existenci. Všechno moje úsilí nalézt smysl života i
přes postižení je zpochybněno. Děsí mě, že by měl někdo předem rozhodovat o
hodnotě či bezcennosti mého života!
Svou nemoc nemohu akceptovat, ale můžu se s ní naučit
žít. Pokud se mi to zdaří, může se postižení stát výzvou k překonání
životních nesnází, výzvou zakusit životní hodnotu, která mnohým zdravým zůstává
odepřena. Díky své nemoci jsem byla záhy nucena klást si otázky po smyslu
života. To podporovalo vývoj mé osobnosti, probudilo ve mně nové síly a
umožnilo mi nahlédnout do něčeho, co zdraví lidé nikdy nezakusili. Moje
zkušenost mi ukázala, že zdravotní situace není to hlavní. Ostatní lidé a
jejich reakce dokážou vlastní postižení v mnoha případech potlačit.
Nevěřím, že prenatální vyšetření sledují primárně ušetření utrpení postižených.
Zdraví možná tváří v tvář postiženým dostávají šanci ptát se po smyslu
života a objevit jej. S lidskou
neschopností akceptovat bolest se rozšiřuje nebezpečné myšlení v dimenzích nákladů a zisku,
podle něhož se člověk hodnotí jen z hlediska své výkonnosti.
Já jsem vděčná za to, že smím žít, a věřím, že Bůh chce,
abych byla - on vidí každého člověka v jeho jedinečnosti. Moje postižení
je pouze část mého života a já se stále znovu snažím sjednotit je se svou
osobností. Snad mohu svými zkušenostmi poskytnou odpověď těm, kteří sami
prožívají bolestně svou nemoc." (Tolik výpověď Hanne Müllerové, diplomované
sociální pracovnice a předsedkyně švýcarského sdružení pro postižené zmíněnou
nemocí - osteogenesis imperfecta.)
Věrný obraz Boží
V souvislosti s prenatálními vyšetřeními se vnucují
znepokojivé etické otázky. Odpovědi na
některé z nich nám poskytuje židovsko-křesťanské chápání člověka.
Ve Starém a Novém zákoně je člověk vnímán jako tvor, který
může žít pouze ve vztahu k Bohu a k ostatním lidem. Lidé nemohou žít
bez lidské blízkosti a tepla, jinak duševně hladovějí a žízní. Vztah k Bohu
propůjčuje lidskému životu smysl. Dar života není spojen s žádnou
podmínkou ani požadavkem kvality. Otevírá člověku jeho možnosti a klade mu
jisté hranice. Velikost i nepatrnost
člověka zůstává stále utajena, neboť poznání sebe sama i ostatních naráží v tajemství
lidství na své hranice. Starozákonní poselství přisuzuje každému člověku věrnou
podobu s Bohem. Každá žena, každý muž i každé dítě v sobě nosí
nesmírné bohatství. Věřit znamená s důvěrou odhalovat toto skryté a utajené
bohatství života ve vlastním životě i v životě ostatních lidí. Takové
společné hledání sjednocuje lidi v solidární společenství, neboť
bohatství, které je odkrýváno, nelze odměřovat v dimenzích nákladů a
zisku. Zde se neprosadí velikost a moc, neboť duchovní poklady promlouvají
právě k malým a nepatrným.
Prenatální diagnostika je jiným hledáním. Životní možnosti
plodu se posuzují podle genetických odchylek, vad a možných postižení. Při
těchto "výzkumech" se nechce nikdo nechat překvapit neznámým, tajuplným
bohatstvím člověka, třeba postiženého. Potenciální rodiče se nechávají svádět obrazem
perfektního lidství, jež se na něj usmívá z časopisů a plakátových ploch.
Pokud vzniknou jisté pochybnosti o tom, zda vyvíjející se plod bude jednou
tomuto vysněnému obrazu odpovídat, těhotenství se jednoduše přeruší. Rodiče chtějí ušetřit rodinu duševního
trápení a strádání zapuzením plodu s genetickými nedostatky. A společnosti tím klesají náklady.
Hledání prenatální diagnostiky není žádným hledáním bohatství, které dotyčného proměňuje,
je to spíše kontrola kvality lidského života podle měřítek společenských požadavků,
kontrola postrádající solidaritu s nemocnými a postiženými. Plod musí splňovat představy těch, kdo testy
nabízejí, provádějí a využívají. Je to obraz člověka bez tajemství.
(převzato ze zahraničních materiálů)
Poslední komentáře