Homilie na texty 1 K 3, 9-17; Mt 16, 13-23

Podle dnešních textů to vypadá, že o vizi církve diskutují křesťané od samých začátků.

V evangeliu buduje církev Kristus („na té skále zbuduji svou církev") a zdá se, jakoby potřeboval nebo chtěl stavět na někom nebo na něčem. Podle různých vykladačských vizí je takovým základem Petr osobně, Petrova víra, petrovská víra, ono zjevení nebeského Otce Petrovi, že Ježíš je Mesiáš, nebo snad i nějaký petrovský úřad. Pokud bychom chtěli za základ církve vidět Petra, je to základ velmi vratký, slyšeli jsme, jak se rychle ze skály stává kámen úrazu a víme, že Petr zde neselhává naposled. Pak můžeme říci, že Petr je naštěstí jenom skalou a pokojně věřit, že stavitelem církve je opravdu Kristus.

Pavel se v dnešním textu vymezuje proti oné řekněme petrovské či matoušovské vykladačské vizi, že základ církve má být pevně židovský, i když samozřejmě s Ježíšem Kristem jako pravým klíčem, smyslem zákona. Pavel klade opačné pojetí: základem stavby je Ježíš Kristus a na tomto základě stavějí různí synergoi, spolupracovníci Boží. Ovšem i zde se jeví takříkajíc lidský faktor problematický, Pavel o některých stavitelích zřejmě pochybuje, i když uznává, že až oheň onoho Dne Páně ukáže, zda ta nějaká stavba shoří nebo ne.

Zdá se ovšem, že je pro Pavla lepší raději stavět problematicky - tedy i z takzvaně problematických lidí, (a všichni jsme problematičtí) - než nestavět vůbec: Duch Boží bude přebývat i ve stavbě z trávy a ti stavitelé u Pavla koneckonců dopadnou vždy dobře - pokud stavba vydrží, dostanou svou mzdu, pokud shoří, budou v tomto ohni zachráněni.

Unaveni protiklady bychom mohli být v pokušení říci, ať je Kristus podle dnešních textů vlastně základem i stavitelem, ale co si pak počít s oněmi synergoi, spolupracovníky Božími? A když jsme u vizí církve, neměli bychom se současně alespoň trochu vymezit proti oné pavlovské vizi, která podle všeho odděluje dům od stavitelů? Nestavíme náhodou církev všichni, nejsme si v potřebný čas navzájem staviteli, oporou a základem?

Možná nám zde přece pomůže evangelium. Můžeme snad říci, že Petr se svým vyznáním stal oporou a základem svým přátelům. Věřím jednak tomu, že vyznání pomohlo samému Petrovi později k Ježíšovi přijít zpět poté, co ho zapřel. Pokud je tomu tak, můžeme uvažovat, že taková vyznání víry „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého" potřebujeme v prvé řadě my sami, aby nás pronesla přes naše budoucí těžkosti, naše budoucí pašije a naše budoucí selhání.

Věřím ale i tomu, že Petrovo vyznání pomohlo také Ježíšovi, aby došel na své pašijové cestě až do konce, možná by bez Petrova vyznání Ježíš nedokázal své poslání naplnit. Že Petrova opora byla pro Ježíše důležitá, naznačuje vzápětí i podrážděná Ježíšova reakce na Petrovo napomínání, kdy se Ježíšovi zdálo, že nyní už ztrácí ze zřetele to zjevení od Otce.

Petr také vyznal srozumitelně víru i pro společenství učedníků a za ně - jde o odpověď na otázku „Za koho mne pokládáte vy"? A nebyla to předem hotová víra onoho společenství, jak jsme v evangeliu slyšeli, v tom vyslovení se Petr i jeho druhové věřícími v Ježíše jako Mesiáše stali. A v tomto činu víry můžeme hledat ten živý klíč, kterým Petr odemkl sobě i té skupince učedníků Boží království - a jak už jsem říkal, věřím, že se stal i jedním z klíčových lidí umožňujících Ježíšovi dojít na konec jeho cesty.

Hovoříme zde o klíči, svazování a rozvazování (ekumenici překládají asi ne úplně přesně „přijato" a „odmítnuto"). Podle Matouše dříve pro shromáždění Hospodina - tedy židovský národ - znalci zákona vázali či uvolňovali své posluchače v tom, co mají či nemají podle Zákona dělat, aby zůstávali s Bohem.  Nyní u Matouše nacházíme nové shromáždění, shromáždění Hospodinova Mesiáše (Ježíš v evangeliu říká „zbuduji svou ekklésii"), které samo má sílu, symbolizovanou mocí klíčů, vyznávat a svou službou zpřítomňovat pravdivě Ježíše jako Mesiáše. Pokud to nečiní, druhým nebe zavírá.

Užívejme tedy v liturgii i mimo ni hojně onoho petrovského klíče - vyjadřovat víru, že Ježíš je Mesiáš slovem i činem. A víme, že v různých charismatech jsou klíče dány všem v Mesiášově shromáždění, jednotlivými živými klíči od nebe pro druhé jsou nejen ti, kteří vyznávají za sebe i jiné, ale i ti, kteří slouží, učí, povzbuzují, rozdávají, stojí v čele, starají se o trpící.

Pokud je to tak, že každý z nás má klíč od nebes pro druhé, buďme těmi synergoi, spolupracovníky Božími, tak, že druhým nebesa našimi klíči, našimi charismaty otevíráme a nikoli uzavíráme.

Pak můžeme pokojně přebývat v tom či onom stavebním projektu církve a nebude nutně za závadu, když se budeme přitom i pokojně vymezovat proti tomu, jak se církev staví jinde.