„Neboj se vzít k sobě Marii. Vždyť dítě, které
počala, je z Ducha svatého" (Mt 1,20)
1. Duch svatý nebo Maria?
V době po II. vatikánském koncilu je možné pozorovat
značné ochlazení vůči Marii, ne-li všech věřících, tedy v každém případě
intelektuálního prostředí. Je to reakce
na mariologii příliš esencialistickou, deduktivní a abstraktní. Všímala si někdy jen Mariiných privilegií bez
kristologického kontextu. Ve srovnání s mariánskou zbožností patřící k charismatické
obnově si všímala příliš soukromých zjevení, s pomíjením biblické stránky. A co více, starost o ekumenismus,
všudypřítomná v myšlenkách koncilových Otců, byla příčinou toho, že hlavní
důraz spočíval v tom, co je společné všem křesťanům a sporné otázky byly
na určitý čas odloženy. Nebylo-li toto
vše příčinou protimariánského ovzduší, tedy v každém případě velkého
odstupu vůči matce Boží a podobně jako v případě každé reakce nevyhnuli
jsme se nadsázce v opačném směru. Musíme tedy nalézt ztracenou rovnováhu,
znovu a do hloubky ukázat, kdo je Maria.
Zdá se mi, že odpovědí na výzvu okamžiku je třeba vrátit Marii místo v perspektivě
Ducha Svatého. Jsem přesvědčen, že jestliže mariánská zbožnost ochabla, ožije
do té míry, jak bude spojena s Duchem svatým a praktikována ve vydanosti
se jeho působení. Maria se pak projeví zcela přirozeným způsobem jako ta, na
kterou Duch vylil plnost své milosti, jako první křesťanka, první
charismatička.
Máme-li ukázat místo Marie v srdci obnovy v Duchu
svatém, je třeba si uvědomit, co mělo tak nepříznivý vliv na vztah našich
bratří protestantů k Marii. Mnohým z nich se zdá, že postoj katolíků
umenšuje roli Ducha svatého a - co s tím souvisí - roli Krista jako
jediného prostředníka. Jejich odstup má nepochybně také jiné zdroje: např.
přehnané zveličování v teologii či v lidové zbožnosti. Zvláště těžce
nesou, že připisujeme Marii to, co podle jejich pojetí pochází od Ducha
svatého.
Protestanté jsou blízcí názoru, že jsme umístili Marii
téměř na místo, náležící Duchu svatému; to brzdí ekumenický dialog a je
překážkou na cestě k jednotě.
Problém chápání místa Ducha svatého a Marie dobře vystihla
Elin Gibsonová ve svém článku Mary and the Protestant Mind: .Pro katolíky může
být podobně obtížné pochopit postoj protestantů k Duchu svatému, jako pro protestanty
katolické pojetí Marie. Když jsem začala číst katolické knihy a časopisy, byla
jsem překvapena a uražena; dotkl se mne především karikaturní způsob podání
našich názorů na Ducha svatého. Zdálo se, že katolíci mají dojem, že my
připisujeme své subjektivní sklony a názory vnuknutím Ducha svatého. Byla to
karikatura protestantského hlediska. Na
začátku mých studií katolické teologie jsem nalezla Marii všude tam, kde jsem
očekávala svědectví o Duchu svatém; Marii je připisováno to, co my jednomyslně
pokládáme za skutečné působení Ducha svatého." Naše mariologické výroky a
definice mnohým nekatolickým křesťanům prostě nesedí. Vytýkají nám především
to, že Marii připisujeme, co patří ve skutečnosti Duchu svatému, nebo co mu v každém
případě náleží vzhledem k absolutnímu prvenství. Jako zvláště šokující
uvádějí protestanté tato prohlášení:
-
k Ježíšovi skrze Marii
-
Maria vnás formuje Ježíše
-
Maria je poutem mezi Kristem a námi
-
Maria se účastní díla spásy
Tyto formulace protestanté odmítají proto, že přivádět k Ježíšovi,
utvářet Ježíše v nás, být poutem mezi Kristem a námi, spolupráce ze
zvláštního titulu v díle spásy, je vlastní rolí Ducha svatého. Jejich
postoj nám určuje bdít nad vlastní hierarchií pravd a neupírat Duchu svatému
místo, které mu nesporně náleží. Teprve v závislosti na Duchu svatém,
odvozeně od něj, druhotně, lze definicím o Marii přiznat určitou důležitost.
Námitku, že přehlížíme Ducha svatého a nahrazujeme ho Marií, nemůžeme v žádném
případě přijímat lhostejně. Zasluhuje si naši pozornost, tím spíše, že podobné
reakce nenalezneme pouze mezi protestanty, ale také u některých pravoslavných
autorů.
Latinská mariologie se rozvinula především v době,
kdy pneumatologie byla spíše zanedbaná. Nemohlo to zůstat bez vlivu na vlastní
rovnováhu učení. Po představení
protikladných stanovisek hledá Elis Gibsonová řešení bezvýchodné situace.
Zkouší najít možnost sblížení ve slovech, vedoucích k reflexi:
.V lůně protestantismu se poznává božská přítomnost Ducha
svatého po svatosti, kterou probouzí v jednotlivých osobách, podle způsobu
působení v životě církve a jejího vývoje. Chce katolík, pozorující projevy
svatosti u Marie zřejměji než u všech ostatních lidí, chválit Ducha svatého a
velebit ho za to, co na ní vykonal? Je-li Mariin život jakoby prvním
anticipovaným plodem neustálé činnosti Ducha svatého v církvi, v protikladu
k letmé činnosti ve Starém zákoně, mohlo by to pomoci vysvětlit
protestantům privilegované místo Marie v katolické církvi. Možná schéma o
církvi, připravené Koncilem, objasňuje vztahy mezi Duchem svatým a Marií. Ale,
jde-li o minulost, přiznáváme, že lidská osoba Marie zastínila božskou osobu
Ducha svatého." Tato slova mohou sloužit jako úvod k novému dialogu.
Věříme také, že je třeba nejprve zdůraznit prvenství Ducha svatého, Ducha,
který posvěcuje. Teprve potom ukázat
Marii jako posvěcenou v nejvyšším stupni, jako vyvolenou dceru Sionskou,
kterou navštívil Duch svatý a která svou odpovědí andělovi ukázala, že je
oživena týmž Duchem svatým. Zvláštním působením Ducha svatého v Marii je
již její víra, přijímající boží pokyny. Duch svatý je zdrojem víry. Dobrovolná
a činná spolupráce Marie je cele proniknuta Duchem svatým, .neboť je to Bůh,
který v ní působí, že chce a činí (srov.Flp 2,13). Maria se úplně poddává
jeho působení v uchvácení souhlasící svobody. Maria nepřejímá iniciativu:
to Duch svatý ji zve a uděluje milost úplného vydání se mu. U Marie bije Boží
svoboda do očí, u ní se potvrzují s největší intensitou krásná slova
Maurice Zundela:
„Bůh dává skutečně to, co dává
dává i to, o co prosí
dává dvakrát to, co dostává."
Myslím, že vysvětlení působení Ducha svatého v celém
životě a tajemství Marie může posunout nebo přinejmenším zmírnit mnohá
nedorozumění. Je to však zatím jen první
korekce problému. Je třeba také zdůraznit roli Marie, matky Ježíše a nás všech,
v lůně rodiny, jíž je církev. Je přirozené, že v rodině, ve které
nastal rozkol mezi dětmi, se uskuteční smíření kolem matky.
Maria a ekumenismus
Této role si všiml nedávno velmi zvláštním způsobem
anglikán Martin Gillet, který konvertoval ke katolicismu a udržel přátelství na
obou stranách. Rozhodl se pro odvážnou
myšlenku: přetvořit „překážku", kterou je Maria pro mnoho křesťanů, na .cestu"
k jednotě. Zorganizoval ekumenické mariánské hnutí, opírající se ne o
teologické diskuse, ale o klidné výměny názorů a o setkání, jejichž cílem je
stále lepší poznávání Marie a úcta k ní.
Tato myšlenka se zrodila při autorově účasti na čtyřicátém výročí
známých „Rozhovorů v Malines" (Conversations de Malines), vzniklých z iniciativy
kardinála Merciera, které tehdy byly (1921-1926) prvním ekumenickým dialogem mezi
katolíky a anglikány. V době přijetí členů anglikánské delegace, kteří
přišli do Malines v říjnu 1966 na odhalení pamětní desky, přednesl Martin
Gillet svoji myšlenku, shodnou s duchem kardinála Merciera; nalezla rychle
stoupence mezi křesťany všech tradicí.
První mezinárodní kongres se konal roku 1971 v Londýně.
Měl jsem tu čest přednést inaugurační projev na téma „Duch svatý a Maria" a
setkat se s katolickými i anglikánskými biskupy, stejně jako s representanty
pravoslavných a reformovaných církví. Od té doby se datuje tradice mariánských ekumenických
setkání na různých stupních, v ovzduší výměny a společné modlitby. Této
iniciativě je třeba přát, aby se rozšířila na celý svět. Považuji za vhodné zmínit se o tomto
uskutečněném mariánském ekumenismu vzhledem k jeho hodnotě jako příkladu a
příslibu. Na světovém kongresu teologů, který se konal r.1970 v Bruselu z iniciativy
„Concilia", jsem podtrhl vztah mezi Marií a ekumenismem těmito slovy:
„Ani já, ani nikdo jiný neví, kdy odbije hodina
znovunalezené jednoty. Myslím, že křesťané má generace jsou podobně jako Mojžíš
odsouzeni k tomu, aby viděli zaslíbenou zemi jen z dálky. Rozumím-li
dobře znamením času, pak myslím, že ta hodina se blíží. Hvězda, jež vedla
mudrce do Betléma, už září na nebi. Poutníci jsou svorně po cestě, už se blíží.
Někdy se hvězda skrývá, musí se pak přesvědčit na mapě, že jdou správně. Ale
vše ukazuje, že Betlém je blízko."
Později jsem dodal:"Možná naši poutníci, stejně jako mudrci,
uvidí nejprve matku a potom Dítě. Návrat znepřátelených dětí se lze těžko
představit bez matky, která všechno přijímá na prahu a vede je k otci."
2. Maria podřízena Ducha svatému
Život Marie a její úloha se odrážejí ve slovech,
určujících její poslání za matku boží: .Sestoupí na tebe Duch svatý a moc
Nejvyššího tě zastíní." (L 1,35)
Není třeba citovat jiný text Písma svatého, abychom
ukázali Mariino místo v dějinách spásy. Jak napsal pravoslavný teolog
Alexandr Schmemann:
„Trochu paradoxně musím říci, že kdyby nám Písmo neříkalo
nic jiného, než fakt existence Marie, to znamená, že Kristus, Bůh i člověk má
matku jménem Maria, již jen to by stačilo, aby ji církev milovala, myslela na
ni ve spojitosti s jejím synem a vyvozovala z tohoto vztahu
teologické závěry. Není zapotřebí
žádných dodatečných či zvláštních zjevení: Maria je zřejmým a skutečným
rozměrem samotného evangelia." V okamžiku zvěstování, který oznamuje
vtělení a prostřednictví Krista, se Maria stává článkem spojujícím nebe a zemi.
Dalo by se říci, že Duch svatý je láskou boží přicházející k nám jako
posel Otce i Syna. Maria je zas nejčistší láskou stvoření, které je pouze
stvořením a které bylo povýšeno Duchem svatým k setkání s ním. V průsečíku
těchto dvou souběžných lásek, v samém uzlu smlouvy, je Kristus, náš jediný
Spasitel. Takovýto nástin problému je
jistě jen neumělým pokusem, ale představuje víceméně tajemství vtělení. Vztah
Marie k Synu je určen jejím mateřstvím, ale stejně jako u každé jiné matky
přirozeným, biologickým porodem nekončí: není snad Mariino mateřství
interpersonálním vztahem (závislým vzájemně na příbuzenství), který zakládá
bezpodmínečné - a tedy definitivní - splynutí s druhou bytostí, s dítětem,
které porodila? Nemůže se tedy vejít jen do samotného aktu porodu, biologického
a okamžitého, jakkoliv tento akt je jeho základem. Což nevyžaduje každé
mateřství, hodné svého jména, aby žena, dávající život dítěti, se ztotožňovala -
úplně a stále více - s povoláním svého dítěte? Charakteristické pro Marii
je jistě to, že její dítě je Spasitelem světa a že souhlasem s jeho
přítomností ve světě i v dějinách souhlasila se spásou světa, podílela se
na jeho spáse. Maria se otevírá působení
Ducha svatého nejen na počátku při zvěstování; zůstává navždy poddána tomuto
působení i jeho skryté tajemné moci. Syn, který se z ní narodil, je a
zůstane Synem Otce i Synem Marie. Duch mu byl dán pro smlouvu, která je
prodloužením vtělení.
Jakmile uznáme, že Kristus naší víry je totožný s historickým
Ježíšem a tedy přiznáváme Marii účast na vtělení, můžeme říci, že Maria je
matkou Spasitele nebo matkou vtěleného Slova, podle prohlášení koncilu v Efezu. Milosti, které dnes dostáváme a které nám
vyjednalo člověčenství Syna, obsahují v sobě stále její fiat vyřčené pod
vlivem Ducha svatého. Mariina víra,
velká již v okamžiku zvěstování, rostla dále až pod kříž, po víru
zmrtvýchvstání, v očekávání nového příchodu Pána na konci věků. Náš vztah
k Mariinu fiat v sobě tedy zahrnuje - jak se mi zdá - nejen vztah k faktu,
který měl místo v minulosti, ale i vztah k naší vlastní skutečnosti. Být obdarován milostí Ducha svatého
přemýšlením o Kristově lidství znamená připojit se k Mariinu fiat
vyřčenému v minulosti, avšak navíc připojit se k ní jako naplněné
Duchem svatým a té, která je celou svou bytostí obrácena skrze Syna k Otci.
Věřit ve společenství svatých znamená věřit, že je-li
Kristovo lidství stále zdrojem veškeré minulosti, pak nejsou dějiny spásy nikdy
minulostí, ale že proto zůstaneme ve spojení se všemi, kteří hráli někdy
nějakou úlohu a pokračují v ní jako blahoslavení.
Ze společenství svatých nemůžeme vyloučit Marii. Věříme-li
v církev triumfující, víme, že svatí žijí v Kristu v interkomuniu
mezi sebou a námi. Existuje výměna,
dělení se, vzájemnost, při čemž každý má na tom podíl v míře svého
povolání, svého vyvolení.
Maria, matka Ježíše, nemůže nehrát výjimečnou roli v tomto
společenství vykoupených kolem Beránkova trůnu. Zůstává navždy tou, která
přijala Slovo boží a zapojila je do lidského rodu. Zůstane tou, která vytvořila
pouto, která ve spojení s Duchem žila v plném společenství duše i
těla. Písmo svaté mluví o Mariině přítomnosti při Ježíšově vykupitelské smrti. „U
Ježíšova kříže stála jeho matka." (J 19,25) Těší mě ta zvláštní zmínka o její
přítomnosti, ale nepotřeboval jsem ji k tomu, abych věděl, že smlouva
zpečetěná Duchem svatým zahrnovala všechna tajemství jejího Syna, radostné,
bolestné i slavné a že Duch svatý zůstává navždy pečetí jejich jednoty. A ta
pečeť není Duchem svatým ražena jen zevně, jako pečeť přiložená nakonec na
dokument k ověření jeho pravosti. Působení Ducha a působení jemu se
podřizující Marie směřují k témuž cíli: dát a ukázat světu Ježíše Krista a
tím hlásat slávu Otce. Duch svatý je „christoforos
- kristonosný". Aktualizuje a formuje v nás Krista. Pouze díky Duchu
můžeme platně vyslovovat jeho jméno. Díky Duchu se rodíme do nového života a
můžeme žít opravdovým křesťanským životem k Otcově slávě.
Maria, pozvaná milostí ke spolupráci s působením
Ducha svatého, je rovněž plně upnuta ke svému synu. Odhaluje jeho podstatu v rozkaze
- je to její jediný rozkaz, o kterém mluví Písmo svaté. také zde není zapotřebí
textu k poznání její duše, která se cele odhaluje ve slovech určených
sluhům v Káně: „Udělejte všechno, co vám řekne". (J 2,5)
V tomto odkazu na syna spolupůsobí Mariina historická
úloha i její nynější role mystická. Maria nás nemůže nepřivést k Ježíšovi,
nese nás k němu jako řeka do moře. Celé zaměření k němu je
průzračnost sama. Dává nám jej celým svým vnitřním uchvácením. Jestliže je
Kristus Slovo, které se stalo tělem, je povoláním Marie být jeho hlasatelkou,
nositelkou Slova: žije jen proto, aby dala Krista světu. Patří Kristu, beze
zbytku mu náleží. Celou svou bytostí odkazuje na něj:
„Teď pohleď na tvář zas, jež nejvíc Krista
je podobou, neb jas jen její dosti
tě může připravit, bys viděl Krista"
(Dante Alighieri, Božská komedie XXXII, 85)
Maria nikdy nezakrývá Krista. Naše nerozhodnost,
zabraňující nám milovat plně Marii ze strachu, že tím utrpí naše úcta ke
Kristu, vyplývá z nepochopení, kým ona je. Zde jsme u podstaty božího
tajemství; ona boří naše těsné systémy, bázlivé odměřování, láme naše
ohraničení a uniformitu; vstupujeme do světa vzájemného otevření, absolutní
nezištnosti, plné lesku porozumění.
Duch, který naplňuje Marii, je a navždy zůstane Duchem
Syna. To on „naplňuje Kristem" Marii do hloubi, jakou si neumíme ani
představit. Maria je křesťankou v nejhlubším slova smyslu, je štědře „naplněna
Kristem". V ní realizuje Duch svatý své arcidílo. Ona je jeho úspěchem a
nádherou.
„Žena požehnaná mezi ženami
Jediná chlouba naší zkažené přirozenosti"
(William Wordswort, Ecclesiastical Sonnets)
Její nynější úloha nespočívá v prokazování milostí:
jedině Duch svatý je a zůstane tím, kterého posílá Otec i Syn. Její místo je na
cestě naší odpovědi. Maria nám pomáhá
přijmout Ducha, žít v poslušnosti vůči němu.
Svým životem, požehnaným již před narozením, nás zve,
abychom rostli
v radosti i v důvěře. Koncil řekl o Marii, že „svítí
putujícímu Božímu lidu
jako znamení pevné naděje a útěchy."
3. Maria, naše matka v Duchu
V evangeliu svatého Matouše je prvním poselstvím z nebe
na zem výzva určená Josefovi, aby přijal Marii: „Josefe, synu Davidův, neboj se
přijmout Marii, svou manželku, neboť co v ní bylo počato, je z Ducha
svatého." (Mt 1,20)
Mimo konkrétní události oné chvíle jsou tato slova určena
všem pokolením křesťanů: přijetí duchovního mateřství Marie je jistým znakem
našeho otevření se Duchu svatému. Toto tvrzení se možná zdá podivné, přesto
nachází potvrzení v životě mnoha svatých.
Ludvík Maria Grignon de Montfort ve svém Traktátu o pravé
zbožnosti k Nejsvětější Panně Marii věnoval vztahu mezi Duchem svatým a
Marií stránky, jimž se nikdo později nevyrovnal. Teologické formulace vyžadují jisté
opravy - co do formulace myšlenky je světec poplatný své době - ale musíme být
vděčni za duchovní zkušenosti, které nám odhalily prameny milosti. Můžeme také
mluvit o zkušenosti Boha prožité jeho svatými. Ve svatých je hoden obdivu a
úcty Bůh, a jenom Bůh. Světci, kteří souhlasili s přijetím Marie a kteří
prožili mystickou zkušenost sjednocení s ní - teology příliš málo
prozkoumanou - potvrzují existenci duchovního mateřství Marie, zakoušení v jejich
životě.
Taková zkušenost, která je plodem milosti, zakládá spolupráci
člověka. K zakoušení stálého společenství s Duchem svatým skrze Marii
je třeba zpočátku opakovat akty výrazného oddání se jí, odvolávání se k ní,
až do chvíle, kdy náš zrak bude obrácen pouze k Duchu svatému, který v nás
formuje Krista. První chvíle nás nutí
myslet na vypětí řidiče - začátečníka, který musí celou pozornost věnovat
každému následujícímu pohybu, počínaje otočením klíčku startéru. Všechny pohyby
se pomalu zautomatizují, což umožní zároveň pozorovat krajinu, mluvit se
spolujezdci a kontrolovat činnost pedálů. Teoreticky se to zdá složité, praxe
dovoluje všechno sladit. Skutečné sjednocení s Marií je stejného řádu:
dýchat s Marií znamená dýchat Ducha svatého. Cíl tohoto souladu je stále týž: dát světu
Ježíše.
Tato zkušenost má různé stupně, je ale stále všem
dosažitelná, je součástí normálního, rozvinutého křesťanského života. Kdybychom
chtěli uvádět nějaké zvláštní projevy, dovolující rozeznat přítomnost Ducha
svatého v Marii, navrhoval bych tři znaky s upozorněním, že nejsou
jediné ani vyčerpávající. Přijetí
duchovního mateřství Marie se jeví jako záruka dobroty, pokory a rovnováhy.
Vysvětlím to níže.
Maria, záruka dobroty
Především skrze spojení s Ježíšem není možné přijmout
Marii bez uznání plného tajemství vtělení. Maria nás chrání před vším
dokétismem, heresí, podle níž měl Ježíš tělo jen zdánlivě. Maria nám nedovolí
zaměnit vtělení s teofanií, tzn. chvilkovým, pomíjivým zjevením Boha.
Oddaluje nás rovněž od všelijakého deismu, od unitárního Boha filosofů a uvádí
nás do tajemství Svaté Trojice. Maria ochraňuje pravou přítomnost Boha mezi
lidmi, skutečnost Emanuele, jednorozeného Syna Božího přebývajícího skutečně uprostřed
nás.
Maria je také zárukou dobroty v církvi a ve světě. Je
ženou a matkou: jako všechny matky intuitivně soucítí s lidmi v celé
jejich různorodosti. Má vytříbený cit pro konkrétno, praktický smysl, znalost
života. Arabské přísloví říká: „Muž vidí les, žena vidí dřevo a listí". Maria
vidí každého jednotlivce jako zvláštní osobu. Zlidšťuje svět techniky a boj o
existenci. Kdyby se role žen v politice prosazovala důrazněji, bylo by
těžké si představit, že by vznikly tak zbytečné války jako ty, které vidělo
naše století. V církvi pomáhá Maria svojí přítomností zmírnit upjatost
našich institucí, naší byrokracie, anonymitu struktur, tak tíživou a přesto
nevyhnutelnou. Po Ježíšovi,
nejlidštějším z lidí, je Maria nejlidštější ze stvoření. Je matkou lidí,
všech lidí, s celou těžkopádností jejich lidství. Scéna v Káně -
Maria spěchá pomoci v lidském zármutku: „Nemají už víno" (J 2,3) - nám
ukazuje její mateřské srdce. Maria je překážkou všeho pietismu, oddělujícího zbožnost
od záležitostí světa nebo pokoušejícího se isolovat ve vznešenosti od světských
zábav. Ludvík Maria Grignon de Montfort píše:
„(Maria) je laskavá a starostlivá, není v ní nic
tvrdého ani odstrašujícího, nic příliš vznešeného nebo oslnivého. Při pohledu
na ni vidíme naši vlastní přirozenost v neposkvrněném stavu." Maria je
protikladem falešné vznešenosti, je zárukou pokory.
Maria, záruka pokory
Odvoláváme se často ke kristocentrismu jako protikladu
mariánského kultu. Soudíme, že ohrožuje Kristovo prioritní postavení v křesťanském
kultu. Tento požadavek je správný, jde-li o Ježíšovo místo v křesťanském
životě.
Ale ztrácí smysl, bereme-li Ježíšovi rozměr nerozlučně spojený
s jeho realitou. Ježíš, Syn Otce,
je také synem Marie. Také v nebi zůstává jedním i druhým. To stačí,
abychom nepovažovali Marii jaksi za „osobu, pouze uvádějící", která nám sice
dala Syna, ale později byla opuštěna a nemá podíl na díle spásy, které on
přišel naplnit. Takové chápání by znamenalo zapomenout, že Ježíš, v plnosti
jistě nezávislý, nechtěl závislost na své matce pouze na dobu, kdy ho nosila
pod srdcem, ale také na dobu přípravy na veřejné působení. Jen tento fakt říká
více než všechny texty; obsahuje mariánskou teologii. Povzbuzuje nás, abychom
vcházeli do božího království výsadní cestou: „Kdo nepřijme Boží království
jako dítě, jistě do něho nevejde" (Mt 10,15). Maria je zárukou pokory tomu, kdo
přijímá závislost na ní, aby lépe přijal Ducha jejího syna.
Maria, záruka rovnováhy a moudrosti
Tajemství vtělení, jádro křesťanství, je tajemstvím
rovnováhy a harmonie mezi božím a lidským. Maria je zapojena do této rovnováhy.
Vzýváme je v litanii jako Stolici moudrosti. Maria pomáhá uchovávat ve
skutečném křesťanství reservu a diskrétnost vzhledem k nadpřirozeným
zásahům Páně. Když slyší andělova slova,
vyznamenána milostí nejtěsnější blízkosti Boha, zachovala Maria rovnováhu.
Pouze se zeptala namítajíc: „Jak se to stane, když muže nepoznávám?" (L 1,34)
Bez jakéhokoliv patosu.
Pokojně odchází pomoci své příbuzné Alžbětě, a když ta ji
vítá pozdravem:
.Požehnaná jsi mezi ženami" (L 1,42), Maria sice
prorokuje: „Od této chvíle mne budou blahoslavit všechna pokolení" (tedy i
naše), ale s pokorou poukazuje na ponížení služebnice Páně (srov. L 1,48).
Myslím, že v takovém hnutí, jako je charismatická
obnova, je zvláště důležité uznání Mariiny role. Vzhledem k tak nezvyklému
vylití darů Ducha svatého je nezbytné zachování zdravé rovnováhy a vhodného
rozlišování. Zvláštnost nemůže být nikdy
normou života, není možné dopustit, aby zastínila to, co je skutečné. Byly
obavy, že důraz položený na obnovu v Duchu svatém zmenší nebo dá úplně
zapomenout na Mariinu roli, tím spíše, že tradice letničního hnutí nebyla nikdy
Marii nakloněna; v tomto bodě bylo třeba se bát jistého druhu osmózy.
Přiznávám, že pro mne bylo radostným překvapením, když na mezinárodním
eucharistickém kongresu v South Bend (USA) v roce 1973 reagovalo 25
000 účastníků dlouhotrvajícím potleskem ve stoje na tu část homilie, ve které
jsem podtrhl vliv Marie jako tajemství svatosti, ta skutečně katolická reakce
spolu s radostnou zbožností přítomných mi dovolila pocítit, že jsme
skutečně jedna rodina a že nad naším rodinným krbem bdí matka.
Viděl jsem obraz seslání Ducha svatého v tom, když
všichni zůstávali na modlitbách spolu s Marií, matkou Ježíšovou. Povězme
ještě jednou: také zde nebylo třeba zvlášť zmiňovat její jméno, abychom věděli,
že byla přítomna - viditelně nebo ne - při zrození církve svého Syna. Je to
stále totéž tajemství: matka Ježíše, matka církve, vždy vydaná Duchu svatému,
Maria - první křesťanka charismatička, jak to velmi dobře vyjádřil otec G. T.
Montague, SM: „Zkušenost Marie je jedním z nejcennějších darů Ducha
svatého. Ona sama je charismatem Ducha svatého, Ona učí věřit s větší
prostotou, rozeznávat Ducha jasněji, poslouchat Slovo Boží pozorněji a
aktivněji očekávat příchod Pána."
z polského vydání knihy L.J.Suenense Une nouvelle
Pentecote? (Nowe zeslanie Ducha Swietego?) W drodze Poznaň 1988, přeložil
Ondřej Bastl
Poslední komentáře