Slavný katolický morální teolog Bernhard Häring
(1912-1998) poskytl Getsemanům následující exkluzivní rozhovor
koncem roku 1992. (Getsemany 26 - únor 1993)
Getsemany:
Milý pane profesore, jak hodnotíte současnou situaci v naší
katolické církvi, zejména v západní Evropě?
Prof. Häring:
Já osobně se ji mohu pokusit zhodnotit pouze na základě pohledu
na církev v jiných částech světa a srovnání s církví tam.
Vracím se právě ze setkání s africkými teology, duchovními a
laiky. Společně pracují na přípravě celoafrického synodu,
který by měl započít v příštím roce (1993). Existuje tu tolik
pohybu, tolik úžasných rozmachů v místních církvích...
Ponechají v Římě místním církvím Afriky a celé africké
církvi svobodu, aby vzala inkulturaci do vlastních rukou? Církev
Afriky by mohla být velmi obohacujícím přínosem pro celou
církev, povzbudí-li ji ostatní místní církve i Řím k tomu,
aby se nechala vést Duchem Božím a svým tvůrčím talentem.
Předně má velkou schopnost prožívat a umožňovat prožít spásu
a uzdravení jako jednotu. Stejně tak myslím na mimořádný
rozmach v Latinské Americe a podobně v některých částech
Asie. Malicherná a panovačná kritika zvnějšku - např. kritika
latinskoamerické teologie osvobození - povede jen k ochuzení
celé církve.
A teď k situaci v
západní Evropě: obraz komunistického nepřítele již jaksi
chybí. Budeme hledat nové obrazy nepřítele, aby bylo proti čemu
bojovat? Pro Boha, ne! Takovému pokušení je třeba se postavit.
Jde o to, vidět pozitivní možnosti. Někteří Římané a Římánci
nalezli svůj nový obraz nepřítele v „sekularizaci" naší
kultury. Sotva ale takoví Římánci rozlišují mezi sekularizací
a sekularismem. Sekularizace jako děj, který je v plném chodu již
dvě století, odsakralizovala se církevní moc; ukazuje, jak je ono
impozantní sakrální divadlo směšné. Jako příklad za mnohé
jiné uvedu jen titulaturu hodnostářů: "čestný prelát Jeho
Svatosti" (každé z těch slov má pro moderně myslícího
člověka nevábný přídech - ale ještě nevábnější je pro
niterně svobodného křesťana, který vychází z evangelia),
Eminenza Reverendissima: „nejvýše ctihodná Výsost",
Eccellenza: „nejctihodnější Vznešenost". Dokonce se v
římských dokumentech čítá ještě o audiencích u sanctissima
nebo beatissima (tedy papeže). Není potřeba být teologem,
aby člověk nahlédl, jak ostře takové tituly protiřečí
evangeliu. Jsou výrazem patologické celkové situace, zjevně jen
špicí ledovce nepřiměřeného chápání autority. Totální
krach centralistického a absolutistického komunismu, jehož
mocenská špička chápala sebe samu jako historicky vyvoleného
vykladače socialistické pravdy, je podnětem k zamyšlení i pro
církev. Pavel VI. odložil tiáru, trojitou zlatou korunu. Papežský
trůn byl postaven o něco níže. V posledních letech však
centralistické restaurující úsilí určité části vatikánských
úřadů a tlak k absolutnímu konformismu i vůči omylným naukám
znovu zřetelně zesílilo, ba zčásti je ještě silnější, než
bylo před koncilem. Zbytečně tak byly vyvolány těžké poruchy a
napětí. Právě v nynější chvíli je cítit, že jednota musí
jít ruku v ruce s dodržováním principu solidarity. Chceme a
potřebujeme jednotu, nikoli ale uniformitu. Chceme solidaritu, ale s
plným doceněním plurality kultur...
Současný systém
jmenování biskupů a ustanovování teologů výhradně Římem
vyžaduje nesmírné množství informací (ze spisů církevní
bezpečnosti), což znamená vážné narušení vzájemné důvěry.
I ono silné, ba přespříliš silné zdůrazňování papežských
nauk nepocházejících ze zjevení smývá hranice základů víry a
mate lidem hlavy. Doufám však, že nynější vysoká horečka
způsobená uvedenými okolnostmi brzy přivolá radikální léčbu:
kolegialitu, subsidiaritu, uznání vlastní odpovědnosti místních
církví, obnovení vzájemné důvěry na všech rovinách a mezi
všemi rovinami. Očekávání do budoucna, která mají mnozí lidé
podobná jako já, se zakládají na rozpoznání patologické
situace, ale i mnoha ozdravných sil, směřujících proti chorobě.
A tyto ozdravné síly se sbírají všude v celé světové
církvi, ve všech částech křesťanstva. Petrovská služba by
dnes či zítra mohla být službou ekumenicky obecně uznávanou,
kdyby byla konána v duchu papeže Jana XXIII. a kdyby byly odbourány
všechny rušivé struktury, které do církve vešly v posledních
sedmi staletích nápodobou evropského, především francouzského
centralismu a absolutní monarchie. Silné veřejné mínění nám
dává naději.
G.:
Co si myslíte o ekumenickém hnutí v současnosti?
H.:
Ekumenický rozmach a ekumenická ochota k obrácení, jakou jsme od
dob Jana XXIII. prožili, je velkým divem milosti. Ekumenické
smýšlení a ekumenické snahy rostou na téměř všech rovinách,
především od základny.
G.:
Říká se ale, že i v tomto směru dochází ke stagnaci.
H.:
Sekretariát pro jednotu křesťanů je setrvale věrný ekumenickému
hnutí. Jiné vatikánské úřady jsou však jako balvany v cestě.
Dvojstranné a mnohostranné oficiální ekumenické rozhovory došly
k velkolepým výsledkům. Jako příklad může sloužit práce
anglikánsko-římskokatolické komise. Diskuze vycházely z žité
víry: „Co znamená tato výpověď víry pro můj život, pro
život mé obce?" Reakce Kongregace pro věrouku přišla ne jako
studená sprcha, ale jako opravdové krupobití. Její odpověď za
prvé nevychází jen a jednoduše ze slova Božího a za druhé
neuvažuje na základě víry, jaká je prožívána v nejživějších
katolických obcích a místních církvích, ale na základě
abstraktních římských formulací. Současnou stagnaci lze v tomto
bodě překonat jen tehdy, budou-li výsledky Komise pro dialog
vyňaty z kompetence Kongregace pro věrouku. Všechny místní
církve, všechny biskupské konference, a pak skutečně
reprezentativní synoda by si je měly „přivlastnit", přezkoušet
a doplnit. Myslím, že existuje značná shoda i co se týče těchto
názorů. V tomto směru mají a musejí být shromažďovány síly
ku pomoci.
G.:
O jaké církvi sníte?
H.: Helder
Camara, Ernst Bloch a mnozí jiní tvrdí, že sen jednoho člověka
zůstává snem - ale sen tisíců a miliónů lidí, ochotných pro
svůj sen něco vykonat, tvoří dějiny. Sním o církvi naplněné
sourozeneckým duchem, o učednicích a učednících Kristových,
kteří se navzájem uznávají ve své důstojnosti a milují, kteří
se sytí vydatným pokrmem evangelia, společně svoji víru zpívají,
tančí a dosvědčují v životě...
G.:
Jaké změny byste sám zavedl, kdybyste například mohl nějak
změnit platné církevní právo?
H.: Protože
vím, že sám nemohu nic rozhodovat, vyprávím svým čtenářům,
vám i mnoha jiným, svůj sen o pastýřském listu papeže
Jana XXIV. z 1. 1. 2001:
Milované sestry a
bratři, Křesťanstvo dnes na své pouti vstupuje do třetího
tisíciletí. Nejniternější touhou nás všech je, aby se splnila
modlitba Ježíšova srdce - „aby všichni jedno byli".
Koncilem vstoupila katolická církev do věku ekumenismu,
připraveného již ostatními částmi křesťanstva. Můj ctihodný
předchůdce papež Pavel VI. měl odvahu říci, že papežství ve
své historicky zatížené podobě může být hlavní překážkou.
Započal důležité reformy ve správném směru. Zpátečníci však
až dosud dělali těžkosti. Milý Jan Pavel I. vyjádřil s
prorockou jasností, že na cestě ke znovusjednocení „je
kolegialita zkušebním kamenem a známkou katolicity." A již
detailně rozmýšlel, co to bude znamenat pro vykonávání a
ekumenickou přijatelnost Petrova úřadu. Teď jde o to,
podniknout odhodlaně rozhodující kroky v tomto směru.
Prvním krokem,
který musíme bezprostředně vykonat, je pokorné zhodnocení dějin
papežství. Ať celý svět vidí, že z těchto dějin se chceme
učit s ochotou k obrácení. Upamatujme se na počátky petrovské
služby, jak jsou vyjádřeny Písmem svatým a nejstarší
tradicí. To podstatné zřejmě nalezneme v Ježíšově instrukci,
že ani Petr, ani ti druzí nemají dále sdělovat vyznání „ty
jsi Kristus," dokud ještě očekávají mesiáše s pozemskou
mocí. Petr je nejenom sám pokoušen, ale je i sám nazván
pokušitelem, dokud nepřitaká Mesiáši pokornému, nenásilnému,
ochotnému trpět (Mt 16). Petr bude moci své bratry, své
sourozence ve víře posilovat teprve tehdy, až se sám zcela
radikálně obrátí v Božího služebníka, k naprosté pokoře, a
až je sám připraven raději trpět než jiným připravovat
utrpení. Poněvadž Otec povýšil Mesiáše pokorného a ochotného
snášet utrpení. Jedním z hlavních důvodů rozdělení církve
bylo zapletení římských biskupů do světských bojů o moc,
dokonce do válek, a příliš světská představa o vykonávání
církevní, obzvláště papežské moci. Jedním z nejostudnějších
znamení, s nímž jsme se doposud nevypořádali, byly a jsou
nesmyslné, nebiblické tituly hodnostářů. Proto nařizuji, aby
byly s okamžitou platností všechny tyto nesmyslné tituly
zakázány: nikdo nesmí Petrova nástupce uvádět do hanby tím, že
ho bude nazývat Sanctissimus, Beatissimus, Jeho Svatost a podobně.
Již neexistují žádní „čestní preláti Jeho Svatosti".
Nebudou již žádní „nositelé purpuru"; vždyť již v Bibli
to je symbol zapletení se do nespravedlnosti a hříchu světa.
Nesmějí již existovat mezi následovníky apoštolů žádné
eminence a excelence. Každé připodobnění Petrova úřadu
monarchickým formám vlády musí být vymýceno. Proto se církev
musí bez výhrad navrátit k synodální ústavě, jak to bylo v
prvních staletích, ba dokonce v prvním tisíciletí samozřejmé.
Papežství také
není žádný druh dědičné monarchie. Proto papež sám nebude
jmenovat volitele svého nástupce. Biskupské konference spolu s
papežem budou neprodleně uvažovat, jak by se místní církve
mohly na papežské volbě podílet. Co se týče jmenování,
popřípadě volby biskupů v celém světě, vraťme se neprodleně
k praxi prvního tisíciletí. Poučme se přitom z praxe ostatních
částí křesťanstva, především sesterských pravoslavných
církví. Ohled je třeba vzít i na novou situaci. Význam
a pravomoci biskupských konferencí a patriarchátů budou
podstatně zvětšeny, znovu v souladu se synodální ústavou církve
prvních staletí. Dosavadní systém diplomatické služby
římskokatolické církve bude zásadně pozměněn. Spojení a
spolupráce římského biskupa s místními církvemi, patriarcháty
a biskupskými konferencemi není diplomatické povahy, nýbrž
výrazem a službou obecenství lásky, spásy a záchrany. Detaily
budou v nejbližší možné době rozhodnuty zvláštní biskupskou
synodou. Pokud by z vůle této synody měla na místo
dosavadního diplomatického sboru nastoupit služba pro „justitia
et pax", bude se změna dít na základě společné porady, zřejmě
se záměrem, aby nešlo o zástupce Říma ustanovované Římem,
ale o zástupce patriarchátů a biskupských konferencí pro
synodální orgány a pro službu spravedlnosti a míru. Papeže bude
ve všech záležitostech světové církve podporovat permanentní
synoda.
Pečlivá
teologická interpretace dokumentů Prvního a Druhého vatikánského
koncilu ve světle Bible a nejstarší tradice ukazuje, že výkon
nejvyšší učitelské autority římským biskupem je zcela zapojen
do celku církve. Papež není takříkajíc jakýmsi učitelem
zvnějšku a svrchu. Je vázán tím, aby vyjadřoval víru celé
církve, popřípadě jí umožňoval vyjádřit se. Je zavázán ve
zcela zvláštní míře, aby se v naslouchání a modlitbě účastnil
učednického obecenství církve. Musí vědět a dosvědčovat svou
praxí, že všichni stojíme pod slovem Božím a máme se nechat
vést Duchem pravdy, Duchem Svatým. Z toho plyne, že my všichni,
zcela zvlášť ale římský biskup, musíme vždy mít na paměti,
že „Duch působí ve všech, skrze všechny a pro všechny."
Papež se musí učit, co se v církvi skutečně ve svobodě svědomí
a smyslu pro víru věří. Ve věcech, které nejsou zjeveny - a
zvláště v nově se vynořivších otázkách - nesmí existovat
tabu. Zaujímá-li k nim římský biskup stanovisko, musí pečlivě
dbát na to, co je skutečně čestně přijímáno. Čím více
římský biskup naslouchá všem hlasům poradní synody a čím
více je ochoten se učit, tím spíše bude jeho hlasu nasloucháno.
My všichni jsme
součástí putujícího lidu. Musíme společně naslouchat Božímu
slovu a pokoušet se rozumět znamením času. Jako lidé se smíme
dopustit chyb, musíme si je však co nejdříve přiznat a nikdy
nesmíme přestat se navzájem učit. Z těchto a jiných důvodů
s okamžitou platností ruším ona ustanovení Kodexu kanonického
práva, která vykládají nesouhlas s ne-neomylnými papežskými
naukami jako trestný čin (sr. CIC, c. 1371, §1). Omezuje-li se
nespravedlivě svoboda čestné diskuze o palčivých problémech
vynucenými přísahami věrnosti a hrozbami trestem, nemůže ani
římský biskup, ani jeho poradní synoda skutečně vědět, co je
v církvi opravdu věřeno a přijímáno. Ilustrujme zcela
konkrétně: Otázka, zda mohou ženy být dovoleně a platně
svěceny pro kněžský úřad, obzvláště pro eucharistickou
službu, nesmí již být tabuizována. Římský biskup spolu se
synodou biskupů mohou rozhodnout, poté, až bude otázka na
modlitbách, ve svobodné diskuzi a na základě zkoumání
vyjasněna, a vytvoří se jednoznačný, svobodný konsenzus.
Palčivé otázky jako je uskutečňování odpovědného předávání
života a pastorace rozvedených budou brzy náležet k ekumenickému
dialogu s ostatními částmi křesťanstva. To samozřejmě
předpokládá hluboký a obsáhlý dialog uvnitř katolické církve
samotné. Obojí musí jít ruku v ruce.
Potřebujeme nové
struktury přijímání výsledků bilaterálního ekumenického
dialogu. Jakýsi monopol Kongregace pro věrouku v této otázce se
prokázal jako překážka. Nejbližší biskupská synoda tedy má
stanovit nové podmínky, kterými má být zaručeno přijetí
výsledků dialogu na široké základně. Modlitba našeho Pána
„aby všichni jedno byli" se přece týká všech křesťanů na
všech rovinách. Podstatným úkolem nástupce svatého Petra jistě
je eucharistická podoba církve. Musí se zaručit, že všechny
místní církve obdrží ze svých vlastních řad dostatečný
počet předsedajících eucharistické slavnosti a eucharistické
obce. Nemůžeme předepisovat Duchu Svatému, aby uděloval povolání
pouze kanálem celibátního závazku. První křesťané se všude,
kde byla přijata víra, ihned starali o pravidelné slavení
eucharistie... (Konec vysněného
pastýřského listu. Začátek společného „snění".)
G.:
Biskup Davídek a jeho spolupracovníci vyvinuli v situaci „když
šlo o přežití" alternativu k tradiční struktuře církve:
malé skupiny, ženatí duchovní, vydělávající peníze v běžném
zaměstnání a navenek vystupující jako normální křesťanští
laici, velmi pružné a neformální vztahy a řády. Na druhou
stranu však byla tradiční struktura církve tímto vývojem
poškozena, nalomena a přeměněna. Co si myslíte o legitimitě,
vhodnosti a budoucích možnostech tohoto kroku?
H.: Pokusme
se pochopit situaci ve vaší zemi s ohledem na celou církev.
Srovnal bych ji s církví Číny: kdyby papež mučednické,
utrpením vyzkoušené církvi Číny dal neomezené právo, aby si
sama volila biskupy a od zvolených nepožadovala více než
požadovala církev prvního tisíciletí - dosvědčit
společenství s papežem - mohla by se čínská církev jistě
brzy těšit mnohem větší svobodě. Vatikán dosud tento krok
neučinil, zajisté i proto, že by se tím vytvořil precedens pro
návrat ke staré praxi. Proč však má „Řím" na sebe brát
zátěž jmenování 5000 biskupů světa? To přece je nadlidská
zodpovědnost. - A nadto by papež sotva mohl prokázat větší
službu ekumenické přijatelnosti svého úřadu a prospěchu,
atmosféře důvěry v celé církvi, než kdyby se vzdal kreace pěti
tisíc biskupů v Římě. Nikdo přece nevěří, že to papež dělá
sám nebo by to i jen mohl sám dělat! Pokorné sebeomezení
petrovské služby by mohlo mocně posílit její vliv. Rozumné
uspořádání situace takzvaných podzemních biskupů a kněží ve
vaší zemi by bylo ohromnou šancí pro celou církev, totiž pro
zavedení normálního stavu v křesťanských obecenstvích
všude po světě: nejde myslím o nic menšího než o eucharistický
rozměr církve. Každý křesťan má základní právo na
eucharistii. Každé křesťanské obecenství (přehledné
velikosti!) má právo na předsedu obce, který současně předsedá
slavení eucharistie. Obě funkce patří dohromady. Uspořádala-li
by se smysluplně a spravedlivě situace ve vaší zemi, bylo by to
prorocké znamení pro eucharistickou církev, slavící ve všech
svých obcích pravidelně eucharistii a čerpající z tohoto středu
života svoji sílu víry a radost. „To čiňte na mou památku!
Vezměte a jezte všichni!!" To je Ježíšův nejposvátnější
odkaz, jeho pověření lásky. Toto centrální pověření zjevení
nesmí být podřizováno pouhé lidské tradici. S bolestí
pomysleme na čtyřsetletou historii Latinské Ameriky, Filipín
atd.: kněží byli vesměs „importovaní". A většinou byl
i jejich počet tak malý, že většina věřících mohla stěží
nebo jen několikrát přijmout eucharistii. Tak se církev nemohla
inkulturovat a ještě hůře: nemohla vůbec uskutečnit svou
vlastní eucharistickou podobu.
G.:
Co byste poradil naším ženatým kněžím a biskupům, kteří se
nyní, po letech nebezpečné kněžské služby, mají nechat
podmínečně vysvětit a stát se jáhny, v lepším případě
řeckokatolickými kněžími? Postižení prožívají svoji situaci
často tak, že jim má být zvráceno celé jejich povolání a
zakořenění, má jim být ve jménu mocenského sebeprosazení
odňata jejich obec a jejich služba a má být zpochybněno vše, co
v minulosti vykonali v oblasti svátostí.
H.: Tady je
dobrá rada drahá, obtížná. Vážně míněná křesťanská rada
by však měla být v linii toho, co jsem právě uvedl. My všichni
se musíme solidarizovat v zásadních otázkách naší víry, naší
ortopraxie. K tomu patří také, že se solidárně budeme obracet
na Řím a požadovat neúnavně základní právo křesťanů a
křesťanských obcí: právo na pravidelné slavení eucharistie pod
vedením mužů (a žen?), kteří sdílejí svůj život s obcí
a mohou posilovat její víru a její lásku. Za normálních
okolností to mají být lidé, kteří jsou v eucharistické obci
opravdově zakořeněni. Co můžete dělat? Domnívám se, že touto
tolik palčivou otázkou prostě nemůžeme zatěžovat jenom vás
samotné. Všichni jsme tázáni: co můžeme dělat, aby byla tato
otázka řešena smysluplně, férově pro všechny zúčastněné i
s ohledem na celou církev? V poslední době jsem stále znovu
slýchal o této otázce hovořit lidi z různých vrstev. Je přímo
hmatatelné, jak hluboce se tato otázka dotýká věřících zde i
v jiných zemích. Jako svědkové víry máte vy první právo
pozvednout svůj hlas: nepozvedáte ho přece jen pro sebe samotné.
Bůh vám dal prorockou roli v jedné ze základních otázek
církevního, křesťanského života. Mluvíte za všechny. Právě
tak, ale ještě více, máte právo očekávat od nás, že
sjednotíme své hlasy s vaším. Dej Bůh, aby se tak stalo po celém
světě!
G.:
Děkujeme Vám, pane profesore, za vaši solidaritu a velkorysou
starost o nás a přejeme Vám požehnané Vánoce.
H.: I já
přeji vám všem milost a Boží požehnání při vašem nasazení
pro evangelium.
Rozhovor připravil a přeložil Jan Spousta.
Poslední komentáře