200 - prosinec 2008

Petr Valdes (kol. 1140 - před 1218) byl původcem jednoho z nejživotnějších středově­kých reformních hnutí, které, přestože bylo konfrontačním postojem římské církve zatlačeno za hranici ortodoxie, přežilo dodnes ve formě jedné z evangelických církví čítající několik desítek tisíc členů.

Valdes byl zámožným kupcem usazeným v burgundském Lyonu. Vždy se staral o své vzdělání v oblasti četby písma. Na své náklady nechal dokonce přeložit Vulgátu do okcitánského dialektu, což později hrálo klíčovou roli v jeho kazatelské činnosti.

Někdy v polovině 70. let 12. století pod vlivem vyslechnutého kázání o sv. Alexiovi (kajícný syn boháče, který žil nepoznán jako žebrák před prahem svého otce) radikálně změnil svůj dosavadní život, své jmění zčásti rozdal a zčásti převedl na manželku, své dcery poslal zaopatřené do kláštera a složil evangelijní slib chudoby.

V době velikého hladomoru v r. 1177 organizoval pomoc pro nejchudší a vedle samotného nasycení jim poskytoval i duchovní útěchu četbou z Bible v jazyce, jemuž rozuměli i nejubožejší, a také kázáními. Tato činnost k němu přivedla četné následovníky, kteří se začali podle místa působení souhrnně označovat jako Lyonští chudí.

Z kázání se postupem času stalo těžiště Valdesova působení, kterým se snažil naplňovat Ježíšovu výzvu: „Jděte do celého světa a zvěstujte evangelium celému stvoření." (Mk 16, 15). To však nemohlo projít bez povšimnutí místního kléru, který ve Valdesovi, jehož kázání navštěvovaly stovky i tisíce lidí, spatřoval zpočátku především nepohodlnou konkurenci.

Doutnající konflikt se pokusil Petr zažehnat tím, že se spolu s vybranými zástupci hnutí vydal r. 1179 do Říma, aby laické právo kázat obhájili před samotným papežem na právě probíhajícím III. lateránském sněmu. Veřejné slyšení však dopadlo neslavně, když valdenští sklidili posměch poté, co na návodné otázky předsedajícího odpověděli tak, že de facto postavili Pannu Marii na roveň Trojici.

Papež Alexandr III. nicméně situaci vyřešil tak, že valdenským povolil laické kázání, ovšem pouze v tom případě, když je o to požádá místní biskup (což se zdálo předem vyloučené).

V letech 1180-81 však skutečně valdenští v okolí Lyonu svobodně působili, a to proto, že jejich kazatelské činnosti využíval biskup Guichard k potírání vzmáhající se katarské gnostické hereze. Jeho nástupce však ihned následující rok Valdesovi právo kázat odňal, přičemž v pozadí stálo zřejmě i pohoršení, které budil fakt, že ve valdenském prostředí kázaly i ženy.

Petr Valdes se však odmítl biskupovi podrobit s odkazem na slova apoštola Petra: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi." (Sk 5, 29). Následovala nevyhnutelná exkomunikace a vypuzení za hranice města. V r. 1184 byli Lyonští chudí (spolu s italskými humilitáty) v papežské bule Ad abolendam poprvé výslovně označeni za heretiky, což ještě důrazněji zopakoval IV. lateránský koncil r. 1215.

Na počátku 13. století se valdenští rychle rozšířili po celé jižní Francii, severní Itálii a jejich vliv dosáhnul i do střední Evropy. Zatímco hnutí Lyonských chudých se pod Valdesovým vedením snažilo o znovusjednocení s obecnou církví, italská větev - tzv. Lombardští chudí - se pod vlivem církevních represí radikalizovala, až definitivně opustila půdu pravověří s odmítnutím očistce, odpustků, úcty ke světcům, ale i světských soudů, přísahy atd.

Po Valdesově smrti (zemřel někdy ve druhém destiletí 13. století údajně na cestě do Čech) se stala právě italská forma hnutí pod vedením Giovanniho de Ronco základem dalšího vývoje. Přes všechna krutá pronásledování přežili valdenští v odlehlých alpských údolích až do počátků reformace. V r. 1523 přijali prostřednictvím švýcarských kazatelů kalvinismus a založili vlastní reformovanou církev. Ta byla v Itálii královským patentem uznána v revolučním roce 1848.

Dodnes je většina valdenských usazena v tzv. Kottických Alpách západně od Turína, přestože jejich demokraticky volení představení (tavola) jakož i vlastní teologická fakulta sídlí v Římě.

Jan Klípa