Potřeba dialogu s jinými náboženstvími je jednou
z výzev současné doby. Do našeho výběru jsme proto zařadili
následující text, který nám zaslal loni zesnulý švýcarský
teolog, člen kapucínského řádu. (Getsemany 048 - únor 1995)
Svými dokumenty
Nostra aetate o nekřesťanských náboženstvích a Dignitatis
humanae o svobodě svědomí a náboženství koncil zásadně
otevřel dveře novému myšlení. K tomu přistoupilo i to, že
se na scéně vedle evropských teologů objevili v rostoucím
počtu i teologové asijští, kteří dnes patří mezi nejlepší
znalce náboženství.
Od té doby už se
dějiny spásy nezačínají smlouvou s Abrahamem, ale opět se
více promýšlí smlouva ve stvoření a prvních jedenáct kapitol
Genesis, statisícileté dějiny Boží s lidmi, kdy jeho láska
platila celému lidstvu. Tento náhled lze teď velmi stručně
shrnout a říci, že Bůh odpočátku až podnes dával všem lidem
všech náboženství svou přízeň a lásku, i mezi nimi probouzel
proroky a mystiky, i jim dával Ducha svatého a zjevení.
To však skutečně znamená nový obraz světa, po tolikeré lidské
úzkoprsosti neslýchaný obrat k Boží šíři. Současně to
však vede k otázce naší křesťanské identity. Ta se držela
snáze, dokud byli druzí prohlašováni jen za pohany,
modloslužebníky a nevěřící. Tuto identitu je možno najít
pouze v odvážném otevření se Božímu světu uprostřed
rozmanitosti svobodných národů, církví a náboženství.
K tomuto
novému myšlení nás povzbuzoval „papež přechodu" Jan XXIII.
Celou svou bytostí se stal první integrující postavou pro všechny
církve, pro všechna náboženství, pro celé lidstvo, takže při
jeho smrti truchlil celý svět jako nad svým otcem. Svou osobností
a svým koncilem skutečně přivodil přechod církve z 2. do
3. tisíciletí. Uzavřel příliš dlouhou epochu „konstantinovského
obratu" s exkluzivní, privilegovanou, hierarchistickou státní
církví a „janovským obratem" otevřel novou epochu, která asi
bude určovat 3. tisíciletí.
V této nové
fázi bude rozhodujícím momentem dialog. Dialog znamená nejen lépe
než dosud druhé odstupňovat, protože sice (ještě) nejsou
v církvi, ale už jsou v Boží přízni a lásce, ale i
respektovat je v jejich víře, i když nemohou/nechtějí
přijmout zvěst o Ježíši Kristu. Svoboda svědomí je nedělitelná
a je Bohem plně a zcela uznávána, i když se někdo nemůže
obrátit k Ježíši Kristu jako jedinému a pravému Božímu
synu v lidské podobě. V dialogu se setkáváme, abychom
navzájem lépe poznali svou víru, abychom k sobě měli úctu,
abychom spolu jedli a modlili se, abychom společně jednali pro
blaho bližních. Nevzdáváme se pozice vlastní víry, hlásíme se
k ní, ale nevnucujeme ji. Toto společenství dialogu a
modlitby s nekřesťany je v mnoha indických městech častější
než u nás mezi křesťany.
V této
otevřenosti náhle poznáváme, že máme společných více hodnot,
než jsme si mysleli:
a)
V pneumatologii (učení o Duchu svatém): O Duchu svatém
nelze myslet dost velkoryse. Nic úzkoprsého a exkluzivního, nic
fanatického a zavrhujícího nepochází od něho, ale od omezeného
lidského ducha. (...) To nové a překvapivé je, že objevujeme
působení tohoto Ducha i mimo církev. To není pouze učení
několika avantgardních teologů. Dokonce i Jan Pavel II.
zdůrazňoval ve své první encyklice Redemptor hominis dvakrát, že
i nekřesťanská náboženství jsou působením Ducha svatého,
který vane, kde chce. Dále prohlásil během své cesty do Japonska
r. 1981 před zástupci japonských náboženství: „Ve ctnostech
laskavosti a vlídnosti, taktu a statečnosti, tolik doporučovaných
vašimi náboženskými tradicemi, nacházím ovoce onoho božského
Ducha, který je podle naší víry přítelem člověka, všechno
naplňuje a drží pohromadě. (Mdr 1, 6-7). Především působí
tentýž Duch ve všech lidech a ve všech náboženstvích otevření
transcendenci, neúnavné hledání Boha, které lze vyložit pouze
jako odpověď na Boží hledání člověka." I ve dvou
dokumentech Sekretariátu pro nekřesťany z r. 1984 o dialogu a
o misii a z r. 1989 o dialogu a zvěstování je možno číst
dlouhé a krásné texty o Duchu svatém v náboženstvích.
Odtud je jen malý
a logický myšlenkový krok k závěru, že i ve svatých
knihách oněch náboženství smíme předpokládat zjevení a
inspiraci, ovšem jen analogicky, jak by se řeklo vědecky, ne ve
stejném smyslu jako ve Starém a Novém zákoně, ale přece. To
přesvědčivě doložil už teologický kongres v Bangalore
v Indii r. 1974, a v důsledku toho naznačil, že by bylo
možné - po odpovídající přípravě lidu - užít
nejkrásnější z těchto textů i v liturgii, ne jako
náhražku Starého zákona, ale jako doplnění, aby si indičtí
křesťané uvědomili, že Boží Duch miloval odedávna i tyto
národy a vedl je ke Kristu. Římské autority se s tímto
pohledem ještě nedokázaly srovnat, ale Duch svatý si v pravý
čas zjedná uznání „svých" spisů!
b)
V christologii: Náběhy k pojetí, jak dnes říkáme,
kosmické dimenze Kristova tajemství (J 1; Ko 1; Fp 2) byly později
zúženy. Boží království bylo ohraničeno hraničními sloupy
Svaté říše římské národa německého, Kristovo působení
omezeno na svátosti církve. „Mimo církev není spásy." Místo
aby byla znamením spásy národům, stala se církev archou Noemovou
pro několik málo zachráněných. Místo aby byly viditelným,
privilegovaným, autentickým modelem všezahrnujícího Božího
působení ke spáse, staly se svátosti exkluzivními kanály
milosti. Zkrátili jsme Hospodinovu paži a věřili jsme, že
když lidská ruka nevylije vodu na pohana v agonii, nemůže ho
zachránit ani Bůh.
Bylo dávno načase
mnohé z této úzkoprsosti zpochybnit. (...) Když jsem r. 1980
opět pobýval šest týdnů v Indii a přednášel od Kašmíru
po Keralu, řekli mi na třech různých učilištích katoličtí
profesoři, že má přednáška o náboženstvích je dobrá, ale má
christologie je ještě zcela tradiční, zcela západní, zcela
provinční, ne dost katolická. Stručně řečeno argumentovali, že
Ježíš Nazaretský je bezpochyby totožný s Logem, ale Logos
není totožný jen s Ježíšem, ale má i jiné lokální
avatary=inkarnace. Jako se Ježíš vzkříšením stal Kristem, je
spása lidí, spása kosmu v jejich christifikaci. Jde o
epochální krok v rozvoji dogmatu nebo o jeho destrukci? První
reakcí by neměl být západní postoj, že my vždy víme všechno
lépe. V každém případě lze tušit, že konflikt, který
vyvolal spor o teologii osvobození, byl dětskou hračkou proti
tomu, co k nám dnes přichází z Asie. Časem bude nutné
uspořádat asijský koncil pro christologické otázky. Dogmata,
formulovaná v pojmech řecké filozofie, bude nutno nově
formulovat do asijské skutečnosti a pro to, co musí zůstat - o
to se nakonec zasadí Duch svatý - najít výrazy odpovídající
Božímu plánu s celým lidstvem. (...)
Co máme jako
křesťané dělat? Lze to shrnout do tří slov: Evangelizovat:
Zvěstovat do celého světa radostnou zvěst o všezahrnující Boží
lásce ke všem lidem, jak nás to naučil Ježíš. Šalomizovat:
Nejen mluvit o Boží lásce, ale dát ji lidem zakusit tím, že
společně přiložíme ruku kdílu pro lepší svět. Zda a v jaké
míře se z toho vyvine to třetí, není v našich rukou,
a můžeme to klidně nechat na Bohu: Christianizovat, křtem
dělat z lidí křesťany. Žízeň po duších, která dříve hnala
misionáře do světa, protože by duše jinak byly ztraceny, nelze
takto jednoduše teologicky ospravedlnit, třebaže se evangelikální
kruhy nadále snaží udržet ve statistikách křtů krok s
populační explozí. Na druhé straně zaručuje náboženská
svoboda přestup od jednoho náboženství k druhému, a církev
má jako v minulosti legitimní právo získávat učedníky a
učednice, z lásky k Ježíšovi i z lásky ke světu, aby mohla i
nadále a ještě lépe plnit své poslání ve světě.
Zatímco se
v Evropě hádáme o interkomunio mezi křesťany, stojí Asie
před otázkou naléhavosti eucharistického pohostinství pro
nekřesťany. Např. v Indii je mnoho hinduistů, kteří čtou
evangelium, milují Ježíše, prakticky jsou přesvědčenými
Ježíšovými učedníky. Nedávno ukázal výzkum v Madrasu,
že 60 % tamějších hinduistů věří v Ježíšovo
vzkříšení, ale ze společensko-historických důvodů se nemohou
vzdát pouta k hinduismu a připojit se k „západní"
církvi. Bylo by myslitelné dovolit takovým lidem účast na
eucharistii?
Pod rukou se to
již praktikuje, ale požádat Řím o schválení se zatím jeví
jako beznadějné. Přesto má smysl rozvíjet takovéto odvážné
myšlenky, protože nás takové situace nutí nově promýšlet
Ježíšův vztah k církvi a k celému lidstvu. Má být
církev překážkou na cestě k Ježíšovi, nebo má ukazovat
otevřenou cestu k němu?
c)
V Theo-logii: Nyní se dostáváme - v opačném
pořadí, než je v trojičním učení zvykem - k tomu,
abychom mluvili o Bohu Otci. Tento odstavec by se tedy měl jmenovat
Patro-logie, ale toto slovo už označuje učení církevních Otců,
proto mluvím o Theo-logii, učení o Bohu v užším smyslu.
Jestliže Kristus, Logos, vešel v Ježíši Nazaretském a ve
své církvi do omezeného historického prostoru, pak nyní se
horizont rozšiřuje přes vzdálené hranice univerza k neomezenému,
nestvořenému, nevybadatelnému tajemství, které nazýváme Bohem.
O tomto Bohu nemluvíme jen v jeho nadčasovém bytí, ale i
jako o Stvořiteli nebe a země, především lidí. I dnes víme
ještě málo exaktního o původu lidí. Ale kdykoli a kdekoli a
jakkoli se stalo, že se určité bytosti staly lidmi tím, že došly
sebevědomí a spolu s ním k otázkám odkud, proč a kam,
a s nimi k tušení nejhlubšího tajemství svého života,
tu již byl Bůh, „Jsem ten, kdo je přítomen" (Ex 3,14) zde a
přijal tyto lidi jako své lidi, a lidé ho přijali jako svého
Boha. Tato tzv. smlouva ve stvoření nebyla pozdějšími smlouvami
s Abrahamem, Mojžíšem, Ježíšem nikdy zrušena, nýbrž
potvrzena, ujasněna a naplněna. Její působnost trvá dodnes.
Ačkoli tito lidé
v důsledku geografických a jazykových diferencí začali
svého Boha pojmenovávat různými jmény, a tak stojíme před
praktickým polyteismem, přesto můžeme teologicky interpretovat a
říci: Kdykoli a kdekoli se lidé modlili ke svému Bohu, slyšel
jediný a jedině existující Bůh tuto modlitbu a přijal ji.
Transcedence je ve skutečnosti jen jedna. Smíme tedy za tisícem
Božích jmen - Mungu, Nzambi, Lesa v Africe, Alláh, Brahmán,
Kame v Asii - vidět jednoho jediného Boha. „Všichni mají
téhož Boha" se jmenuje jedna z mých knih. Samozřejmě
nejsou představy jednotlivých národů o Bohu zcela stejné. Všude
se do nich přimísilo mnoho lidského a historicky podmíněného.
Žádný člověk a žádný národ Boha plně nepochopil ani
nedefinoval vyčerpávajícím způsobem. Dnes pozorujeme, že
křesťanským vlivem získává Bůh, který se téměř kryl
s univerzem, i v Asii personální a otcovské rysy.
Tento pohled na
Boha a Otce všech lidí nás opět přivádí k prvním
jedenácti kapitolám Genesis, v nichž se 539krát vyskytuje
slovo Adam - člověk, lidstvo. V oněch statisíciletích
byly Boží dějiny spojeny s celým lidstvem.
Boží první
láska patřila celému lidstvu. Dnes opět nově poznáváme tuto
všeobjímající lásku Boží ke všem lidem a národům. My
křesťané máme jako vyvolený lid, lid, který má být modelem,
úkol podporovat myšlenku jednoty všech národů všemi prostředky
a se všemi důsledky. Jsme dnes na jednotu, na všeobecné bratrství
a sesterství odkázáni na život a na smrt, nechceme-li všichni
dohromady zahynout v nukleární válce. Jsme odsouzeni
k jednotě, ale ještě mnohem spíše k jednotě povoláni,
podle plánu spásy jediného a téhož Boha a Otce. (...)
Utopická hudba
světů pro třetí tisíciletí? Vždyť mezitím už byl váhavý
předstupeň, společná modlitba za mír v říjnu 1988
v Assisi, označena arcibiskupem Lefebvrem a jinými členy
různých fundamentalistických kruhů za pohoršení, skandál, ba
za zradu víry. A přitom se tam nemodlili společně, ale jen vedle
sebe, dopoledne v oddělených prostorách a odpoledne sice
v jednom shromáždění, ale jedna skupina po druhé. A už r.
1970 při prvním setkání světové rady církví se zástupci
světových náboženství u Bejrútu položil jeden muslim
otázku, proč se jen mluví o náboženství, ale nemodlí se.
K němu se připojili i budhisté a hinduisté. Někteří
křesťané to považovali za nemožné, ale od té doby se taková
modlitba, i při menších setkáních, opakovala. A tak by při
dalším setkání v Assisi mělo být možné, aby i na
nejvyšší úrovni zazněl Otče náš křesťanů, 23. žalm židů,
první súra koránu („Chvála Bohu, Pánu lidí všeho světa,
milosrdnému a laskavému..."), úryvek z véd („Od
neskutečného mne veď ke skutečnému, od temnoty ke světlu, od
smrti k nesmrtelnosti"). Lze předpokládat, že by se Ježíš
připojil a zajásal, že vidí všechny děti svého Otce
shromážděné v modlitbě. (...)
Mnohé křesťany
naplňují takové vize radostí. Jiní se však zděšeně ptají:
Kam jsme se to
dostali? Co je nyní ještě naší vlastní identitou? Nevzdáváme
se tímto otevřením nekřesťanům úplně všeho? Tyto otázky je
třeba vzít vážně. Dříve to bylo snadné - ovšem také
nekřesťanské - vytvářet obraz nepřítele, vymezovat se proti
druhým, oslavovat sebe sama, a druhé démonizovat. Zůstává proto
důležitým úkolem nově vymezit vlastní identitu. Dva již
zmíněné dokumenty římského sekretariátu pro nekřesťany z r.
1984 a 1989 jsou v tom pomocí.
V první řadě
je nutno nově a se všemi důsledky promyslet vztah církve a Božího
království. (...) Lidstvo, které bylo v eklesiocentrickém
pohledu rozdělené a rozhádané, může nalézt jednotu pouze
v theocentrickém obrazu světa. Církev už tedy není církví
pro sebe, ale církví pro svět, „znamením a příslibem spásy
pro všechny lidi", nebo jinými slovy téhož koncilu, „zárodkem
a počátkem Božího království", LG 5.9. Církev má nyní -
a církev jsme my všichni! - vstoupit do služby Božímu
království a vidět svou identitu v tom, že pro Ježíše
převezme funkci avantgardy, elity, animátora nekonečné lidské
karavany na její cestě dějinami, s dvojím konkrétním
úkolem:
Probouzet víru
v definitivní zaslíbení, posilovat naději v cíl, a
samotné putování, pobyt na této zemi, utvářet lépe pro všechny
lidi, tedy pěstovat lepší politiku, lepší hospodářství, být
průkopníkem ve věci spravedlnosti, míru a zachování stvoření,
a přitom se pouštět do smělých iniciativ a mít více
vytrvalosti a důvěry.
Na podzim 1987 se
sešly katolické spojené asijské biskupské konference a
evangelická křesťanská konference Asie pod heslem Žít a
pracovat s bratřími a sestrami z jiných náboženství.
Pochopily, že se církve v Asii mají výzvě jiných
náboženství postavit společně a to nejen na teoretické rovině,
ale v konkrétním zvládání problémů tohoto kontinentu,
chudoby a vykořisťování, válek a útlaku, přelidnění a
ekologie. Tedy i zde přesun těžiště od starých hádek a pozic a
prestiže k novému jednání pro spravedlnost a pokrok, od
ortodoxie za každou cenu k ortopraxi za každou cenu, ne na
úkor ortodoxie, ale pro její zvěrohodnění. Takováto zasedání
ukazují, že se v církvi něco hýbe, že se s pohledem
na znamení doby vyráží k novým břehům, k mezicírkevní
a mezináboženské ekumeně, ke katolicitě dějin spásy, k Boží
šíři.
Nyní důležitá
otázka: Odhaluje tato nová naděje spásy v Asii také něco
Euroamerice? Evropa se pomalu stává misijním územím.
Přihlížíme tomuto procesu nečinně, nebo jsme schopni chovat se
tomu odpovídajícím způsobem a tím energičtěji být misijní
církví a roznést evangelijní zvěst o spáse po celém nemocném
světě? Vyplatí se zabývat touto otázkou. Dokážeme vstát
vzkříšeni z naší beznadějnosti?
Tyto myšlenky jsou dále rozvinuty a doloženy v mých knihách:
Alle haben denselben
Gott, Frankfurt a.M. 1978
Wenn Gott zu allen
Menschen geht. Für eine neue Erfahrung der Auserwählung,
Freiburg i.B. 1981
Wer Augen hat zu sehen...
Was Gott heute mit uns Christen vorhat, Graz 1989, s.138-155
Přeloženo
z: Walbert Bühlmann, Die Kirchen vor der Herausforderung der
Religionen, Vallendar 1990, s.4-20. Kráceno.
Poslední komentáře