Vize hlavou proti zdi

Jubilejní dvousté číslo našeho časopisu má dvě hlavní části. Především dokumentuje 27. seminář zájemců o teologii na téma Vize církve, pořádaný ve dnech 7. a 8. listopadu 2008 Institutem ekumenických studií v Praze právě u příležitosti 200. čísla Getseman. A v další části dnes mimořádně rozšířeného sešitku si připomeneme několik příspěvků na eklesiologické téma ze starších ročníků časopisu.

Jak správně poznamenává Tomáš Halík na začátku své přednášky Budoucnost církve, může slovo „futurolog" být také moderní výraz pro to, čemu v biblických dobách říkali „falešný prorok". Na druhou stranu být bez vize, bez jakékoli představy o tom, co může a má přijít, to znamená jen pasivně přijímat podněty zvenčí, snažit se na ně reagovat, být vždy ve skluzu za událostmi, být pozadu.

Když před dvěma sty čísly na podzim 1990 poprvé vyšly Getsemany v nákladu padesáti kusů pro úzkou skupinu čtenářů z prostředí podzemní církve, svou vizi budoucnosti čerpaly ze zkušenosti nedávno minulého útlaku. Paradoxně totiž právě vnější nesvoboda a izolace od světa umožnila zkušenost mimořádné vnitřní svobody a lidské solidarity uvnitř malých křesťanských obcí, činných bez oficiálního schválení církevních i světských úřadů, jen na základě pověření samotného Krista.

Ve své tehdejší neskonalé drzosti a nesmírné naivitě měli tvůrcové raných Getseman snahu radit a doporučovat katolické biskupské konferenci, co by se mělo dít v různých oblastech života církve. Časem se samozřejmě ukázalo, že rady nevyžádané nejsou vítané a že biskupové míří v lecčem úplně jiným směrem. Protože dějiny již obrátily stránku, nemá smysl si tehdejší rady připomínat do detailu. Přesto není marné v pár stručných bodech shrnout ducha tehdejších „podnětů", jak ho dnes vnímám:

- Místo klerikalismu pojetí, které zahrnuje všechny a všem dává možnost aktivní účasti. Neznamená to znevažování kněžské ordinace, ale naopak zhodnocení křestního „všeobecného kněžství".

- Místo katolického či křesťanského ghetta otevřenost. Jak na úrovni ekumenické, tak i v péči o to, aby se církev zbytečně neoddělovala od nevěřících spoluobčanů a byla pro ně srozumitelná nakolik to je jen možné.

- Místo konzervace farního systému důraz na méně formální společenství. Za ním nejen zkušenost fungujících a duchovně živých „tajných" obcí v kontrastu k převažující pasivitě „lidové církve", ale i přesvědčení, že člověku dneška nestačí jen docházet na kázání či na mši.

- Místo „standardní ideologie" dvojí důraz na svědectví a zároveň na opravdové teologické vzdělání.

- Místo „restituce" - ideologického i majetkového návratu k bájné ideální minulosti - důkladná vnitřní obnova podle inspirace II. vatikánského koncilu.

Jsme o osmnáct let dál. Bohužel nemohu ani jako notorický optimista říci, že jsme za ta léta jako církve jenom získávali a prosperovali. Ukázalo se, že pravdu měli jak naši konzervativní přátelé, když říkali, že hlavou zeď neprorazíme, tak i my, když jsme jim tvrdili, že i pod novou fasádou kostelů může pokračovat staré vymírání posledních babiček. Což nebrání s boží pomocí začít třetí stovku čísel ani srdečně poděkovat těm, kdo se zasloužili o dosavadních dvě stě: tvůrcům i všem laskavým čtenářům.