Jste zde

197 - září 2008

Petr Lombardský

Petr Lombardský (kol. 1100-1160), jeden z nejvlivnějších scholastických teologů, se narodil na přelomu 11. a 12. století v chudé rodině, žijící poblíž Novary v italském Piemontu. Během studia v Lucce si jeho talentu povšiml tamní biskup, který jej doporučil pozornosti Bernarda z Clairvaux. Po krátké epizodě v Remeši přišel Petr kolem r. 1134 do Paříže, kde na Bernardovu přímluvu vstoupil do kanovnické školy při sv. Viktoru. Zde poslouchal lekce Huga od sv. Viktora, ale ještě více jej ovlivnil Petr Abélard, jehož školu na vrchu sv. Jenovéfy též navštěvoval.

V Paříži začal Petr užívat přízvisko Lombardus a během deseti let vyrostl v uznávaného teologa, jehož renomé dosáhlo úcty, které se těšili jeho učitelé. V polovině 40. let se stal profesorem katedrální školy a kanovníkem při Notre Dame. V situaci, kdy se pařížští kanovníci rekrutovali výhradně z potomků Kapetovské dynastie či příslušníků vysoké aristokracie s úzkými vztahy k panov­nic­kému dvoru, byl tento post jednoznačným uznáním Lombardovy akademické proslulosti.

V první půli 50. let byl Petr vysvěcen na kněze a v červnu r. 1159 dosedl na pařížský biskupský stolec. Jeho oponent Walter od sv. Viktora jej následně obvinil, že mitry nabyl nečistou simonií, ale pravdě bližší je zřejmě verze, podle níž byl kanovníky zvolen biskupem mladší bratr Ludvíka VII. Filip, ten se nicméně tohoto úřadu vzdal ve prospěch svého uznávaného učitele. Ve funkci pobyl Petr pouze krátce, neboť již v červenci následujícího roku umírá. Jeho náhrobek v pařížském kostele sv. Marcela byl zničen za francouzské revoluce.

Do církevních a kulturních dějin však Petr Lombardský nevstoupil coby pařížský biskup, ale jako autor nejrozšířenější učebnice scholastické teologie, nazvané Libri Quatuor Sententiarum. tj. Čtyři knihy sentencí, podle níž rovněž dostal přízvisko Magister Sententi­arum, Mistr sentencí. Petrova učebnice se stala nejkomentovanější a nejstudovanější knihou středověku a glosovali ji všichni významní západní teologové Albertem Velikým počínaje a Martinem Lutherem konče. Na pařížské universitě se museli adepti nejnižšího akademického grádu Baccalarius Sententiarum dokonce po dva roky zabývat pouze výkladem Sentencí (!) a Roger Bacon si posteskl, že Magister Sententiarum získal navrch nad studiem samotného Písma.

Při psaní díla pokračoval Petr Lombardský v tradici započaté Anselmem z Laonu a rozvinuté Abélardem (Sic et non) a sestavil antologii biblických textů a citací z patristické literatury, z církevních otců a z širokého spektra raně a vrcholně středověkých autorů, jejíž struktura byla podřízena snaze shromáž­dit dostupné výroky k veškerým otázkám církevní nauky, ty pak systematicky seřadit, a konečně smírně interpretovat ta místa, v nichž se autority rozcházejí. Příručka tak měla být a také byla v rámci scholastické výuky zdrojem pro neustálé intelektuální konfrontace ve formě kvestií. Koncipována je jako suma, jejíž první kniha se zabývá Trojicí, druhá stvoře­ním, třetí Kristem a spasením a čtvrtá svátost­mi a jejich prostředkující mocí. Konečná redakce Sentencí byla hotova krátce před r. 1158 a originální rukopis je pokladem pařížské katedrální knihovny.

Kromě ohromujícího množství kompilační a komparační práce přineslo Lombardovo dílo také některé neotřelé teologické akcenty. Patří mezi ně zejména ztotožnění Ducha sv. s láskou (caritas). Podle této nauky se láska, kterou křesťan miluje Boha a bližního, stává doslova božskou a člověku je s její pomocí dopřána přímá účast na vnitřním životě Trojice. Tento názor sice nebyl navzdory opakovaným pokusům nikdy oficiálně odsouzen, našlo se však jen málo teologů, kteří byli ochotni domýšlet tyto otázky směrem, který naznačil Magister.

Přes mnohé ataky a mnohá obvinění - z toho, že z Trojice činí čtveřici (Joachim z Fiore), z nihilianismu (Walter od sv. Viktora) či z nestoriánství (Gerhoh z Reichersbergu) - zůstalo Lombardovo dílo nejpopulárnějším textem scholastiky a ortodoxní pozici autora podtrhl v r. 1215 IV. lateránský koncil, když znění druhého kánonu uvedl slovy: „Credimus cum Petro [Lombardo]...," „Věříme s Petrem (Lombardským)."

Jan Klípa