Znaky psychicky zdravé křesťanské výchovy

Která kritéria rozhodují o tom, zda křesťanská výchova podporuje rozvoj osobnosti nebo zda ho spíše brzdí?

Tato otázka předpokládá, že existuje typ křesťanské výchovy, který zabraňuje rozvoji osobnosti. Taková výchova je z náboženskopedagogického hlediska na pováženou. Potřebuje kritiku a opravu, popř. je třeba jí zabránit.  Ne všechny formy křesťanské výchovy jsou hned dobré jen proto, že se za .křesťanské" vydávají.

Nálepka .křesťanský" není žádné alibi. Mezi různými formami křesťanské výchovy existují kvalitativní rozdíly. Existují také rozdíly mezi zralou a nezralou vírou. Proto náboženská pedagogika nemůže podporovat každý druh víry, každý způsob křesťanské výchovy.

Musí kriticky rozlišovat a v případě nutnosti demaskovat. Musí se ptát na kvalitu výchovy a zbožnosti a pojmenovat kritéria kvality. Náboženská pedagogika může podporovat pouze takové způsoby víry a výchovy, které povzbuzují rozvoj osobnosti a umožňují zralou víru, krátce: jsou .psychicky zdravé".

Výraz .psychicky zdravý" ovšem není neproblematický. Kdo smí a umí určit hranici mezi .zdravým" a .nemocným"? Dá se vůbec do určité míry objektivně určit? Nejsou takové hranice spoluurčeny také stávající kulturou a konvencí?

Tyto otázky jsou nezbytné. V žádném případě se v náboženské pedagogice .psychické zdraví" nesmí stát všeovládajícím bůžkem, který přichází se skrytou diskriminací psychicky nemocných lidí. Výraz .psychicky zdravý" nesmí být použit elitně nebo vyhraněně. Kromě toho je třeba počítat s plynulým přechodem mezi termíny .zdravý" a .nemocný".  I přes tuto problematičnost je výraz .psychicky zdravý" pro náboženskou pedagogiku nepostradatelný. Upozorňuje, že existují také patogenní, zdraví poškozující formy zbožnosti a že v nich tkví vážné nebezpečí pro děti a mládež. Výraz .psychicky zdravý" vyzdvihuje kategorický požadavek chránit děti před takovými chybnými formami víry, popř. jim od nich pomoci.  Náboženská pedagogika si nemůže určit žádný jiný cíl, než udělat vše, co je v jejích silách, aby dětem a mladým umožnila co nejzdravější vývoj jejich osobnosti a víry.

Rozlišování "osoby" a "osobnosti"

Podle biblického pohledu patří k lidství dva fundamentální vztahy: k Bohu a ke světu. Život ve světě (Luther: .coram mundo") nemůže o životě před Bohem rozhodnout, nemůže člověka před Bohem ospravedlnit. Naopak ale vztah člověka k Bohu rozhoduje o jeho vztahu ke světu.  Vztah ke světu ovšem není ve srovnání s poměrem k Bohu vedlejší. Nepřistupuje k němu teprve dodatečně, ale je jím předem dán. V poměru k Bohu a v poměru ke světu má lidstvo specifickou strukturu. (srov. Gerhard Ebeling:

Luther, Tübingen 1990). Také druh poznání je v nich rozdílný. Ve vztahu k Bohu je všechno poznání vázáné na víru, ve vztahu ke světu ne.  Coram deo je člověk od prvního okamžiku svého života osobou. Tím je míněno: Je Bohem stvořen, osloven a povolán ke společenství s Ním. Člověk nemůže ke své existenci jakožto osoby nic přidat. Vše, co potřebuje, je mu dáno zdarma. Bytí člověka jako osoby nezávisí žádným způsobem na jeho poměru ke světu, jeho socializaci a výchově, jeho vzdělání, jeho zralosti a zdraví. V této existenci jako osoby neexistuje také žádný vývoj. Kojenec není méně osobou než dospělý.

Coram mundo naproti tomu znamená, že člověk je osobnost. Osobnost člověka se rozvíjí a má se - podle Boží stvořitelské vůle - rozvíjet. Podléhá také výchovným vlivům. Při rozvoji osobnosti nejde o to stát se osobou, nýbrž být jako osoba (srov. Ingo Dalferth, Eberhard Jüngel).  Pojmy .rozvoj" a .výchova" jsou jako náboženskopedagogické oborové pojmy jen tehdy přiměřeně použity, když se vztahují výhradně na život člověka coram mundo.

Pro osobnost člověka a jeho vývoj není v žádném případě nedůležité, jak je člověk socializován a vychován, jakého dosáhl vzdělání, jak je zralý a psychicky zdravý.

K rozvoji své osobnosti může a má člověk sám hodně přispět. Velmi obsáhlé jsou ale také ovlivňovací možnosti nejdůležitějších vychovatelů. Čím mladší je člověk, tím úspěšnější je tento vliv. O to vyšší je příslušná odpovědnosti vychovatelů.

Rád bych zde uvedl sedm znaků psychicky zdravé křesťanské výchovy.

Smíření spirituality spasení a stvoření.

Obsahový střed každé křesťanské výchovy je evangelium o Božím spasitelném jednání v Ježíši Kristu. Jde ovšem o to, přiblížit dětem tento střed psychicky zdravým způsobem. To se stane pouze tehdy, když dítě není na Krista odkázáno v zúženém smyslu, který mu pohled na Boží bohaté stvořitelské působení zastírá. Jinak bude dítěti zatarasen také pohled na bohatství jeho stvořených možností rozvoje. Kristus a stvoření k sobě potom přistupují v konkurenci.

V opačném případě je jasně dáno: Evangelium o Ježíši Kristu je sice centrální, ale Boží žehnající působení ve stvoření pro ně zůstává základním předpokladem.

Základní úkol křesťanské výchovy je, aby byly rozpoznány oblasti tvořivosti a nadání dítěte.

K tomu je třeba především fantazie, zvědavost, touha po objevování a po povzbuzování. Tímto způsobem může v dítěti vyvstat radost ze Stvořitele, obdiv ke Stvořiteli a základní životní pocit vděčnosti. To je ten nejlepší rámec ke slyšení evangelia o Ježíši Kristu. Tak bude evangelium také nejlépe chráněno před tím, aby bylo zneužito jako kompenzace pro deficity ve stvořitelském okruhu. Centrální úkol křesťanské výchovy je přiblížit dítěti evangelium o Ježíši Kristu.

Považuji smíření spirituality spasení a stvoření za jednu z nejdůležitějších úloh dnešní křesťanské výchovy. Ne bez důvodu se v naší době mnoho lidí odpoutává od tradiční jednostranné dominanty .spirituality spasení" a obrací se ke .spiritualitě stvoření". Jednostrannou dominanci .spirituality stvoření" ovšem považuji stejně málo za hodnou doporučení. Uvnitř spirituality stvoření nemůže být přiměřeně poznána a brána v potaz realita hříchu. Spíše bude v tomto kontextu deformována a potlačena.

Zdůraznění roviny zkušenosti

Vědět o evangeliu je jedna věc, a prožívat je a žít je věc druhá a důležitější.  V dobách fungující lidové církevní tradice měla křesťanská výchova silně poučující charakter. Vycházelo se z toho, že křesťanské poselství musí být dále předáváno primárně jako učení a že dětem je vztah tohoto učení k realitě jasný. Dětem byly vtloukány poučky a vyznání, odpovědi byly dány dříve, než byly kladeny otázky.

Mnozí byli také přesvědčeni: čím více biblických příběhů dítě zná, tím lépe.  Toto materiální nedorozumění však ukazuje na spíše pověrečný vztah k Bibli.

Naproti tomu ukazuje anglický náboženský pedagog Roland Goldmann na tři tradiční chyby při předávání biblických příběhů dětem: Příliš brzy, příliš často, příliš mnoho. Ani množství pouček, ani množství biblických příběhů nevedou k cíli. Křesťanská víra není primárně žádná učební soustava. A člověk může znát mnoho biblických příběhů a nebýt přitom fascinován a uchvácen evangeliem.

Náboženská pedagogika proto v posledních desetiletích dokončila obrat .od poučky ke zkušenosti". Některé pro děti vhodně vybrané biblické příběhy prožité všemi smysly (vyprávěné, zpívané, hrané, tancované, meditované. . .), mohou dát rozhodující podněty. Důležité je zakotvit evangelium v základních zkušenostech dětí, v jejich struktuře potřeb: ve zkušenosti fascinace, úžasu, vědomí akceptovanosti (.jsem důležitý jednoduše proto, že jsem tady"), něhy, v potřebě jednat a v připravenosti pomoci.

Této struktuře potřeb vycházejí vstříc především tři podstatné Boží rysy:

Bůh je obdivuhodný, Bůh je důvěryhodný, Bůh je napodobeníhodný.  Především tyto tři podstatné rysy Boha je třeba dítěti odhalit. K tomu potřebuje na zkušenosti založené a emocionálně cítěné vyprávění o Bohu, které může způsobit vnitřní dotyk. Potřebuje žitý příklad vychovatelů a křesťanské skupiny. A potřebuje stále znovu nabídky ke spolupráci. Kognitivní vysvětlení a zpracování náboženských otázek je už odmalička důležité.  Avšak rovina vědění musí být začleněna do roviny zkušeností a chování.

Orientace na obsah evangelia

Křesťanská výchova není prodloužená ruka rodičovských přání, také ne státu, společnosti, občanských hodnot nebo hospodářských zájmů. Tím není, ani když je motivována obsahem evangelia. Často dospělí mluví o Bohu, aby tím dosáhli něčeho jiného. Tak se ptá třeba dcerka svého otce: .Tati, dostanu bratříčka?" Odpověď: .To se musíš zeptat Pána Boha." Dospělí by měli mluvit o Bohu pouze tehdy, když jim o Boha opravdu jde. Také děti a mládež by neměly být zvyklé na motivy, které jsou obsahu cizí, ale měly by vycházet z obsahu evangelia.

Ovšem děti budou chtít být .křesťany" i kvůli jiným motivům: kvůli rodičům, kvůli učitelce náboženství, kvůli dobré společnosti v kruhu mládeže, kvůli autoritě kazatele, kterým jsou fascinováni a na kterém jsou závislé.  Také touha po začlenění, příslušnosti a společnosti, potřeba potvrzení, uplatnění a jistoty mohou být vedoucím motivem. Až do jistého věku je to normální a nemá to být příliš kritizováno.

Také u víry dospělých hrají jiné motivy svou roli. Přesto však křesťanská výchova se má dlouhodobě snažit přesvědčovat o obsahu evangelia. To se podaří jen tehdy, když se bude vědomě podporovat obsahová konfrontace s evangeliem. K tomu patří poskytování prostoru pochybnosti a kritickým dotazům.

Spiritualita spasení

Spiritualita stvoření

Základní zkušenost: být oddělen (rozpor, roztržka, odcizení, vina, spravedlnost, útlak, přechodnost, změna)

Základní zkušenost: být jedno, fascinovanost, radost ze stvoření, narození, rozvoj, plodnost

Touha po .domově", po překonání odcizení, po odpuštění, po spravedlnosti

Touha: prohloubení základní zkušenosti

Spíše mužské, otcovské - Spíše ženské, mateřské

Spíše dějinně lineární - Spíše cyklické, opakované

Spíše orientováno na vinu popř. nespravedlnost (utrpení)

Spíše orientováno na moudrost a pořádek ve stvoření (.a hle, bylo to velmi dobré")

Smrt jako následek hříchu popř. nespravedlnosti

Smrt jako návrat do koloběhu života

"Zázrak" spíše jako speciální, neobvyklá událost (zázrak jako něco neobyčejného popř. jako spasení z nouze

Bytí zde je samo o sobě "zázrak"

Velký význam nestálých pochodů (zjevení, spasení, setkání, rozhodnutí)

Velký význam stálých pochodů (růst, prospívání, rozvoj, vývoj, zrání)

Důvěra, poslušnost, obrácení (pokání), lítost, následování

Důvěra, krása, tvořivost

Dějinně vždy v popředí: Askeze, sebeovládání, disciplína, ale také "letniční" druhy her

Dějinně často v popředí: vášeň, extáze ale také: klidné, meditativní druhy her

Sexualita bývá často pro náboženství problémem

Sexualita je podstatná forma vyjadřování náboženství

Pravá autorita smí a chce být prověřována kritickými otázkami. Člověk nemůže prokázat pravdě žádnou lepší službu, než ji ze všech stran zpochybňovat, aby se prokázala její pravdivost. (Eberhard Jüngel). Vždy se dá klást nově elementární otázka: .Co přesně mě na evangeliu přitahuje a přesvědčuje?"

Priorita biblických zaslíbení

Je rozvíjející se víra dětí a mládeže motivována spíše strachem nebo spíše splněním modlitby? To je rozhodující pro další nasměrování. V tradiční křesťanské výchově hrál enormní roli stálý poukaz na .Boží trest". Strach z Boha byl základní pilíř křesťanské tradice.

Bohužel ještě dnes prožívají mnohé děti a mladí lidé Boha především jako kontrolní orgán: .Když tě nikdo nevidí, Bůh tě vidí." Radost z Boha potom není ten jednoznačně dominující pocit. Převládající jsou pocity strachu, nesmělosti, vyhnání a zahanbení. Bůh je prožíván spíše jako břemeno a tlak, jako povinnost a omezování. Tím nosným slovem není .důvěra", ale .poslušnost". A neposlušnost se trestá. Tento druh křesťanství vede ke snižování pocitu sebehodnoty a udržuje mnoho lidí slabými a malými. Bůh těchto křesťanů dělá s pocity viny u lidí průhledné obchody.  Naproti tomu patří k základním poznatkům reformační teologie, že Boží zaslíbení - evangelium - je tím rozhodujícím v Bibli. Zaslíbení Bible jsou důležitější než přikázání a varování. Také deset přikázání začíná jedním zaslíbením. Přikázání a varování Bible se mají chápat směrem od zaslíbení, ne obráceně. Stojí ve službě zaslíbením. Pouze zaslíbení mohou stvořit víru.  Přikázání a varování ovšem hrají v Bibli nezastupitelně důležitou roli. Mají nám pomoci k tomu, abychom vzali zaslíbení ve všedním dnu opravdu vážně a žili podle nich, ale nemají funkci být důvodem naší víry. Jsme .děti zaslíbení". To v nás vytváří jistotu spasení. To dělá naši víru šťastnou a motivovanou splněním modliteb.

Nestaneme se křesťany tak, že se podrobíme nějaké náboženské autoritě nebo bezvýhradně uznáme poučky a vyznání, nýbrž tak, že v našem srdci povstane touha spolehnout se na Boží zaslíbení. Tato víra vzniká ve svobodě.  .Kdo věřit musí, ten nevěří." (Martinus Langerveld). Víra není prožívána jako omezující, ale jako uprostraňující a osvobozující, jako pramen bezpečí a naděje.

Připravenost k pochybnostem

Víra motivovaná splněním modlitby se ovšem může rozvíjet chybně. Může být - v rozdílných stupních - egocentrická, narcistická a určovaná přáními.  .Bůh je dobrý Bůh". Tím je často míněno: On je užitečný Bůh. Je dobrý pro obchodní úspěch a kariéru. Víra se stává vstupenkou do výhodného života popř. místa v nebi. Modlitby jsou převážně vztahovány na sebe, nebo se člověk vůbec modlí pouze v nouzi či nedostatkové situaci. Člověk se ptá: .K čemu je mi víra? Co mi přináší?" Bůh mi posílá smysl, odpuštění hříchů, jistotu a naději po smrti. Co chce člověk víc? Člověk by byl hloupý, kdyby nebyl křesťanem. K obrazu, jaký by měl být Bůh, se přidružuje většinou vytoužený obraz Bible. Bible musí být bez protikladů a rychle použitelná. Má mi zprostředkovat jistotu, kterou potřebuji. Neústupnost, s jakou mnozí křesťané toto chápání Bible obhajují, by mohla primárně stát ve službě jejich vlastním zájmům.

Převážně na sebe vztažená a přáním určená je víra tehdy, když chce obejít posouzení sebe sama. Je pro mě Bůh kompenzací deficitů? Je pro mě důležitý také kvůli sobě samotnému, nebo jen kvůli jeho darům popř. kvůli mým výhodám? (srov. Job 1,9)? Víra určovaná přáními si potřebuje proti pochybnostem a kritickému myšlení vytvářet imunitu.  Že v samotné víře mohou hrát notnou roli potlačování, komplexy, projekce, že vlastní poznání víry je podmíněno perspektivou a kulturou a že .poznáváme zčásti" (1 K 13,9), bude moci ten, koho se to týká - jestliže vůbec - jen těžko a nerad uznat.

Psychicky zdravá víra je naproti tomu podstatně určena úsudkem a schopna odevzdanosti. Má také sama od sebe zájem na tom, být kriticky prověřována (např. pomocí psychologie nebo teologie). Je připravena se opravit a je schopná sebekritiky. Člověk, kterého se to týká, je s to přijmout se svou vírou i nevýhody. A zůstává oslovitelný pro výzvy, které k němu přicházejí skrze utrpení, nouzi, zármutek a nespravedlnost ve světě.

Pohled na celou skutečnost

Evangelium Ježíše Krista platí pro celou skutečnost. Proto jsou podvyvinuté ty druhy víry, které vztahují relevantnost víry pouze na částečné okruhy skutečnosti. Existují křesťané, kteří proměňující sílu víry skoro výhradně ohraničují na osobní okruh popř. na nejbližší lidské vztahy. Žijí svoji víru v rodině, biblickém kroužku, společenství, ve třídě, v přímých kontaktech s lidmi. Strukturní otázky sociální a hospodářské spravedlnosti, veřejné zodpovědnosti, zodpovědnosti za vzdělání a diakonické zodpovědnosti církve vylučují právě tak jako otázky role politiky, vědy a umění atd.  Jejich víra neintegruje všechny okruhy lidské zkušenosti. Žije ve zvláštním náboženském světě, ve výklenku a tvrzi. Tím zůstává tato víra pozadu za univerzální bohatou šíří Ježíšova zmrtvýchvstání.

Pravost a poctivost

Psychicky zdravá víra se prokazuje tím, že věřící člověk není odkázán na to, si něco namlouvat. Může si přiznat své opravdové pocity: Pochyby, pokušení, vyprahlost, ztrátu nadšení, změny ve vlastní víře, konflikty s ostatními věřícími, hnutí pýchy, závisti, nenávisti a pudů. Nemusí mluvit o .vítězství víry", když se mu daří špatně. Víra je zakořeněna v prožívání, a není překrytím prožívání (Grom).

Činí citlivým ke stále autentičtějšímu sebevnímání.

Z Brennpunkt Gemeinde 5/95 přeložila Jitka Váchalová