Eko - nuda?

V našem století se křesťanům předhazovalo, že před sto lety selhali v řešení sociální otázky. Příští století bude nás křesťany posuzovat podle našeho přínosu k vyřešení ekologické otázky. To, že je to se světem špatné, všichni víme, z přemýšlení o tom na nás padne nanejvýš pocit bezmoci.  Celá otázka se u nás navíc zpolitizovala. Postoj k ekologickým otázkám nejevidentněji vyjevuje opuštění dřívějších ideálů některými bývalými disidenty a vytváří disent nový z lidí, kteří si od politických změn neslibovali svobodu kšeftovat, ale řešení problémů školství, zdravotnictví, ekologie aj.  Ochotní politrukové se dokonce pokoušejí popřít sám fakt ekologické krize, protože celkem jasně prozrazuje bezperspektivnost jejich koncepce stálého zvyšování produkce. Ekologové jsou v této atmosféře prohlašováni za teroristy, zelené fašisty atd., a kdo by se k takovým chtěl hlásit! Snad jen Ježíš sám, který se s oblibou pohyboval mezi establishmentem kriminalizovanými individui... Slyším i varovné hlasy fundamentalistické „ekumeny":

Ekologové nejsou jen společensky nebezpečná individua, ale dokonce nositelé nového pohanství a uctívači ďábla! A tady mne to zvláště začíná zajímat - pro starou církev, která je mi inspirací, tohle nebyl podnět k zašancování se do pevnosti, ale naopak k vyjití, k hledání zrnek pravdy, rozptýlených mezi pohany, a k misijní iniciativě, která s pohany ostatně nikdy neměla příliš těžkou práci, na rozdíl od kulturních náboženství Východu a našich ateistů. Z moderní misiologie víme, že chceme-li někomu sloužit k obrácení, musíme se nejprve obrátit sami. Obrácení nebude bezbolestné, neboť takový ekolog je v podstatě asketa a naše pohodlné maloměšťácké křesťanství jej může pouze odpudit. Jsme posláni k lidem, kteří doufají, že jsme „poslední generací", která zběsile konzumuje, a sami již vyznávají dobrovolnou nenáročnost a styl života, který se vyznačuje spíše pokorou před stvořením než tvorbou odpadků. Než jim něco budeme říkat, musíme jim nejprve dlouho naslouchat - jako v každé opravdové misii. Oni už vědí, že problém ekologie je problém duchovní, v podstatě náboženský. Mají ovšem proti nám řadu předsudků; a není divu - když jsme se ještě v šedesátých letech chvástali, že věda a technika se rozvíjely především v křesťanské části světa, pak musíme také zaplatit účet. Máme naštěstí čím platit - jako lidé s eschatologickou budoucností můžeme k problému přistupovat bez nervozity, máme zkušenost s farizejskou povýšeností těch, kdo jednají dobře - a ta je v sekularizované podobě i problémem ekologických hnutí. Víme, že svět je stvořen skrze Krista pro člověka, takže můžeme čelit misantropismu některých ekologických proudů. Máme jasná kritéria pro rozlišování hodnot v náboženském světě. Navíc jsme schopni se pro tyto lidi upřímně nadchnout, protože jejich styl života a jejich schopnost vzdorovat trendům nám jsou sympatické - při vší možné kritice v jednotlivostech. K misii v této oblasti Bůh jistě nevolá každého - všichni bychom se však měli podílet na vytváření image církve, která není posedlá honbou za hmotnými statky.  Nejde jen o trvale udržitelný svět, ale i o trvale udržitelnou zbožnost (viz 1 K 3,13n).