Jste zde

Co je církev augsburského vyznání?

Tento článek má ukázat základní struktury církve augsburského vyznání, a sice nakolik vyplývají přímo z tohoto vyznání. Přitom může jít jen o zdůraznění několika hlavních hledisek, která mají zásadní strukturální význam pro církev augsburského vyznání a bezpodmínečně patří k její podstatě. Uvedeme tři z nich: Její katolický charakter, její soteriologické zaměření a její svátostně utvářenou vnitřní stavbu.

I.  Církev augsburského vyznání stojí v legitimní katolické tradici a považuje se za Kristovu katolickou církev.

Augsburské vyznání nechce zvěstovat novou víru, nechce propagovat žádné zvláštní nauky, např. Lutherovy, ale chce dosvědčit starou čistou katolickou víru svaté církve Ježíše Krista a cítí se přitom ve společenství s celým pravověrným křesťanstvem všech staletí. Klade největší důraz na to, aby v něm byl spatřován dokument katolické víry, uchovávající víru církve, předanou svatými apoštoly a utvrzenou v mnohých bojích s rozmanitými kacířstvy. Na konci I. dílu, 21 článků víry a učení, se slavnostně vyhlašuje, že toto je souhrn učení víry u nás, in qua cerni potest nihil inesse, quod discrepet a scripturis vel ab ecclesia catholica vel ab ecclesia romana, quatenus ex scriptoribus nobis nota est. (V němž, jak patrno, není nic, co by se odchylovalo od Písem, od církve obecné a od církve římské, pokud nám jest známa z církevních spisovatelů). 21 článků víry, které augsburská konfese předkládá, jsou každému dokladem, že její učení je skutečně katolické, tj. učení Písma sv. a staré církve Kristovy. Obvinění protivníků, že evangeličtí odpadli od katolické víry a hájí heretická mínění, se tím rozhodně a určitě odmítá. Hned v I. článku se se slavnostně recipuje starocírkevní trojiční dogma, decretum Nicaenae synodi, jako vera et sine ulla dubitatione credendum (pravdivé a má se mu věřiti bez jakéhokoli pochybování), jakož i se potvrzuje zavržení proti němu vystupujících herezí z doby staré církve, a jsou zavrženi i jejich současní obnovitelé, antitrinitární spiritualisté reformační doby. Článek II o dědičném hříchu zavrhuje pelagiánskou herezi, ve III. článku se vyznává chalkedonská christologie, učení o dvou přirozenostech o pravém boholidství Kristově, v článku VIII se zavrhuje donatismus. Co nejdůrazněji se trvá na výtěžku ze všech velkých věroučných zápasů Staré církve a obnovuje se anathéma proti tehdy zavrženým herezím. Tak je možno důrazně konstatovat, že církve u nás de nullo articulo fidei dissentiant ab ecclesia catholica (nejsou v žádném článku víry v rozporu s církví obecnou), ničemu se neučí .proti Písmu svatému nebo obecné křesťanské církvi".

Zde je třeba vzít v úvahu, že vyznání vidí stále katolickou tradici, katolickou církev, spolu s Písmem svatým. Písmo jako .čisté božské slovo" je stále viděno jako jádro vší pravé katolické tradice. Nemůže existovat žádná katolická tradice nezávislá na Písmu. Shoda s Písmem je pro toto vyznání nejsilnějším a nejjistějším dokladem pravé katolicity. Záleží mu na prvním místě na tom, že všechny jeho výpovědi se zakládají na Písmu. Obsahuje učení, které se přednáší - jak se říká v předmluvě - ex scripturis sanctis et puro verbo Dei (z Písem svatých a z čistého slova Božího). Písmo je bezpodmínečně čisté slovo Boží, poklad všeho pravého učení a tradice. Co je proti Písmu, je eo ipso nekatolické a nebožské.  Na druhé straně však je právě pro postoj augsburského vyznání charakteristické, že se Písmo nečte izolovaně od katolické tradice. Naivní biblicismus, ignorující dějiny dogmatu, je mu stejně cizí jako bezmyšlenkový tradicionalismus, který se domnívá, že nepotřebuje doklad z Písma. Písmo a katolická církev jsou organicky souvisejícím celkem. Základem je koncepce dějin církve, která počítá s pozitivním postupem vývoje a více nebo méně kontinuálním uchováváním pravého apoštolského učení Písma svatého přes všechny boje a zmatky. Vývoj dogmatu Staré církve založil legitimní katolickou tradici, a proto je věrnost Písmu současně věrností katolické tradici, katolické církvi. Na konci celého vyznání se slavnostně konstatuje, že u nás ani v učení ani v obřadech nebylo přijato nic contra scripturam aut ecclesiam catholicam (nic proti Písmu nebo proti obecné církvi), a že je vidět, nos diligentissime cavisse, ne quae nova et impia dogmata in ecclesias nostras serperent (že jsme co nejbedlivěji pečovali o to, aby se do našich církví nevplížily žádné nové a bezbožné věroučné články).  Tento postoj se osvědčuje i na celém poli církevního zřízení. Ve své II. části (čl. XXII - XXVIII) se vyznání vyrovnává s řadou zlořádů, které bez řádné autority pronikly do církve, jsou novotami a postavily se na místo starých canones a proti staré consuetudo ecclesiae catholicae (obyčeji církve obecné). V argumentaci proti nim hraje vedle Písma důležitou roli i exemplum ecclesiae (příklad církve) a původní consuetudo ecclesiae catholicae.  Vyznání celkově svědčí o postoji od základu konzervativním. To, co je, se má měnit jen tam, kde to nemůže obstát před Písmem, kde je to contra evangelium, kde je tedy pro svědomí nutno se toho vzdát. Jinak však o celé oblasti církevního zřízení, církevních obřadů platí, že je nutno uchovat tradice, které je možno dodržovat bez hříchu a které slouží k pokoji a dobrému řádu v církvi. Nic není konfesi vzdálenější než neuvážené novoty, a to i v pouhé oblasti církevního zřízení, a převratné akce. Jako falešné obvinění se odmítá, že prý jsou všechny obřady a všechna stará ustanovení v našich církvích zničeny. Naopak, .staré obřady jsou u nás z velké části pečlivě uchovávány" a .ve veřejných obřadech mše se nestaly žádné patrné změny." Vyznání by chtělo uchovat tradiční strukturu v celé oblasti církevního zřízení, nakolik je to z hlediska evangelia možné. Je to specificky katolické sebepojetí, co je vlastní církvi augsburského vyznání. Navázání na to, co historicky vzniklo, setrvání v kontinuitě, uchování odedávna svěřeného statku, historického dědictví, a ocenění tohoto dědictví jako ovoce božsky vedeného rozvoje. A v tom všem přesto stálé zkoumání a rozlišování z pozice evangelia, Písma sv. Církev augsburského vyznání v sobě nese v této dvojí určenosti Písmem a katolickou tradicí sebevědomí, že je legitimním pokračováním Staré a středověké církve a uchovává neporušené katolické dědictví.

II. Církev augsburského vyznání je ve všem rozhodující měrou určena otázkou věčné spásy. Učení o ospravedlnění hříšníka před Bohem je a zůstane jejím ústředním článkem.

Lutherovo reformátorské poznání vyrostlo na půdě otázky: Jak naleznu milostivého Boha? Zápas o jistotu spásy vzhledem k vlastní totální zkaženosti a Boží rozsudek nad ní je prostředím, v němž vůbec reformátorské poznání víry žije. Odtud se dostáváme k pochopení ústředního učení augsburského vyznání: Ospravedlnění hříšníka pouze z milosti, pouze skrze víru v Krista.

To je nejdražší klenot, který Bůh daroval církvi augsburského vyznání:

Jasné poznání spravedlnosti z milosti, která je nám dávána pro Krista ve víře v něho. Tematicky je vysloveno ve IV. článku konfese, ale latentně prochází všemi jejími výroky a v každém článku je skrytým motivem, aby pak otevřeně vystoupilo na mnoha místech i v pozici a negaci.  Duktus prvních článků spěje cílevědomě k článku o ospravedlnění, v němž kulminuje, aby pak dosaženou pozici na všech stranách zaštítil a v jednotlivostech ukázal její podmínky. Poté co se mluvilo o Bohu, popisuje se naše ztracenost jako hříšníků (čl. II); hloubka dědičné viny uzavírá každou cestu sebevykoupení, zůstává jen propadnutí věčnému Božímu hněvu.  Přišel však Kristus, pravý Bůh a člověk, a opravdu trpěl a sám sebe vydal jako smírnou oběť za hřích celého světa a ve svém pravdivém vzkříšení a nanebevstoupení zřídil v Duchu svatém království milosti (čl. III). Tím je otevřena cesta k rozhodující výpovědi, že .nemůžeme dosáhnouti odpuštění hříchů a spravedlnosti před Bohem svými zásluhami, skutky a dostiučiněním, nýbrž že se nám dostává odpuštění hříchů a že se stáváme před Bohem spravedlivými z milosti, pro Krista, skrze víru, věříme-li, že Kristus za nás trpěl a že se nám pro něho hřích odpouští a daruje spravedlnost a věčný život." (čl. IV). Non propriis viribus, meritis aut operibus, sed gratis propter Christum per fidem! V těchto třech silných slovech GRATIS (zadarmo!) - PROPTER CHRISTUM (pro Krista, který svou smrtí zadostiučinil za hříchy!) - PER FIDEM (skrze víru, která toto přijímá!) spočívá veškerá útěcha proti peklu a smrti, hříchu a soudu. Z nich jako jasný pramen vzchází jistota spásy. Přitom hrají prostředky milosti, o nichž se bude dále podrobně mluvit, zcela rozhodující roli. Tím je položen základ pro pravou poslušnost a dobré skutky (čl. VI). V článku o pokání (XII) se spolu uvádějí tři hnutí, v nichž se obnovuje život hříšníka: contritio (hrůza svědomí otřeseného poznaným hříchem) - fides (víra v evangelium, že je vina odpuštěna pro Krista, čímž se dosahuje útěchy) - bona opera (dobré skutky jako ovoce obrácení). Učení o spravedlnosti z víry nevede k umenšení dobrých skutků, ale naopak, je tím jediným, co je umožňuje.  Až tam, kde je ospravedlňující víra, probouzejí se v srdci nová hnutí, takže se mohou dít dobré skutky.

Augsburské vyznání je celé formováno tím, že učení o ospravedlnění pouze z milosti skrze víru je nejskvělejší částí evangelia, která před vším ostatním musí jasně a zřetelně zářit v církvi Kristově. Proto stojí církev augsburského vyznání v ostré opozici proti jakékoli spravedlnosti ze skutků, proti všem judaistickým, meritorickým tendencím, které zatemňují jedině zachraňující zásluhu Kristovu a tím ohrožují věčnou spásu hříšníka. Patří k základní struktuře církve augsburského vyznání, že její celý život je zaměřen k tomu, aby pomohla ztraceným a zavrženým hříšníkům k ospravedlnění a odpuštění hříchů. Tam, kde se zájem církve přesune na jiná pole, třeba na sociální činnost nebo veřejné působení atp., tam zapírá své pověření a nemůže se právem nazývat církví augsburského vyznání.

III.      Církev augsburského vyznání se považuje za instituci prostředků milosti, ustavenou ve slově, svátosti a ministeriu.  V tom všem odporuje blouzniveckému spiritualismu.

Článek o ospravedlnění z milosti, pro Krista, skrze víru se v následujícím článku V De ministerio ecclesiastico ihned dovádí k výpovědi o tom, co Bůh dal a ustanovil, ut hanc fidem consequamur (abychom dosáhli takové víry). Je to MINISTERIUM DOCENDI EVANGELII ET PORRIGENDI SACRAMENTA (služebnost učení evangelia a podávání svátostí). Bůh ustanovil sv. kazatelskou službu a dal do její správy evangelium a svátosti. Tím je určen charakter zprostředkování a osvojování spásy a učení o ospravedlnění je svázáno s učením o církvi, a subjektivní osvojení spásy je spojeno s objektivním předáváním spásy. Toto spojení je ústřední rozlišovací charakteristikou církve augsburského vyznání oproti reformovaným. Ospravedlnění není čistě spirituální proces, je vázáno na stálé, vnější, Bohem založené a ustanovené prostředky milosti, nástroje Ducha svatého, skrze něž působí a vede lidi k ospravedlňující víře a k přijetí podávané milosti. Nejvyšší principiální význam má ústřední věta čl. V:

NAM PER VERBUM ET SACRAMENTA TAMQUAM PER INSTRUMENTA DONATUR SPIRITUS SANCTUS, QUI FIDEM EFFICIT, UBI ET QUANDO VISUM EST DEO (Neboť slovem a svátostmi jako nástroji darem se dává Duch svatý, jenž v posluchačích evangelia působí víru, kde a kdy se zalíbí Bohu). Duch svatý vždy působí v ustanovených prostředcích milosti; kde vznikne víra, tam je to skrze ně jako nástroje Ducha svatého. A k řádnému a stálému konání prostředků milosti ustavil a založil Bůh službu a úřad, jímž se církev pase a vede.

Tím je postavena jasná antiteze proti blouznivcům, kteří očekávají působení Ducha svatého bezprostředně a pohrdají vnějšími prostředky milosti.  Ale i proti reformovaným, kteří neuznávají žádnou objektivní přítomnost Ducha sv. v prostředcích milosti a pro něž tyto nejsou žádnou vnější svatou skutečností. Církev augsburského vyznání naproti tomu trvá na tom, že vnější slovo, slovo Písma v akci, má charakter prostředku milosti, a právě tak trvá na existenci skutečných svátostí, ustanovených Bohem, vnějších úkonů, v nichž je on sám přítomen, jedná a prostředkuje milost, a které jsou proto objektivně svaté. Zatímco reformovaní znají jen slovo (nanejvýš symbolicky zdůrazněné) a ani to není pro ně vždy Bohem vážně míněno, zůstává církev augsburského vyznání svátostně strukturovanou církví.  Proto muselo na jediném článku o sv. večeři ztroskotat společenství s reformovanými a musela být vytyčena církevní hranice proti zwingliánům a kalvinistům a všem popíračům svátostí. V IX. článku konfese se konstatuje nutnost křtu pro spásu a jeho spásné působení, jakož i účinnost křtu dětí, a nad novovkřtěnci je vyřčeno damnamus. Proti Zwinglimu a Švýcarům se v X. článku definuje reálná přítomnost Těla a Krve Páně ve svátostném chlebu a víně, jakož i se zavrhuje opačné učení. Bezpochyby je toto zavržení nejdůležitější a nejzávažnější v celé konfesi. Stalo se proti všemu církevněpolitickému oportunismu, prostě kvůli pravdě, pociťované jako existenciální. Tento článek X je takříkajíc neuralgickým bodem, na němž se nakonec ukáže, zda se ospravedlnění chápe v prostoru církve, katolicky, nebo zda se sklouzává do spiritualismu. Augsburské vyznání šlo katolickou cestou. Zavržení v X. článku jsou toho dokladem. Katolický charakter vyznání se osvědčuje i v podržení svátostně chápané individuální absoluce (rozhřešení - viz čl. X). Uvádí exhibitivní odpuštění hříchů. Uchovává reálné dění milosti v církvi, v čemž je základ její svatosti.  Pojem církve v konfesi má své těžiště v instituční stránce, jak ukazuje slavná vedlejší věta v článku VII: congregatio sanctorum, in qua evangelium pure docetur et recte administrantur sacramenta (shromáždění svatých, v němž se evangeliu čistě učí a svátosti se náležitě vysluhují.). Církev se shromažďuje kolem slova a svátostí, tyto instance jsou i základem její pravé jednoty. Účinnost slova a svátosti opět spočívá v ustanovení a příkazu Kristově, nikoli v lidských kvalitách (článek VIII). Ministerium (.úřad"), který je spravuje, je božským ustanovením (článek V), existuje konkrétně v určitém kruhu osob (ordo ecclesiasticus), k němuž dotyčný přísluší zvláštním povoláním církve (nemo nisi rite vocatus; článek XIV), a jemuž je dána v poslání Kristem duchovní pravomoc a autorita, jíž vede (toto kolegium) církev. Vyznání nezná demokratickou ústavu církve, předpokládá pouze biskupskou, a to má nakonec důvod zřejmě v tom, že správa prostředků milosti, jíž musí být v církvi určeno všechno, je podle božské vůle přenesena na ordo ecclesiasticus. Církev je duchovně vedena slovem Božím a v přiměřenosti Božímu slovu - a přirozeně těmi, jimž je přikázáno vyučovat Boží slovo, biskupy, popř. pastory. Jim přísluší vykonávat moc klíčů, zavrhovat bludná učení, exkomunikovat a absolvovat (odpouštět), ale i stanovovat církevní řády, .aby se vše v církvi dělo řádně".

Tak přicházíme k obrazu církve v sobě jasně členěné, spočívající na božských ustanoveních, která určují její vnitřní výstavbu a která všechna slouží tomu, aby se milost získaná Kristovou obětí dostala k lidem a zachraňovala je k věčné blaženosti.

Zde končíme. Struktury, o nichž jsme mluvili, bylo možné pouze více nebo méně načrtnout. To podstatné však je snad zřetelné. Církev augsburského vyznání má svůj vlastní profil, určovaný dvěma komponentami - katolickou tradicí a reformačním biblickým poznáním. V obou však působí jediné svaté evangelium Ježíše Krista.

Für Kirche Wort und Sakrament, Heft 6, Hamburk 1982, přel. -jv-