Katolická církev pokládá sama sebe za putující Boží lid,
který .stále potřebuje očišťování (LG 8,3); působením Ducha svatého nesmí
.ustat v úsilí o sebe-obnovování" (LG 9,3). Trvalé spojení s Kristem -
její Hlavou - a vedení Duchem svatým jí však dodává důvěru, že .zůstává v pravdě".
Zde nejhlouběji platí .jen skrze milost", .jen skrze Krista".1
Proto si katolická církev může klást otázky ohledně článku o
ospravedlnění.
Otázky ke katolickému chápání (pojetí) ospravedlnění a k jeho
důsledkům.2
1. Katolická nauka o
ospravedlnění
Moderamen Reformovaného svazu formuloval 1980 kritické
otázky: Pro reformátory byla .nauka o ospravedlnění článkem, s nímž stála
nebo padala církev.
. . Má-li dnes dojít ke srozumění v základních otázkách, pak
zkušebním kamenem k tomu je teď stejně jako dřív nauka o ospravedlnění."3
- Otázka: .Ospravedlnění vychází výlučně z toho, co vykonal Ježíš
Kristus. Zde se musíme ptát: pokládá
katolické učení exkluzivitu Kristova díla za výlučnou, nebo přičítá církevnímu
zprostředkování spásy nutné spolupůsobení na spáse?" - Odpověď: Ježíš Kristus
je jediný prostředník (LG 60). .Kristus jediný je prostředníkem a cestou ke
spáse" (LG 14). Ospravedlnění je dáno pouze jeho vykupitelským dílem.
V ekumenickém dialogu bylo řečeno: .Společně jsme
přesvědčeni, že za spásu vděčíme výlučně tomu, co Bůh jednou provždy vykonal v Ježíši
Kristu, jak o tom svědčí evangelium. Vrcholem spásného Božího působení k záchraně
celého světa je Kristova smrt na kříži a jeho zmrtvýchvstání. Skrze svou smrt
obětoval se Kristus v poslušnosti Otci jednou provždy za hříchy světa (Žd
9,9.26-28; 10,11n). Ježíš Kristus je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi
(1 Tm 2,5). Tak je skrze Ježíše Krista smířen svět s Otcem ve společenství
Ducha svatého." (L-RK 5,6; též 1,48) Protože spása je dokonána, nemůže
existovat žádné .spolupůsobení na spáse" - ani jednotlivého člověka, ani
církve.
- Otázka: .Ospravedlnění se děje skrze víru." Formulace
.skrze víru" označuje způsob, jakým se nám dostává darované, bez našeho
přičinění uskutečněné spásy." Pokládají katolíci .víru za nástroj a (spolu)
příčinu ospravedlnění?" - Odpověď: Tridentský koncil jmenoval příčiny
ospravedlnění (DS 1529), nikde však neoznačil víru za příčinu nebo
spolupříčinu. Víra je dar milosti, rozhodnutí v milosti a silou milosti.
Oranžský koncil učí: .Kdo tvrdí, že jak rozmnožení, tak i počátek víry a
dokonce zbožnou ochotu k víře - jíž věříme v toho, který
ospravedlňuje hříšného člověk, a jíž dospíváme ke znovuzrození ve křtu - nemáme
silou milosti - tj. vlitím Ducha svatého, obracejícího naši vůli od nevěry k víře
a od hříšnosti k dobrotě - nýbrž přirozeným způsobem: ten je nepřítelem
apoštolských článků víry. Kdo tvrdí, že pomoc milosti je závislá na pokoře a
lidské poslušnosti, ale nevyznává, že i pokora a poslušnost je darem milosti,
odporuje slovům apoštola: .Co máš, co bys nebyl dostal?" (1 K 4,7) a .Boží
milostí jsem to, co jsem" (1 K 15,10) (DS 375n; srv. též DS 3010)." Ospravedlnění
se nám dostává .pouze vírou; máme tedy zato, že člověk je ospravedlněn skrze
víru bez skutků zákona."
Ospravedlnění je možné jen ve víře. . . Křesťanská existence je tedy
existence ve víře a z víry" (KEKat 240 n). .Samotná víra dosahuje účinného
ospravedlnění Bohem.
. . Lutherovo tvrzení: .Pouze vírou" (jen skrze víru) je tedy veskrze
pravdivé."
- Otázka: .Člověk - nebo církev - nedostojí víře jinak než
službou evangeliu." Není však podle katolického pojetí .člověk ve vztahu ke své
spáse alespoň částečně odkázán sám na sebe?" - Odpověď: Spásy, ospravedlnění se
člověku dostává milostí (Ř 3,24). .Křesťanská existence je zcela DAR. . . V tomto
bodě panuje naprostá shoda s reformátory." (KEKat 238)
Obojím jde o to, že člověk vůči Bohu nemůže v žádném
případě pošilhávat po vlastních zásluhách - ani .částečně", a to ani po (a na
základě) znovuzrození z Ducha svatého - ale ne tak, že by se popírala
skutečná účast člověka! Proč by jinak právě Luther tak mnohoslovně vybízel k
.odvážné" víře, kdyby tato víra nebyla odpovědí člověka na zaslíbení zasahující
celé jeho srdce? Odpovědí však není .skutek". Odpověď víry je vyvolána nevynutitelným
slovem zaslíbení, vstupujícím do člověka zvnějšku. .Spolupráce" je tu pouze v tom
smyslu, že srdce, .je při tom", když se ho slovo dotýká a tvoří v něm
víru. Katolická teologie prosí evangelické partnery dialogu, aby připustili, že
i katolické učení to tak míní. Ona sama naopak připouští, že slovo .spoluúčast
(spolupráce, spolupůsobení) může vyvolat nedorozumění."
2. Eucharistie jako oběť
Reformátoři co nejrozhodněji odmítli mešní oběť, protože
se domnívali, že je pokládána za .dovršení" oběti kříže, která se přece
uskutečnila jednou pro vždy (Ž 7,27) a žádné dovršení už nepotřebuje.
- Otázka: Platí námitka, že mše .odporuje základnímu
článku o ospravedlnění" (AS II 2), že je .popřením jediné oběti Ježíše Krista"
(HK 80)? - Odpověď: V ekumenickém
dialogu byla vyložena katolická nauka: Ježíš Kristus je jediný prostředník. Svým
sebeobětováním na kříži smířil vinu všech. .Podle katolického učení je mešní
oběť zpřítomněním oběti kříže. Není jejím opakováním a k jejímu spásnému
významu nic nepřidává. V tomto smyslu dosvědčuje, nikoli zpochybňuje
jedinečnost a dostatečnost Kristovy oběti kříže."6 Na základě
toho bylo v ekumenickém dialogu konstatováno, že reformační kritika mešní
oběti není dnes již oprávněná: .Eucharistie není vlastní a pravou obětí sama o
sobě, vedle kříže nebo ,přídavně‚ ke kříži, nýbrž je zpřítomněním a zprostředkováním
jediné smírné univerzální oběti za církev.
Evangelická i římsko-katolická strana může tedy souhlasně prohlásit, že
Kristova oběť kříže nemůže .pokračovat, být opakována, nahrazována nebo
doplňována". Na základě tohoto srozumění, se. . . příkrá kritika římské mše ze strany AS
a Heidelbergského katechismu stala bezpředmětnou" (Naukové námitky - příčiny
rozdělení? I,90; právě tak 121. Srv. L-RK 2,56; EEKat 1119).
.Eucharistická oběť je v přímém vztahu k oběti
kříže. Golgotská oběť se jistě neopakuje. Byla přinesena jednou provždy (Žid
7,2). Eucharistie však je mnohem víc než symbolický nebo upomínkový obraz oné
oběti. Je to tatáž oběť slavená svátostně." Je to .skutečné a pravé
znovu-zpřítomnění Kristovy oběti. . . Co Ježíš Kristus vykonal, to zpřítomňuje Duch svatý" (EEKat
886n.); Duch svatý .aktualizuje, co Kristus jednou provždy učinil" (O-RK I/6 I
5d); to je trvalý význam slova .zpřítomnění" (AK-O) 5,4.4; srv. 5,4.1; KEKat
352 n.).
- Otázka: Nazývá-li katolická církev eucharistii .obětí
církve", nestaví se tím .dovršitelsky" vedle Krista? Jaký je vztah mezi
.přítomností Krista, sebeobětováním a konáním církve"? (KGWS 36).
- Odpověď: Církev nepokládá sama sebe .za samostatný
subjekt přinášející oběť vedle Ježíše Krista, nýbrž za tělo Ježíše Krista, v němž
a skrze něž je vlastním subjektem Ježíš Kristus jako hlava těla. Ježíš Kristus
a jeho odevzdání života na kříži, uskutečněné jednou provždy, umožňuje a
vyžaduje jako odpověď naši oběť v Duchu svatém skrze Krista Otci. Tato
oběť má podobu díku (Eucharistie) a chvály (hostia laudis) za Boží dílo spásy v Ježíši
Kristu - a nepodává přitom Otci nic jiného než právě oběť Ježíše Krista" (KGWS
37).
K tomu luterské vyjádření: .Učení o Eucharistii jako
oběti ve smyslu a v mezích těchto výpovědí katolické teologie nemůže
Wittenbergská reformační církev hodnotit jako porušení evangelia (KGWS 38)." Biskupská
konference a církevní vedení VELKD poté zdůraznily r. 1985:
.Takto reinterpretované učení se již nesetkává s reformačním
protestem."7 Pravé katolické pojetí je zřejmé ve chvalozpěvu při
každém slavení eucharistie. Církev jako
tělo Kristovo se modlí: .Skrze Krista a s ním a v něm je tvoje
všechna čest a sláva, Bože, Otče všemohoucí, v jednotě Ducha svatého po všechny
věky věků. Amen." - Otázka: Není však mše za živé a zesnulé chápána jako smírná
oběť - přídavně k oběti kříže - a tedy právem Konkordančním výrokem
odmítnuta jako zlořád a hanebnost (FC SD 109)?
- Odpověď: V ekumenickém dialogu bylo vyloženo, že Eucharistie
ke Kristově oběti kříže nepřidává .nic na ,záslužnosti‚ ani výkupné síle",
nýbrž zpřítomňuje její jednorázovou spasitelnou funkci." Tím je překonána
.kontraverze v otázce mešní oběti" a její rozdělující důsledky
(charakter). Je-li - podezření ze .skutkařství" tímto chápáním oběti prokázáno
jako neopodstatněné, platí to i pro .mše za zemřelé" (Lehrverurteilungen -
kirchentrennend? I,119.121).
Církev slaví .svatou Eucharistii ve víře a naději, že Bůh
v milosrdenství pamatuje na zemřelé" (AK-O/6,1.2).
.Společenství věřících, církev, se smrtí nerozpadá.
Křesťan je na společenství odkázán v životě i ve smrti. V modlitbě
předstupuje obec před Boha za zesnulého, vyprošuje mu odpuštění viny, přijetí
Bohem a věčný život." (EEKat 1345; srv. Apol. 24,94)
.Že se taková přímluva koná ve spojení s Pánem,
přítomným ve slavení Večeře, který nás zastupuje u Otce, o tom nemůže být
teologického sporu (Naukové námitky - příčiny rozdělení? I,120)." Dodatek z katolické
strany:
.V pozdním středověku nebyla správně chápána souvislost
mezi obětí kříže a mešní obětí; pojetí mešní oběti bylo navíc zatemněno
zlořády. To vedlo reformátory k zásadnímu popírání obětního charakteru
eucharistie (KEKat 354)." Jak ale poznamenává evangelický katechismus pro
dospělé, .myšlenka oběti. . . zdomácněla i v evangelických písních: Zpívejme
Stvořiteli, dary mu přinášejme, co jen máme, to mu v oběť dejme!" (EKG
346,3; srv. EEKat 1120)
3. Konsenzus ohledně
ospravedlnění ve svém důsledku pro chápání papežství.
Martin Luther odmítal papežství - v důsledku svého
zavrhování mše: .Kde padne mše, tam se pokládá papežství." (AS II 2: BSLK 419)
Lutherovo odsuzování mše jako ohavnosti a modlářství bylo důsledkem článku o
ospravedlnění. Ještě v roce 1531
projevil při promluvě o listu Galaťanům ochotu odstoupit od svého NE vůči
papeži, .připustí-li papež, že samotný Bůh ospravedlňuje pouze z milosti
skrze Krista;"8 pokládal to však za nemyslitelné. Ekumenický dialog ukazuje, že v nauce o
ospravedlnění netrvají žádné protiklady, které by vedly k rozdělení církví
(srv. 8.2.1.1) a že také reformační kritika mešní oběti je bezpředmětná (srv.
8.2.1.2). Tím odpadá také důvod k odmítání papežství.
Nadto bylo při ekumenickém dialogu prohlášeno: .Snaha o
jednotu veškeré církve podle luterského chápání odpovídá vůli Pána." (L-RK
3,23; srv. 1,66; viz též výše 6.1.4.6)
4. Otázka: .Spása skrze úřad
nebo skrze evangelium ve slově a svátosti?"
- Z evangelické strany bylo řečeno, .že se v zásadě
jedná o stejný rozdíl dnes jako v době reformace; dnes jako tehdy jde
vposledku o evangelium ospravedlnění". Rozhodující
je .vztah mezi evangeliem o spáse a úřadem církve. BUĎ přichází spása skrze úřad - a proto existuje
slovo a svátost; Kristova přítomnost v obojím je pak podmíněna primární
přítomností Krista v nositeli úřadu. NEBO spása přichází skrze evangelium
ve slově a svátosti - a proto existuje úřad v církvi. Kristova přítomnost
v něm je potom podmíněna primární přítomností Krista v evangeliu".9
- Odpověď: Bůh vykonal smíření skrze Ježíše Krista v Duchu svatém -
jednou provždy. Ježíš Kristus vtělením, učením, křížem a vzkříšením uskutečnil vykoupení
a uzavřel Novou Smlouvu. .Liturgie je. . . aktualizací nové a věčné smlouvy mezi Bohem a lidmi",
.darováním spásy Bohem ve slově a Svátosti".10 Úřad je
služba slovu a svátosti; skrze ně Ježíš Kristus jako vlastní udělovatel dává
spásu. .Úřad OSVĚDČUJE (STVRZUJE), slovo a svátost ZAKLÁDAJÍ církev."11
V lutersko - katolickém dialogu bylo společně prohlášeno: .Skrze
slovo a svátost je církev budována jako jedno Kristovo tělo v Duchu
svatém." (L-RK 5,27 s AAS LXIII, 1971, 898-922) .Ježíš Kristus nese a řídí
(vede) církev svým slovem a svátostmi" (KGWS 20).
Je společné přesvědčení, že .svátosti jsou Kristem
ustanovené prostředky milosti, tj. viditelná znamení, skrze něž Bůh účinně dává
svou milost, tedy zachraňuje a ve společenství se svým synem Ježíšem Kristem
dává život." (KGWS 21)
Ježíš Kristus je vlastním konatelem, působitelem. .Je to
Ježíš Kristus, kdo v Duchu svatém působí při hlásání Božího slova,
udělování svátostí a v pastýřské službě. Ježíš Kristus jako aktuálně
konající přijímá nositele úřadu do své služby. Nositel úřadu je pouze nástrojem
a orgánem. . . Ježíš
Kristus mluví a jedná skrze něho. Tak se koná tato služba ve společenství Ducha
svatého ke cti Otce." (L-RK 5,21) .Shodujeme se v tom, že církev jako creatura
verbi (tj. stvořená Slovem, .tvor slova") stojí se svou tradicí pod živoucím
Božím slovem a že kazatelé a učitelé slova jsou jeho služebníky a mají učit jen
to, co jim Duch svatý dává slyšet v Písmu." (R-RK 1,26)
5. Otázka: Církev - spolupříčina
spásy?
- Konkuruje tedy církev jako .causa secunda" (.druhotná
příčina") samostatným způsobem a ve vlastní zodpovědnosti prvotní příčině -
causa prima -, tedy Bohu?12 - Odpověď: Je společné
křesťanské přesvědčení, že Bůh .jedná v církvi a skrze církev".13
Rozhodující je JAK.
Pojetí, že Bůh působí všechno sám, NEODPOVÍDÁ ZJEVENÍ: Z Písma svatého se dá dokázat, že .působí všechno, ale ne sám".14 ZJEVENÍ NEODPOVÍDÁ ani pojetí .půl na půl": .Člověk
,nespolupracuje‚ s Bohem tak, že by Bůh konal jen polovinu, a co dělá
člověk, že by opět nebylo Božím darem. Všechno, co koná člověk - až do toho
nejposlednějšího - je mu umožněno a dáno Boží milostí."15 Spíše platí: Bůh působí všechno - že chcete i že vykonáte
(Fil 2,13). Božské působení umožňuje působení lidské: .Protože Bůh všechno
působí, proto máte všechno dělat."
Z knihy Kirche im ökumenischen Verständnis přeložila
Zdenka Munzarová
1 Srv. H. Schütte, Protestantismus, 525
2 Srv. H. Schütte (Hrsg.), Einig in der Lehre von der
Rechtfertigung, mit Beiträgen von H. G. Pöhlmann und V. Pfnür.
3 Moderamen des Reformierten Bundes: Dialog zwischen
römisch-katolischer Kirche und reformierten Kirchen, 9-11.
4 Tomáš Akv. k 1 Tm 1,8
5 H. Schlier, Der Römerbrief, 117
6 L-RK 2,61a. Kardinál Ratzinger vysvětluje:
.Křesťanské obětování nespočívá v dává6 ní něčeho, co
by Bůh bez nás neměl, nýbrž v tom, že nás celé přijímá. . . Že nás Bůh nechává
jednat - to je křesťanská oběť." Ježíš Kristus je Boží Beránek, který snímá hříchy
světa (J. Ratzinger, Úvod do křesťanství, 233).
7 Srv. Naše víra. Vyznavačské spisy
evangelicko-luterské církve, 451n. A 26 b.
8 M. Luther, WA 40 I,181.
9 P. E. Persson, Evangelisch und Römisch-katoholisch, 68.
10 H. Schütte, Ziel: Kirchengemeinschaft, 127n., mit E. Lengeling,
Die Konstitution des Zweiten Vatikanischen Konzils über die heilige Liturgie,
79.
11 H. Schütte, Protestantismus, 445, mit J. Ratzinger,
Das geistliche Amt und die Einheit der Kirche, 178. .Der im Sakrament
eigentlich Handelnde .
. .ist Christus; der menschliche Spender ist nur ,signum et instrumentum
Christi‚" (G. Hintzen, Das gemeinsame Priestertum aller Gläubigen und das
besondere Priestertum des Dienstes in des ökumenischen Diskussion 61 A 40).
12 E. Wolf, Peregrinatio, 327nn.
13 R. Frieling, Kirche in evangelischer Sicht, 628; J.
M. R. Tillard, Weare different, 281.
14 U. Valeske, Die Stunde ist da, 123. Srv. K. Barth,
Erklärung des Philipperbriefs, 67nn; E. Dinkler, Prädestination, 482; G.
Friedrich, Der Brief an die Philipper, 112; E. Käsemann, Exegetische Versuche
und Besinnungen I, 293 n.; R. Prenter, Protestantismus, 818.
15 K. Rahner, Zur konziliaren Mariologie, 94; H.
Schütte, Protestantismus 484nn.
Poslední komentáře