Tento článek má ukázat základní struktury církve augsburského
vyznání, a sice nakolik vyplývají přímo z tohoto vyznání. Přitom může jít
jen o zdůraznění několika hlavních hledisek, která mají zásadní strukturální význam pro církev
augsburského vyznání a bezpodmínečně patří k její podstatě. Uvedeme tři z nich:
Její katolický charakter, její soteriologické zaměření a její svátostně
utvářenou vnitřní stavbu.
I. Církev augsburského
vyznání stojí v legitimní katolické tradici a považuje se za Kristovu
katolickou církev.
Augsburské vyznání nechce zvěstovat novou víru, nechce
propagovat žádné zvláštní nauky, např. Lutherovy, ale chce dosvědčit starou
čistou katolickou víru svaté církve Ježíše Krista a cítí se přitom ve
společenství s celým pravověrným křesťanstvem všech staletí. Klade
největší důraz na to, aby v něm byl spatřován dokument katolické víry, uchovávající
víru církve, předanou svatými apoštoly a utvrzenou v mnohých bojích s rozmanitými
kacířstvy. Na konci I. dílu, 21 článků víry a učení, se slavnostně vyhlašuje, že
toto je souhrn učení víry u nás, in qua cerni potest nihil inesse, quod discrepet a scripturis vel ab
ecclesia catholica vel ab ecclesia romana, quatenus ex scriptoribus
nobis nota est. (V němž, jak patrno, není nic, co by se odchylovalo od Písem,
od církve obecné a od církve římské, pokud nám jest známa z církevních
spisovatelů). 21 článků víry, které augsburská konfese předkládá, jsou každému
dokladem, že její učení je skutečně katolické, tj. učení Písma sv. a staré
církve Kristovy. Obvinění protivníků, že evangeličtí odpadli od katolické víry
a hájí heretická mínění, se tím rozhodně a určitě odmítá. Hned v I. článku
se se slavnostně recipuje starocírkevní trojiční dogma, decretum Nicaenae
synodi, jako vera et sine ulla dubitatione credendum (pravdivé a má se mu
věřiti bez jakéhokoli pochybování), jakož i se potvrzuje zavržení proti němu
vystupujících herezí z doby staré církve, a jsou zavrženi i jejich
současní obnovitelé, antitrinitární spiritualisté reformační doby. Článek II o
dědičném hříchu zavrhuje pelagiánskou herezi, ve III. článku se vyznává
chalkedonská christologie, učení o dvou přirozenostech o pravém boholidství
Kristově, v článku VIII se zavrhuje donatismus. Co nejdůrazněji se trvá na
výtěžku ze všech velkých věroučných zápasů Staré církve a obnovuje se anathéma
proti tehdy zavrženým herezím. Tak je možno důrazně konstatovat, že církve u
nás de nullo
articulo fidei dissentiant ab ecclesia catholica (nejsou v žádném článku
víry v rozporu s církví obecnou), ničemu se neučí .proti Písmu svatému
nebo obecné křesťanské církvi".
Zde je třeba vzít v úvahu, že vyznání vidí stále
katolickou tradici, katolickou církev, spolu s Písmem svatým. Písmo jako
.čisté božské slovo" je stále viděno jako jádro vší pravé katolické tradice.
Nemůže existovat žádná katolická tradice nezávislá na Písmu. Shoda s Písmem je pro
toto vyznání nejsilnějším a nejjistějším dokladem pravé katolicity.
Záleží mu na prvním místě na tom, že všechny jeho výpovědi se zakládají na Písmu.
Obsahuje učení, které se přednáší - jak se říká v předmluvě - ex scripturis sanctis et
puro verbo Dei (z Písem svatých a z čistého slova Božího). Písmo je
bezpodmínečně čisté slovo Boží, poklad všeho pravého učení a tradice. Co je
proti Písmu, je eo ipso nekatolické a nebožské.
Na druhé straně však je právě pro postoj augsburského vyznání
charakteristické, že se Písmo nečte izolovaně od katolické tradice. Naivní
biblicismus, ignorující dějiny dogmatu, je mu stejně cizí jako bezmyšlenkový
tradicionalismus, který se domnívá, že nepotřebuje doklad z Písma. Písmo a katolická církev
jsou organicky souvisejícím celkem. Základem je koncepce dějin církve,
která počítá s pozitivním postupem vývoje a více nebo méně kontinuálním
uchováváním pravého apoštolského učení Písma svatého přes všechny boje a
zmatky. Vývoj dogmatu Staré církve založil legitimní katolickou tradici, a
proto je věrnost Písmu současně věrností katolické tradici, katolické církvi.
Na konci celého vyznání se slavnostně konstatuje, že u nás ani v učení ani
v obřadech nebylo přijato nic contra scripturam aut ecclesiam catholicam
(nic proti Písmu nebo proti obecné církvi), a že je vidět, nos diligentissime
cavisse, ne quae nova et impia dogmata in ecclesias nostras serperent (že jsme
co nejbedlivěji pečovali o to, aby se do našich církví nevplížily žádné nové a
bezbožné věroučné články). Tento postoj
se osvědčuje i na celém poli církevního zřízení. Ve své II. části (čl. XXII -
XXVIII) se vyznání vyrovnává s řadou zlořádů, které bez řádné autority
pronikly do církve, jsou novotami a postavily se na místo starých canones a
proti staré consuetudo ecclesiae catholicae (obyčeji církve obecné). V argumentaci
proti nim hraje vedle Písma důležitou roli i exemplum ecclesiae (příklad
církve) a původní consuetudo ecclesiae catholicae. Vyznání celkově svědčí o postoji od základu
konzervativním. To, co je, se má měnit jen tam, kde to nemůže obstát před
Písmem, kde je to contra evangelium, kde je tedy pro svědomí nutno se toho
vzdát. Jinak však o celé oblasti církevního zřízení, církevních obřadů platí,
že je nutno uchovat tradice, které je možno dodržovat bez hříchu a které slouží
k pokoji a dobrému řádu v církvi. Nic není konfesi vzdálenější než
neuvážené novoty, a to i v pouhé oblasti církevního zřízení, a převratné
akce. Jako falešné obvinění se odmítá, že prý jsou všechny obřady a všechna
stará ustanovení v našich církvích zničeny. Naopak, .staré obřady jsou u
nás z velké části pečlivě uchovávány" a .ve veřejných obřadech mše se
nestaly žádné patrné změny." Vyznání by chtělo uchovat tradiční strukturu v celé
oblasti církevního zřízení, nakolik je to z hlediska evangelia možné. Je
to specificky
katolické sebepojetí, co je vlastní církvi augsburského vyznání.
Navázání na to, co historicky vzniklo, setrvání v kontinuitě, uchování
odedávna svěřeného statku, historického dědictví, a ocenění tohoto dědictví
jako ovoce božsky vedeného rozvoje. A v tom všem přesto stálé zkoumání a
rozlišování z pozice evangelia, Písma sv. Církev augsburského vyznání v sobě
nese v této dvojí určenosti Písmem a katolickou tradicí sebevědomí, že je
legitimním pokračováním Staré a středověké církve a uchovává neporušené
katolické dědictví.
II. Církev augsburského
vyznání je ve všem rozhodující měrou určena otázkou věčné spásy. Učení o
ospravedlnění hříšníka před Bohem je a zůstane jejím ústředním článkem.
Lutherovo reformátorské poznání vyrostlo na půdě
otázky: Jak naleznu milostivého Boha? Zápas o jistotu spásy vzhledem k vlastní
totální zkaženosti a Boží rozsudek nad ní je prostředím, v němž vůbec
reformátorské poznání víry žije. Odtud se dostáváme k pochopení ústředního
učení augsburského vyznání: Ospravedlnění hříšníka pouze z milosti, pouze
skrze víru v Krista.
To je nejdražší klenot, který Bůh daroval církvi
augsburského vyznání:
Jasné poznání spravedlnosti z milosti, která je nám dávána pro Krista
ve víře v něho. Tematicky je vysloveno ve IV. článku konfese, ale
latentně prochází všemi jejími výroky a v každém článku je skrytým motivem,
aby pak otevřeně vystoupilo na mnoha místech i v pozici a negaci. Duktus prvních článků spěje cílevědomě k článku
o ospravedlnění, v němž kulminuje, aby pak dosaženou pozici na všech
stranách zaštítil a v jednotlivostech ukázal její podmínky. Poté co se
mluvilo o Bohu, popisuje se naše ztracenost jako hříšníků (čl. II); hloubka
dědičné viny uzavírá každou cestu sebevykoupení, zůstává jen propadnutí věčnému
Božímu hněvu. Přišel však Kristus, pravý
Bůh a člověk, a opravdu trpěl a sám sebe vydal jako smírnou oběť za hřích
celého světa a ve svém pravdivém vzkříšení a nanebevstoupení zřídil v Duchu
svatém království milosti (čl. III). Tím je otevřena cesta k rozhodující
výpovědi, že .nemůžeme dosáhnouti odpuštění hříchů a spravedlnosti před Bohem
svými zásluhami, skutky a dostiučiněním, nýbrž že se nám dostává odpuštění
hříchů a že se stáváme před Bohem spravedlivými z milosti, pro Krista, skrze víru,
věříme-li, že Kristus za nás trpěl a že se nám pro něho hřích odpouští a daruje
spravedlnost a věčný život." (čl. IV). Non propriis viribus, meritis aut
operibus, sed gratis propter Christum per fidem! V těchto třech silných
slovech GRATIS (zadarmo!)
- PROPTER CHRISTUM (pro
Krista, který svou smrtí zadostiučinil za hříchy!) - PER FIDEM (skrze víru, která toto
přijímá!) spočívá veškerá útěcha proti peklu a smrti, hříchu a soudu. Z nich
jako jasný pramen vzchází jistota spásy. Přitom hrají prostředky milosti, o
nichž se bude dále podrobně mluvit, zcela rozhodující roli. Tím je položen
základ pro pravou poslušnost a dobré skutky (čl. VI). V článku o pokání
(XII) se spolu uvádějí tři hnutí, v nichž se obnovuje život hříšníka: contritio (hrůza
svědomí otřeseného poznaným hříchem) - fides (víra v evangelium, že je vina
odpuštěna pro Krista, čímž se dosahuje útěchy) - bona opera (dobré skutky jako ovoce
obrácení). Učení o spravedlnosti z víry nevede k umenšení dobrých
skutků, ale naopak, je tím jediným, co je umožňuje. Až tam, kde je ospravedlňující víra,
probouzejí se v srdci nová hnutí, takže se mohou dít dobré skutky.
Augsburské vyznání je celé formováno tím, že učení o
ospravedlnění pouze z milosti skrze víru je nejskvělejší částí evangelia,
která před vším ostatním musí jasně a zřetelně zářit v církvi Kristově.
Proto stojí církev augsburského vyznání v ostré opozici proti jakékoli spravedlnosti ze
skutků, proti všem judaistickým, meritorickým tendencím, které zatemňují
jedině zachraňující zásluhu Kristovu a tím ohrožují věčnou spásu hříšníka.
Patří k základní struktuře církve augsburského vyznání, že její celý život
je zaměřen k tomu, aby pomohla ztraceným a zavrženým hříšníkům k ospravedlnění
a odpuštění hříchů. Tam, kde se zájem církve přesune na jiná pole, třeba na
sociální činnost nebo veřejné působení atp., tam zapírá své pověření a nemůže
se právem nazývat církví augsburského vyznání.
III. Církev
augsburského vyznání se považuje za instituci prostředků milosti, ustavenou ve
slově, svátosti a ministeriu. V tom
všem odporuje blouzniveckému spiritualismu.
Článek o ospravedlnění z milosti, pro Krista,
skrze víru se v následujícím článku V De ministerio ecclesiastico
ihned dovádí k výpovědi o tom, co Bůh dal a ustanovil, ut hanc fidem consequamur (abychom
dosáhli takové víry). Je to MINISTERIUM DOCENDI EVANGELII ET PORRIGENDI SACRAMENTA (služebnost
učení evangelia a podávání svátostí). Bůh ustanovil sv. kazatelskou službu a
dal do její správy evangelium a svátosti. Tím je určen charakter
zprostředkování a osvojování spásy a učení o ospravedlnění je svázáno s učením
o církvi, a subjektivní osvojení spásy je spojeno s objektivním předáváním
spásy. Toto spojení je ústřední rozlišovací charakteristikou církve augsburského
vyznání oproti reformovaným. Ospravedlnění není čistě spirituální proces, je
vázáno na stálé, vnější, Bohem založené a ustanovené prostředky milosti,
nástroje Ducha svatého, skrze něž působí a vede lidi k ospravedlňující
víře a k přijetí podávané milosti. Nejvyšší principiální význam má
ústřední věta čl. V:
NAM PER VERBUM ET SACRAMENTA TAMQUAM PER INSTRUMENTA
DONATUR SPIRITUS SANCTUS, QUI FIDEM EFFICIT, UBI ET QUANDO VISUM EST DEO (Neboť
slovem a svátostmi jako nástroji darem se dává Duch svatý, jenž v posluchačích
evangelia působí víru, kde a kdy se zalíbí Bohu). Duch svatý vždy působí v ustanovených
prostředcích milosti; kde vznikne víra, tam je to skrze ně jako nástroje Ducha
svatého. A k řádnému a stálému konání prostředků milosti ustavil a založil
Bůh službu a úřad, jímž se církev pase a vede.
Tím je postavena jasná antiteze proti blouznivcům, kteří očekávají
působení Ducha svatého bezprostředně a pohrdají vnějšími prostředky milosti. Ale i proti reformovaným, kteří neuznávají žádnou
objektivní přítomnost Ducha sv. v prostředcích milosti a pro něž tyto
nejsou žádnou vnější svatou skutečností. Církev augsburského vyznání naproti
tomu trvá na tom, že vnější slovo, slovo Písma v akci, má charakter
prostředku milosti, a právě tak trvá na existenci skutečných svátostí, ustanovených
Bohem, vnějších úkonů, v nichž je on sám přítomen, jedná a prostředkuje
milost, a které jsou proto objektivně svaté. Zatímco reformovaní znají jen
slovo (nanejvýš symbolicky zdůrazněné) a ani to není pro ně vždy Bohem vážně míněno,
zůstává církev augsburského vyznání svátostně strukturovanou církví.
Proto muselo na jediném článku o sv. večeři ztroskotat společenství s reformovanými
a musela být vytyčena církevní hranice proti zwingliánům a kalvinistům a všem
popíračům svátostí. V IX. článku konfese se konstatuje nutnost křtu pro spásu a
jeho spásné působení, jakož i účinnost křtu dětí, a nad novovkřtěnci je vyřčeno
damnamus. Proti Zwinglimu a Švýcarům se v X. článku definuje reálná přítomnost Těla
a Krve Páně ve svátostném chlebu a víně, jakož i se zavrhuje opačné učení.
Bezpochyby je toto zavržení nejdůležitější a nejzávažnější v celé konfesi.
Stalo se proti všemu církevněpolitickému oportunismu, prostě kvůli pravdě,
pociťované jako existenciální. Tento článek X je takříkajíc neuralgickým bodem,
na němž se nakonec ukáže, zda se ospravedlnění chápe v prostoru církve,
katolicky, nebo zda se sklouzává do spiritualismu. Augsburské vyznání šlo
katolickou cestou. Zavržení v X. článku jsou toho dokladem. Katolický
charakter vyznání se osvědčuje i v podržení svátostně chápané individuální absoluce (rozhřešení
- viz čl. X). Uvádí exhibitivní odpuštění hříchů. Uchovává reálné dění milosti
v církvi, v čemž je základ její svatosti. Pojem církve v konfesi má své těžiště v instituční
stránce, jak ukazuje slavná vedlejší věta v článku VII: congregatio
sanctorum, in qua evangelium
pure docetur et recte administrantur sacramenta (shromáždění svatých, v němž
se evangeliu čistě učí a svátosti se náležitě vysluhují.). Církev se shromažďuje
kolem slova a svátostí, tyto instance jsou i základem její pravé jednoty.
Účinnost slova a svátosti opět spočívá v ustanovení a příkazu Kristově,
nikoli v lidských kvalitách (článek VIII). Ministerium (.úřad"), který je spravuje, je božským ustanovením (článek
V), existuje konkrétně v určitém kruhu osob (ordo ecclesiasticus), k němuž
dotyčný přísluší zvláštním povoláním církve (nemo nisi rite vocatus; článek
XIV), a jemuž je dána v poslání Kristem duchovní pravomoc a autorita, jíž
vede (toto kolegium) církev. Vyznání nezná demokratickou ústavu církve,
předpokládá pouze biskupskou, a to má nakonec důvod zřejmě v tom, že
správa prostředků milosti, jíž musí být v církvi určeno všechno, je podle
božské vůle přenesena na ordo ecclesiasticus. Církev je duchovně vedena slovem
Božím a v přiměřenosti Božímu slovu - a přirozeně těmi, jimž je přikázáno
vyučovat Boží slovo, biskupy, popř. pastory. Jim přísluší vykonávat moc klíčů, zavrhovat
bludná učení, exkomunikovat a absolvovat (odpouštět), ale i stanovovat církevní
řády, .aby se vše v církvi dělo řádně".
Tak přicházíme k obrazu církve v sobě jasně
členěné, spočívající na božských ustanoveních, která určují její vnitřní
výstavbu a která všechna slouží tomu, aby se milost získaná Kristovou obětí
dostala k lidem a zachraňovala je k věčné blaženosti.
Zde končíme. Struktury, o nichž jsme mluvili, bylo možné
pouze více nebo méně načrtnout. To podstatné však je snad zřetelné. Církev
augsburského vyznání má svůj vlastní profil, určovaný dvěma komponentami -
katolickou tradicí a reformačním biblickým poznáním. V obou však působí
jediné svaté evangelium Ježíše Krista.
Für Kirche Wort und Sakrament, Heft 6, Hamburk 1982, přel.
-jv-
Poslední komentáře