Oběť a Boží tvorstvo

Často dnes slyšíme, že postoje křesťanů a dokonce i křesťanské učení přispělo k ekologické krizi. Jsem přesvědčen, že k ní přispěli nedobří křesťané, jejichž postoj a činy však nebyly ve shodě s nejvnitřnějším jádrem křesťanského poselství. Pak je ovšem třeba se zamyslit, v čem toto jádro spočívá.  Pokusím se to říci krátce v šesti bodech.

1.  Bible: Podoba biblického poselství a z něho rostoucí věrouky je poznamenána dobou svého vzniku. Mělo-li být toto poselství srozumitelné tehdejším lidem, muselo užít pojmů a představ tehdejší doby. Toto dobové roucho však není jádrem poselství, jak to tvrdí fundamentalisté, kteří nechtějí rozlišovat, nýbrž jeho formou, kterou nejsme vázáni. Vázáni jsme jeho obsahem, přesněji záměrem, intencí, cílem zvěsti.

2.  Bůh: Jádrem biblického poselství je zvěst o Bohu, který je láska, a to svrchovaná a věčná. Proto to, k čemu nás bible vede, lze shrnout do dvojjediného přikázání lásky k Bohu a bližnímu, jak to učinil Ježíš. I tam, kde Bůh říká „Ne", kde tedy trestá, soudí a nějak postihuje, dělá to v posledku proto, aby tak hájil lásku či místo pro ni, její nedotčenost a svrchovanost, lásku jako nejhlubší rozměr jsoucna a zároveň i jako její poslední cíl. Leccos při tom zatím nechápeme, ale víra doufá, že i ve všem, co zatím vyhlíží velice zle, jako třeba Kristovo ukřižování, se nakonec Boží láska vyjeví.

3.  Člověk je ze všech Božích tvorů ten, v němž - jak se dnes obecně má za to - dosáhlo vědomí nejvyššího stupně. Otázku duchovních bytostí, andělů a podobně, nechme zatím stranou. Proto má člověk největší odpovědnost a je určen k tomu, převzít v Božím lánu lásky nejobtížnější úkol, totiž stát se jejím poslem a pěstounem (Gn 2,15: vzdělávat ráj). Totéž vyjadřuje i výrok, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu (Gn 1,26). Z rozboru biblických antropomorfismů lze doložit, že tu nejde o stav, ale o dění: Člověk nemá a nikdy neměl za úkol zobrazovat Boha svým vzhledem. Bůh je staticky nezobrazitelný, jako i láska není zobrazitelná jinak nežli děním. Stávat se Božím obrazem znamená zobrazovat Boha jaký je, ne jak vypadá, rázem svého jednání, tedy jednáním láskyplným. Základním úkolem člověka je tedy nést, dosvědčovat a živě zobrazovat Boha - Lásku, a to zvláště těm, kdo nejsou přístupní přímému oslovení, kdo jsou „němí a hluší", nepřesně .němé tváři", přesněji všem tvorům, ať jsou to živočichové či lidé, kteří ještě nezačali uskutečňovat své lidství vstupem do služby Lásky. Jak se to koná? Boží poslové, zobrazující svého Pána a zpřítomňující tak jeho lásku, to konají tím, že žijí láskyplně, v řádu lásky a nikoli pod vládou nenávisti a marnosti. Stručně shrnuto: Základním úkolem člověka je naplňovat vše Boží láskou. Tohoto úkolu se však žel člověk zříká - už od „Adama" - a to je hřích. Hřích je především zrada poslední Lásky, teprve druhotně i skutky, které z toho vyplývají. Ale je přesnější u nich mluvit o ovoci hříchu. Hřích však dopadá i na ty, kterým jsme lásku zůstali dlužni. A to je celé stvoření.  Bez výhledu k lásce - k Bohu - lká a naříká, nemá naději života, a tak zůstává poddáno marnosti (Ř 8, 19-23). To je duchovní pozadí ekologické krize.

4.  Oběť: Volání k lásce a zastávání lásky ve světě, jehož se zmocnilo sobectví, ziskuchtivost a vládychtivost, znamená nutně být odmítán, ponižován, ba i likvidován. Jako Ježíš. Krátce řečeno to znamená trpět. To je však možné unést a přijmout jen těm, kdo pojali svůj život jako službu lásce a navíc svou službu lásce jako oběť. Vědomě a dobrovolně. V čele všech trpících obětavých je Ježíš, kterého lidské sobectví, tedy hřích, ukřižoval.  Ani ukřižovaná láska však není promarněná a přemožená. To je jádrem novozákonního svědectví o vzkříšení Ježíše Krista. Jeho vítězství nad smrtí je zároveň ujištěním, že všichni ti, kdo se dali do služby lásky, se nemusí bát o své dílo a nakonec ani o sebe sama. Kristovo vítězství platí všemu navzdory. I navzdory našim pochybnostem.

5.  Ježíš je zároveň osoba i model. Jméno Ježíš (Hospodinův vysvoboditel) je jménem osoby. Kristus je však titul, vyjadřující jeho roli, asi jako král, soudce, prorok atd. Znamená samozřejmě Pomazaný. Je to tedy role či titul toho, kdo jde cestou oběti. Tato role už tu byla dříve, titul „Pomazaný" nesli starozákonní králové, kněží a výjimečně asi i proroci. Ti však v této roli vesměs selhávali. Tuto roli dokonale nesl, unesl až do konce a tedy k cíli až Ježíš. Do kristovské role však vstupují i ti, kdo trpí pro lásku, kdo své utrpení přijímají a snášejí. Ale to činí nejen lidé, nýbrž to v určitém smyslu mohou činit a činí všichni živí tvorové, Vzpomeňme tu na obětní zvířata, zvláště na velikonočního beránka, nejvýraznějšího svědka obětavé lásky a zástupné oběti ve Starém Zákoně. Vzpomeňme však i na zvířata v Noemově korábu, na kající zvířata u proroka Jonáše (3, 7-4,11), která tu patří mezi ty, kvůli jejichž pokání Bůh odpuští! Tak se všichni tvorové, kteří trpí, protože na ně dopadá břemeno cizího sobectví a nenávisti, vlastně skrytě staví po bok Ježíšovi jako onen osel a vůl u jeslí (Iz 1,3). Jsou mu blízko, patří mu.  Kdežto ti, kdo ubližují a ničí nebo i jen uprostraňují sobectví, ziskuchtivosti a touze po moci, vstupují tím do role Antikrista či - obrazně vyjádřeno - patří Antikristovi. O nich říká apoštol (1 J 2,18), že „mnozí povstali". Ti jsou přisluhovači zmaru a nicoty.

6.  Cesta vysvobození z hříchu čili z moci sobectví, zla a zavrzelosti je nyní, od Krista dál, už jen cestou oběti, cestou Boží Oběti pro nás i v nás, a to je především cestou následování v sebeoběti. Je to cesta takového života, který je celý předznamenán obětí, je prožíván z moci oběti a ve jméno oběti. Cesta vykoupení je cesta oběti. Lze to shrnout: Tajemství života je skryto v moci oběti. To nám staví před oči eucharistie. Jádrem křesťanského poselství je samozřejmě především zpráva o Boží lásce a odpuštění, zpráva o výsostné moci oběti golgotské, ale zároveň je to i povolání k tomu, abychom všichni vstoupili na cestu oběti a po kristovském čili po Ježíšově způsobu znovu přijali svou odpovědnost za celé stvoření i svůj úkol dosvědčovat mu Boha - Lásku. A tak žít z Lásky k lásce, z Věčnosti pro věčnost.