Hnutí "Archa"

V roce 1964 založil muž jménem Jean Vanier společenství .Archa", společenství zaměřené na pomoc mentálně postiženým lidem. O svých zkušenostech, názorech i o vývoji společenství hovoří sám zakladatel v knize .Archa chudých".

Ačkoliv je to muž velkého formátu, Jean Vanier svou pozornost zaměřuje k nepatrnosti. Mluví o opuštění žebříku směřujícího k úspěchu, o tom, že je třeba být spíše skrytý než nápadný, vybízí k volbě chudoby, kterou upřednostňuje před bohatstvím v materiálním smyslu. Slabost a bezmoc chápe jako místo, kde jedná samotný Bůh. Tato slova mohou někdy vyznívat jako jakási křesťanská klišé, která nemají nic společného s realitou. Nicméně u Vaniera jsou podložena skutečným životem, vyzařuje z nich opravdovost, jež nám dovoluje uvěřit v pravdivost tohoto sdělení. Jsou to slova vyjadřující ideál .Archy". A tímto ideálem je podle Vaniera jednoduše pokus uvést zásady evangelia do praxe.

Roku 1964 se Vanier a jeho duchovní vůdce dominikán Thomas Philippe rozhodli .začít cosi" s dvěma mentálně postiženými muži. Protože se společenství rychle vyvíjelo, začalo .více či méně vědomě" přebírat zkušenosti tří podobných komunit v Severní Americe (Benedict Labre House z Montrealu založený Tony Walshem, newyorský .Katolický dělník" založený Dorothy Dayovou a Dům přátelství založený Catherine Dohertovou).  V těchto třech komunitách žili v chudobě laici s bezdomovci, s ubožáky z ulice. Od začátku bylo jasné, že .srdcem Archy" budou lidé se slabšími intelektovými schopnostmi. Společenství postupně pronikalo i do dalších zemí a nyní ve 25 zemích světa funguje přes 100 center Archy. Hnutí má charakter nejen ekumenický (sdružuje křesťany různých vyznání), ale i mezináboženský (vzhledem k účasti muslimů a hinduistů). Takový .růst" se však neobejde bez stinných stránek, takže Vanier popisuje i některé krize, které připomínají lidskou slabost: problémy života v ekumenických a mezináboženských střediscích, trauma lidí opouštějících komunitu, deziluzi, střety osobností, napětí, které někdy vzniká mezi smyslem povolání a nezaujatým profesionalismem. Není snadné žít evangelní vize v komunitě.  Nicméně jedno je jisté - Archa rozesela po celém světě drobné jiskry, takže po celém světě plápolají její plamínky živé lásky.

Z myšlenek zakladatele Archy

Jean Vanier promluvil na univerzitě v Torontu o svých zkušenostech za dobu od založení Archy. Nabízíme Vám některé jeho myšlenky:

.Naše společenství Archa v Kalkatě se nachází v oblasti, kde jsou na jedné straně muslimové, na druhé hinduisté a mezi nimi naše malé společenství.  Jak si dovedete představit, existuje zde určité napětí, ovšem v našem společenství žijí muslimové, hinduisté a křesťané různých vyznání společně. Čili společenství je možné. Rozdíly nepředstavují nutně nebezpečí a hrozbu, ale mohou být i přínosem.

Uvnitř každého člověka je lidské srdce, zraněné srdce. V Betánii jsme viděli slzy matky, jejíž dítě trpělo psychózou. Její slzy jsou tytéž jako slzy kteréhokoliv jiného člověka. Jsou to slzy naší solidarity. Všichni jsme spojeni bolestí a ještě něčím, co je společné každému z nás - a sice touha být milován.

Má naděje dnes není ukryta v penězích, ani v politických organizacích, nýbrž moje naděje je v lidech, protože jsem viděl, že se lidé mohou měnit.  Jejich srdce může být zasaženo, může se otevřít a nastoupit cestu odpuštění, cestu akceptace jeden druhého.

Duch Boží je přítomen mezi námi, probouzí a volá ochotné lidi, rozvazuje provazy, jež nám brání zakusit přítomnost Boha v našem životě a v našem světě, aby se každý z nás mohl stát touto Boží přítomností.  A moje naděje je v Ježíši. Co mě vždy hluboce zasáhne, je, když přemýšlím o Ježíši, jak umývá nohy svým učedníkům. Uprostřed večeře odkládá oděv a pak pokleká k nohám svých učedníků. Na Petrovo důrazné: .Ne!" reaguje:

.Kdybych ti nyní neumyl nohy, už by mezi námi nic nebylo, už bys nebyl mým učedníkem, už bys nebyl mým přítelem." A potom dodává: .Učinil jsem to jako příklad pro vás, to je to, co musíte dělat, mýt jeden druhému nohy. Budete-li to konat, blaze vám." Moje naděje není v přísném mocném Bohu, ale v Bohu, který se stal malým a říká každému z nás: .Potřebuji tě. Věřím ti. Chci k tobě přijít a žít v tobě, protože jsem plakal nad tímto zkaženým světem, nad lidmi, kteří jsou drceni a zraňováni. Plakal jsem nad všemi nespravedlnostmi našeho světa, v němž je tak mnoho nenávisti a bariér mezi lidmi. A potřebuji tě, abys byl člověkem pokoje, člověkem společenství, člověkem měnícím svět ne prostřednictvím moci, nýbrž vlastní zranitelností." To neznamená, že nemusíme pracovat na změnách struktur. Potřebujeme moudré a schopné lidi, kteří vědí, jak napravit poměry v Jižní Africe, v Izraeli, v Palestině a v Severním Irsku. Ale potřebujeme rovněž něco prostého: naučit se mýt nohy jeden druhému, pomáhat lidem povstat.  Ježíš žije v našem nemocném světě. Je něžným milencem, který nám přichází umýt nohy, který přichází odstranit z našich srdcí vše nečisté, dovést nás do svého společenství.

Nikdo z nás nemůže udělat nic sám, na vlastní pěst, potřebujeme jeden druhého, potřebujeme slabé i silné, slabé odhalující slabost silných a silné odhalující sílu slabých. A ve vzájemné lásce vycházíme evangelizovat svět.

A ještě více: umožňujeme nechat sebe samotné evangelizovat, proměnit, dovést k tajemství společenství a zranitelnosti, kde objevíme přítomnost Boha."