Na počátku osmdesátých let se zdálo, že lpění na povinném
celibátu povede ke zhroucení pastorace. Skutečný kolaps s masovým odlivem
do sekt a k islámu postihl pouze jižní Ameriku, celosvětově se však
změnila struktura pracovníků v pastoraci. Zatímco u nás považujeme více
méně za samozřejmé, že správcem farnosti je kněz, celosvětově to platí jen asi
o polovině farností. Téměř tisíc farností bylo počátkem devadesátých let
spravováno řeholnicemi (zvláště v Latinské Americe, kde indiánské
obyvatelstvo hovoří o misa de Madres), asi stovka řeholníky-laiky. Asi dvě stě
farností je svěřeno stálým diakonům a zhruba 900 farností spravují laici
(třetina z nich v Africe a dvě třetiny v Evropě). Nejrozšířenějším
pastoračním povoláním v katolické církvi, zejména třetího světa, je
katecheta - téměř 400 tisíc. Vedle
pracovníků v pastoraci uvádějí statistiky i necelé tři tisíce laických misionářů.
Dobrovolní agentes de pastoral, kteří vedou především bohoslužby slova, nejsou
ve statistikách podchyceni, ale jejich význam pro církev je nedozírný. Naproti
tomu často zdůrazňovaný nárůst počtu seminaristů neznamená automaticky více
kněží - tak např. r. 1988 odpovídal v Asii a Africe počet svěcení počtu
odchodů ze semináře, v Latinské Americe dokonce odchody převažovaly,
kdežto v Evropě převažovala dosti výrazně svěcení (absolutní počet byl v Evropě
ovšem půldruhého tisíce odchodů). Počet
kněží dále klesá, i když už ne dramaticky, nejvíce přibývá katechetů a stálých
diakonů (těch bylo koncem desetiletí už téměř 16 tisíc). Tato čísla je ovšem
třeba vnímat na pozadí prudkého vzrůstu obyvatelstva v třetím světě a
expanze islámu, který v osmdesátých letech dosáhl zhruba stejného počtu
příslušníků jako katolická církev.
Poslední komentáře