Proč nacházejí mnozí lidé větší útěchu u psychoterapeuta a
v televizních pořadech typu Tabu (TV-talkshows) než v církevních
zpovědnicích?
Profesor Paul M. Zulehner: To jistě nějak
souvisí s nechutí dnešních lidí nechat si trvale určovat život. Církev zde
platí účet za staleté poručníkování. Myslím
si však, že zde jde o dlouhodobý vývoj: Lidé se stáhli ze všech autoritářských
institucí, vzali život do svých vlastních rukou. Zvláště v posledních
dvaceti letech. Úpadek zpovědi se zcela kryje s úpadkem autoritářství v naší
kultuře. Přičemž autoritářství znamená: Pravdu má ten, kdo je nahoře, a já
podrobuji svůj život cizímu řízení. I kněží byli viděni jako zástupci
autoritářství a ne jako zástupci osvobození a uzdravení. Byli viděni jako
zástupci kontroly.
Ztratily se současně i pocity viny?
Vůbec ne. I nyní se lidé samozřejmě proviňují, ale se svou
vinou většinou zůstávají sami. Ve svém úsilí o svobodu si totiž mysleli, že už
nebudou odkázáni na pomoc druhých lidí. Vina však hryže lidi i dnes, a někdy
působí i nemoc. Objevuje se potřeba uzdravování. Tu neobjevila Help-TV, ale
primárně se obrátila k oněm povoláním, která skutečně nahradila kleriky
jako zpovědníky, totiž k terapeutům.
Zpovědi
tedy nepřestaly, ale pouze našly novou formu?
Ano. Staly se více poradenstvím a doprovázením v životě.
Nejlepší terapeuti ovšem říkají, že na jednom místě nemohou dál, totiž tam, kde
nemohou zvěstovat smíření ve jménu Božím. Lidé si i dnes říkají: .Tak, a teď
potřebuji ještě svátostné odpuštění." Lidé poznávají, že poradenství je sice
dobré, ale že je skvělé, když se jim řekne: .Máš cenu před Bohem". Tato potřeba
se vrací. Ovšemže zcela diskrétně a v nových formách a nikoli vždy hned ve
zpovědnicích.
Nevidíte nebezpečí v tom, že si lidé už nic nenechávají jen pro
sebe, že si nic nevyřeší sami?
Nad tím mám také rozpaky. Ale televizní zpovědi je beztak
schopen jen určitý typ osobnosti. To jsou lidé se zcela nízkým prahem
komunikace. Do televize jde přece pouze ten, kdo už ztratil stud nebo ho nikdy
neměl. Myslím, že se to velmi rychle opotřebuje. Lidé mají bezpečný instinkt
pro to, že mediální zveřejnění nemá léčebnou sílu, kterou hledají. A právě tam,
kde se jedná o vinu, je člověk velmi zranitelný, a odtud plyne povinnost k intimitě. Lidé brzy přijdou na to, že se zde dělá z viny
divadlo, show. To, co se děje v televizi, není v podstatě nic jiného
než intimní monstrproces. Je úžasné vidět, že naše liberální mediální
společnost produkuje to, co už komunismus zneužíval jako mocenský prostředek
proti člověku, totiž obscenitu viny a prostituci viny. (. . .)
Touto cestou nikam nedojdeme. Musíme opustit autoritářskou
pastoraci, která člověka pouze hlídá, místo aby mu sloužila uzdravením. Pak
lidé zase přijdou. Ze své osobní zkušenosti vím, že lidé chtějí mluvit. Myslím
si, že třeba jezuita Pater Martin, který nabídl zpověď přes internet, může
vybudovat první mosty. Je možné, že práh k duchovním pastýřům je i přes anonymitu
velkoměst ještě pro mnohé nepřekročitelný. Snad bude internet takovou první
cestičkou, po níž se lidé odváží přijít. Pak se třeba i posadí tváří v tvář.
Má-li se zpověď vyrovnat terapeutickému rozhovoru, je
třeba někoho,
kdo umí pomoci a potěšit. Umí to kněží?
Nedostatek farářů vede k tomu, že zbývá stále méně
času pro takovéto léčivé a pomáhající rozhovory. Můžeme to studenty učit
sebevíc, ale nic nepomáhá, nemá-li dotyčný potom dostatek času. Přirozeně se ve
výuce pastorální psychologie na universitě snažíme, aby uzdravující stránka
svátosti smíření vystoupila trochu do popředí. Dříve musel kněz vědět, které
jsou hříchy a které jsou rezervovány biskupovi, a pak se ještě naučil, jak
probíhá příslušný rituál. V popředí stál soudce, který pátrá po hříchu, a pak se dívá, jak
jej může zase uvést do pořádku. Nejde však vůbec o to přivést něco do pořádku.
Je třeba dát šanci životu, aby se rozvinul.
Furche, 15. 2. 1996, přel. -jv-
Poslední komentáře