Podle dnešních
textů to vypadá, že o vizi církve diskutují křesťané od
samých začátků.
V evangeliu buduje
církev Kristus („na té skále zbuduji svou církev") a zdá se,
jakoby potřeboval nebo chtěl stavět na někom nebo na něčem.
Podle různých vykladačských vizí je takovým základem Petr
osobně, Petrova víra, petrovská víra, ono zjevení nebeského
Otce Petrovi, že Ježíš je Mesiáš, nebo snad i nějaký
petrovský úřad. Pokud bychom chtěli za základ církve vidět
Petra, je to základ velmi vratký, slyšeli jsme, jak se rychle ze
skály stává kámen úrazu a víme, že Petr zde neselhává
naposled. Pak můžeme říci, že Petr je naštěstí jenom
skalou a pokojně věřit, že stavitelem církve je opravdu Kristus.
Pavel se v dnešním
textu vymezuje proti oné řekněme petrovské či matoušovské
vykladačské vizi, že základ církve má být pevně židovský, i
když samozřejmě s Ježíšem Kristem jako pravým klíčem,
smyslem zákona. Pavel klade opačné pojetí: základem stavby je
Ježíš Kristus a na tomto základě stavějí různí synergoi,
spolupracovníci Boží. Ovšem i zde se jeví takříkajíc lidský
faktor problematický, Pavel o některých stavitelích zřejmě
pochybuje, i když uznává, že až oheň onoho Dne Páně ukáže,
zda ta nějaká stavba shoří nebo ne.
Zdá se ovšem, že
je pro Pavla lepší raději stavět problematicky - tedy i
z takzvaně problematických lidí, (a všichni jsme
problematičtí) - než nestavět vůbec: Duch Boží bude přebývat
i ve stavbě z trávy a ti stavitelé u Pavla koneckonců
dopadnou vždy dobře - pokud stavba vydrží, dostanou svou mzdu,
pokud shoří, budou v tomto ohni zachráněni.
Unaveni protiklady
bychom mohli být v pokušení říci, ať je Kristus podle
dnešních textů vlastně základem i stavitelem, ale co si pak
počít s oněmi synergoi, spolupracovníky Božími? A když
jsme u vizí církve, neměli bychom se současně alespoň trochu
vymezit proti oné pavlovské vizi, která podle všeho odděluje dům
od stavitelů? Nestavíme náhodou církev všichni, nejsme si
v potřebný čas navzájem staviteli, oporou a základem?
Možná nám zde
přece pomůže evangelium. Můžeme snad říci, že Petr se svým
vyznáním stal oporou a základem svým přátelům. Věřím
jednak tomu, že vyznání pomohlo samému Petrovi později
k Ježíšovi přijít zpět poté, co ho zapřel. Pokud je tomu
tak, můžeme uvažovat, že taková vyznání víry „Ty jsi
Mesiáš, Syn Boha živého" potřebujeme v prvé řadě my
sami, aby nás pronesla přes naše budoucí těžkosti, naše
budoucí pašije a naše budoucí selhání.
Věřím ale i
tomu, že Petrovo vyznání pomohlo také Ježíšovi, aby došel na
své pašijové cestě až do konce, možná by bez Petrova vyznání
Ježíš nedokázal své poslání naplnit. Že Petrova opora byla
pro Ježíše důležitá, naznačuje vzápětí i podrážděná
Ježíšova reakce na Petrovo napomínání, kdy se Ježíšovi
zdálo, že nyní už ztrácí ze zřetele to zjevení od Otce.
Petr také vyznal
srozumitelně víru i pro společenství učedníků a za ně - jde
o odpověď na otázku „Za koho mne pokládáte vy"? A nebyla to
předem hotová víra onoho společenství, jak jsme v evangeliu
slyšeli, v tom vyslovení se Petr i jeho druhové věřícími
v Ježíše jako Mesiáše stali. A v tomto činu víry
můžeme hledat ten živý klíč, kterým Petr odemkl sobě i té
skupince učedníků Boží království - a jak už jsem říkal,
věřím, že se stal i jedním z klíčových lidí
umožňujících Ježíšovi dojít na konec jeho cesty.
Hovoříme zde o
klíči, svazování a rozvazování (ekumenici překládají asi ne
úplně přesně „přijato" a „odmítnuto"). Podle
Matouše dříve pro shromáždění Hospodina - tedy židovský
národ - znalci zákona vázali či uvolňovali své posluchače v
tom, co mají či nemají podle Zákona dělat, aby zůstávali s
Bohem. Nyní u Matouše nacházíme nové shromáždění,
shromáždění Hospodinova Mesiáše (Ježíš v evangeliu říká
„zbuduji svou ekklésii"), které samo má sílu,
symbolizovanou mocí klíčů, vyznávat a svou službou
zpřítomňovat pravdivě Ježíše jako Mesiáše. Pokud to nečiní,
druhým nebe zavírá.
Užívejme tedy
v liturgii i mimo ni hojně onoho petrovského klíče -
vyjadřovat víru, že Ježíš je Mesiáš slovem i činem. A víme,
že v různých charismatech jsou klíče dány všem v
Mesiášově shromáždění, jednotlivými živými klíči od nebe
pro druhé jsou nejen ti, kteří vyznávají za sebe i jiné, ale i
ti, kteří slouží, učí, povzbuzují, rozdávají, stojí v čele,
starají se o trpící.
Pokud je to tak, že
každý z nás má klíč od nebes pro druhé, buďme těmi
synergoi, spolupracovníky Božími, tak, že druhým nebesa našimi
klíči, našimi charismaty otevíráme a nikoli uzavíráme.
Pak můžeme
pokojně přebývat v tom či onom stavebním projektu církve a
nebude nutně za závadu, když se budeme přitom i pokojně
vymezovat proti tomu, jak se církev staví jinde.
Poslední komentáře