Ať se touha upíná vždy výše

Při psaní tohoto editorialu se ocitám ve velmi trapné situaci. Začíná nový rok, nové století, nové tisíciletí dokonce; lidé myslí na budoucnost a dělají různá předsevzetí – a valná většina příspěvků tohoto čísla se svým obsahem dotýká minulosti. Je to omluvitelný zlozvyk nejen teologů: o tom, co bylo kdysi, se bádá lépe nežli o tom, co je nyní, nebo dokonce co jednou snad bude. Na druhou stranu to však může snadno vést až k duchovnímu vetešnictví, k fetišizaci všeho starobylého jen pro stáří samo, ke zvrácené orientaci na minulost. Takže aspoň na začátek a jako přání do nového roku: vězme o minulosti, žijme radostmi i bolestmi přítomnosti, ale doufejme v přicházející slávu boží a přičiňujme se o její přiblížení. Naše naděje ať je větší než to, co přinesly dosavadní dějiny, a naše láska ať nepřestává tvořit nové.

Ovšem, jak naznačuje ve svém příspěvku o teologických aspektech nejnovějších církevních dějin Jiří Hanuš, otázky na minulost mohou mít silný aktualizační náboj. Kdosi moudrý řekl, že pokud se z historie nepoučíme, budeme ji muset prožít znovu. A hlavní problém, který J. Hanuš nastoluje, ovšem zní: jak se máme poučit? Jak ve své víře reflektovat dějiny svého duchovního společenství?

Největší část čísla patří Institutu ekumenických studií. Věnujeme na stránkách Getseman tomuto občanskému sdružení dlouhodobou pozornost, koneckonců je to v jistém smyslu sesterský podnik, spojený s naším časopisem mnoha osobními vztahy. V roce 2000 se institut mohl pochlubit významnými úspěchy. Došlo k prvním promocím jeho studentů na univerzitní půdě (děkovnou řeč čerstvého absolventa Martina Vaňáče přinášíme), a dva z nich byli oceněni za své práce. Ukázku z dílny Dariny Bártové, která získala Bolzanovu cenu, jsme přinesli už v loňském letním dvojčísle, nyní tedy přichází řada na druhého laureáta, M. Vaňáče, z jehož oceněné práce otiskujeme závěr, kde shrnuje své poznatky o vztazích mezi našimi křesťanskými církvemi v dřevních dobách ekumeny.

Dále přinášíme sociologický výzkum duchovního světa tří mladých komunistů, který provedla Eduarda Heczková, studentka prvního ročníku IES. Vztahy křesťanství a marxismu jsou u nás v bývalém východním bloku poznamenány vzájemným hlubokým antagonismem a zatíženy zejména zločiny, kterých se různí stalinové a stalínkové na křesťanech a církvích dopustili (a dosud dopouštějí v zemích, kde ještě mají moc). Zdálo by se tedy, že spojnice neexistují. Eduarda Heczková ovšem ukazuje jak na možnosti dialogu a vzájemné inspirace mezi neúzkoprsým křesťanstvím a umírněným marxismem, tak především i na jisté duchovní rysy zkoumaných mladých komunistů, které jsou dobře slučitelné s křesťanským vnímáním světa: snaha o opravdovost, vzdorování konzumismu, angažovanost pro obecné dobro, orientace na lepší příští lidstva. Samozřejmě bychom našli i místa zcela neslučitelná (anebo, ještě hůře, místa, kde se bohužel shodujeme v méně dobrých rysech, například sklon k dogmatismu a malá kritičnost vůči vlastním názorovým pozicím). To však nebrání užitečnosti vzájemného poznání, naopak.

A konečně poslední studentskou prací je Teologie Řehoře z Nyssy od Vladimíra Špačka, psaná na základě zejména větší studie L. Karfíkové. „Úsilí o stále větší naplnění nikdy neustane, touha se bude upínat vždy ještě výše k tomu, čeho dosud nedosáhla:“ psáno před staletími, a přesto aktuální heslo do začátku nového roku!