Zpověď ano, ale bez kněze?

Proč nacházejí mnozí lidé větší útěchu u psychoterapeuta a v televizních pořadech typu Tabu (TV-talkshows) než v církevních zpovědnicích? 

Profesor Paul M. Zulehner: To jistě nějak souvisí s nechutí dnešních lidí nechat si trvale určovat život. Církev zde platí účet za staleté poručníkování.  Myslím si však, že zde jde o dlouhodobý vývoj: Lidé se stáhli ze všech autoritářských institucí, vzali život do svých vlastních rukou. Zvláště v posledních dvaceti letech. Úpadek zpovědi se zcela kryje s úpadkem autoritářství v naší kultuře. Přičemž autoritářství znamená: Pravdu má ten, kdo je nahoře, a já podrobuji svůj život cizímu řízení. I kněží byli viděni jako zástupci autoritářství a ne jako zástupci osvobození a uzdravení. Byli viděni jako zástupci kontroly.

Ztratily se současně i pocity viny?

Vůbec ne. I nyní se lidé samozřejmě proviňují, ale se svou vinou většinou zůstávají sami. Ve svém úsilí o svobodu si totiž mysleli, že už nebudou odkázáni na pomoc druhých lidí. Vina však hryže lidi i dnes, a někdy působí i nemoc. Objevuje se potřeba uzdravování. Tu neobjevila Help-TV, ale primárně se obrátila k oněm povoláním, která skutečně nahradila kleriky jako zpovědníky, totiž k terapeutům.

Zpovědi tedy nepřestaly, ale pouze našly novou formu? 

Ano. Staly se více poradenstvím a doprovázením v životě. Nejlepší terapeuti ovšem říkají, že na jednom místě nemohou dál, totiž tam, kde nemohou zvěstovat smíření ve jménu Božím. Lidé si i dnes říkají: .Tak, a teď potřebuji ještě svátostné odpuštění." Lidé poznávají, že poradenství je sice dobré, ale že je skvělé, když se jim řekne: .Máš cenu před Bohem". Tato potřeba se vrací. Ovšemže zcela diskrétně a v nových formách a nikoli vždy hned ve zpovědnicích.

Nevidíte nebezpečí v tom, že si lidé už nic nenechávají jen pro sebe, že si nic nevyřeší sami?

Nad tím mám také rozpaky. Ale televizní zpovědi je beztak schopen jen určitý typ osobnosti. To jsou lidé se zcela nízkým prahem komunikace. Do televize jde přece pouze ten, kdo už ztratil stud nebo ho nikdy neměl. Myslím, že se to velmi rychle opotřebuje. Lidé mají bezpečný instinkt pro to, že mediální zveřejnění nemá léčebnou sílu, kterou hledají. A právě tam, kde se jedná o vinu, je člověk velmi zranitelný, a odtud plyne povinnost k intimitě.  Lidé brzy přijdou na to, že se zde dělá z viny divadlo, show. To, co se děje v televizi, není v podstatě nic jiného než intimní monstrproces. Je úžasné vidět, že naše liberální mediální společnost produkuje to, co už komunismus zneužíval jako mocenský prostředek proti člověku, totiž obscenitu viny a prostituci viny. (. . .)

Touto cestou nikam nedojdeme. Musíme opustit autoritářskou pastoraci, která člověka pouze hlídá, místo aby mu sloužila uzdravením. Pak lidé zase přijdou. Ze své osobní zkušenosti vím, že lidé chtějí mluvit. Myslím si, že třeba jezuita Pater Martin, který nabídl zpověď přes internet, může vybudovat první mosty. Je možné, že práh k duchovním pastýřům je i přes anonymitu velkoměst ještě pro mnohé nepřekročitelný. Snad bude internet takovou první cestičkou, po níž se lidé odváží přijít. Pak se třeba i posadí tváří v tvář.

Má-li se zpověď vyrovnat terapeutickému rozhovoru, je třeba někoho, kdo umí pomoci a potěšit. Umí to kněží?

Nedostatek farářů vede k tomu, že zbývá stále méně času pro takovéto léčivé a pomáhající rozhovory. Můžeme to studenty učit sebevíc, ale nic nepomáhá, nemá-li dotyčný potom dostatek času. Přirozeně se ve výuce pastorální psychologie na universitě snažíme, aby uzdravující stránka svátosti smíření vystoupila trochu do popředí. Dříve musel kněz vědět, které jsou hříchy a které jsou rezervovány biskupovi, a pak se ještě naučil, jak probíhá příslušný rituál. V popředí stál soudce, který pátrá po hříchu, a pak se dívá, jak jej může zase uvést do pořádku. Nejde však vůbec o to přivést něco do pořádku. Je třeba dát šanci životu, aby se rozvinul.

Furche, 15. 2. 1996, přel. -jv-