Požehnání manželství – znamení Božího příslibu spásy

K hlavním prvkům liturgické slavnosti svátosti manželství patří slavnostní požehnání nevěsty a ženicha, při němž se svolává Boží požehnání na manželský svazek. To je také proto předepsané pro každé uzavření manželství, ať se odehrává během eucharistické bohoslužby nebo mimo ni.

Již různá označení – jednou jako „požehnání nevěsty“, pak jako „požehnání novomanželů“ – ukazuje na mnohé nejasnosti. To souvisí především s dodnes ne zcela vysvětleným vývojem tohoto požehnání. Křesťané prvních století žádnou závaznou liturgickou formu uzavření manželství neznali, ale přejímali příslušné zvyky svého kulturního prostředí, samozřejmě s vyloučením jednoznačně pohanských úkonů. Přitom jistě židokřesťané zachovávali prvek svatebního požehnání (berachot), modlitbu, která po právně uzavřeném manželství velebí a chválí Boha za jeho stvoření a vyprošuje pomoc pro tento manželský pár. Základní struktura židovsko-křesťanské modlitby je tato: poděkování Bohu za jeho dosavadní spásné konání (anamnese) a prosba o jeho přispění i pro budoucnost (epiklese).

Ve východních liturgiích se toto požehnání říká vždy nad oběma partnery a je považováno za nezbytně nutné pro uskutečnění této svátosti. Římská liturgie se vyvíjela jinak. I zde sice možná bylo na počátku požehnání páru, ale již na počátku středověku bylo spojeno požehnání a předání svatebního závoje nevěsty a došlo k asimilaci mezi zasvěcením panny a požehnáním nevěsty. Podobně jako se panna oddává svému ženichovi Kristu, dostává nevěsta svatební závoj a svoje vlastní požehnání. Bylo by samostatnou otázkou, nakolik lze vysvětlit tento vývoj postavením ženy ve středověku. Ta byla přece spojena s mužem prstenem, znamením jejich věrnosti. V každém případě dostávala na Západě požehnání pouze nevěsta, přičemž toto požehnání nemá význam pro uzavření manželství, ke kterému dochází na základě konsensu, vzájemného ano obou manželů. Až reforma liturgie na koncilu stanovila, že toto „velké požehnání“, které u nás následuje bezprostředně po „ano“ obou snoubenců, předání prstenů a potvrzení sňatku předsedajícím slavnosti, je stejně jako ve východních liturgiích závazné pro oba partnery. Právně ovšem pro platnost svátosti nemá i nadále význam.

Zde ale stále silněji vyvstává otázka, jaké postavení má liturgie vůči právnímu aktu. U ostatních svátostí má slavnostní požehnání nebo konsekrační modlitba často ustavující význam, jako tato modlitba při jáhenském, kněžském nebo biskupském svěcení. Odhlédneme-li od představy, že každé spojení mezi pokřtěnými je automaticky svátostí (přičemž není dostatečně zohledněna otázka víry jako nutného předpokladu každé svátosti), pak by mohlo být stejně jako na východě „ano“ nezbytným předpokladem svátosti manželství, ustavené teprve svatebním požehnáním.

Přesto i bez takového vývoje není pochyb, že znamením požehnání je vyjádřeno to podstatné z víry. Proto se už nesmí mluvit o požehnání nevěsty, protože při tomto požehnání se jedná o slavnostní požehnání sňatku.

I liturgii svátosti manželství spojuje předivo jednotlivých znamení dohromady s velikým znamením Božího příslibu spásy, který v této svátosti slavíme a kterou od Boha vyprošujeme. Požehnání spolu s vkládáním rukou předsedajícího je po souhlasu snoubenců tím nejdůležitějším znamením této liturgické slavnosti.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 74-76, přeložil Ondřej Bastl.