Vězně navštěvovati

České věznice jsou plné. Patříme k zemím s největším počtem vězňů na tisíc obyvatel. A není tajemstvím, že český vězeňský systém je stále málo účinný, že trpí nedostatkem peněz (jeden vězeň ovšem daňové poplatníky denně stojí asi 400 Kč), kvalitního personálu a efektivních programů pro začleňování zločinců zpět do společnosti. Ve věznicích je zbytečně velká nezaměstnanost, často převyšující 50 % (a vedení věznic přitom někdy nechávají konat i pomocné práce externím firmám), trestanci se tísní v hygienicky nevyhovujících a psychologicky deprimujících prostorách přecpaných věznic (není výjimkou, že kapacita věznic bývá překročena o více než 20 %).  To vše nedává příliš dobré podmínky pro tzv. převýchovu, tedy dosažení alespoň toho, aby odsouzený později nerecidivoval. Velká většina vězňů se přitom po několika měsících či letech vrací zpět na svobodu a ti, kteří se nevrátí, mohou v kriminále alespoň předávat své bohaté zkušenosti „kolegům".  Křesťan by měl navíc vědět, že i trestanci jsou bližní, lidé v obtížné situaci, a že pro něho samotného platí buď „byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou," anebo nepříjemný opak (Mt 26,31nn).

Pro jednotlivce se sebelepšími úmysly je ovšem krajně nesnadné a někdy dokonce nebezpečné se účinně angažovat na tomto poli. Je obtížné navázat kontakt a není snadné zjistit i základní „pravidla" (např. věnovat se pokud možno trestancům stejného pohlaví, „neuplácet" je neúměrnými dary, nerozdávat na potkání adresy a informace, kterých by bylo možné zneužít).  Není zkrátka dobré být běžcem samotářem.

Velké církve se spoléhají především na přetížené profesionální duchovní, působení Svědků Jehovových, kteří se na tomto poli angažují asi nejhorlivěji a nejefektivněji, zase vykazuje sektářské rysy. Vězňové tak např. mají k dispozici tolik biblí, že si z jejich stránek budou moci balit cigarety ještě deset let, zato se jim nedostává kvalitní výchovné či křesťansky orientované literatury, která by byla přístupná jejich vnímání. (Což u mnoha z nich znamená dětské, nevysoké úrovni rozvoje intelektuálních a mravních kvalit.)

Po společenských změnách v r. 1989 byla rok nato dána církvi možnost, aby vstoupila do věznic a mohla i zde naplňovat své poslání. Vstup církve za brány vězení byl podmíněn i požadavkem na dodržování lidských práv, která se vztahují i na vězně. Kromě toho ke vstupu církve přispěly i další události. Ve věznicích vznikly nepokoje a v mnoha došlo k přímým vzpourám.  Za této situace se Ministerstvo spravedlnosti a někteří vládní činitelé obrátili k církvi s prosbou, aby pomohla k urovnání situace, která hrozila obecnou vzpourou. Pod vlivem situace ve věznicích byly duchovním, pověřeným prací mezi vězni, otevřeny značné možnosti, které měly jejich poslání umožnit co největší efekt. Nezodpovězeno však zůstalo, co si kdo představoval jako „efekt".

Z vlastní zkušenosti vím, že do věznice Valdice mohli delegovaní duchovní vstupovat v kteroukoli hodinu a do všech prostor. V mnoha věznicích byly duchovním dány i klíče, aby nebyli odkázáni na blahovůli některých dozorců, kteří měli snahu působení církve bránit. Ve Valdicích nebylo ničím zvláštním, že duchovní ve vězení i přenocovali, že rozmlouvali s vězni dlouho do nočních hodin. Bylo také mnoho dozorců (a je paradox, že to byli dozorci převážně délesloužící, tzv. totaliťáci) kteří byli k „invazi" farářů do věznic velice vstřícní. Dokázali přiznat podíl toho pozitivního, které bylo spolu s Božím slovem do věznic vneseno.

Spolu s tím, jak postupovalo zklidnění situace ve věznicích, byly omezovány možnosti duchovních. Byla sice (a stále je) zachována možnost hlásání Božího slova, ale v mnoha věznicích byl znesnadňován a omezován pohyb duchovních. Byl jim zakázán vstup na cely vězňů, byly určeny prostory k návštěvám duchovních, byly jim odebrány klíče. Při předvádění a odvádění vězňů k pohovorům a někdy i k bohoslužbám dochází k dlouhým časovým prodlevám, které jsou zdůvodňovány zaneprázdněností dozorců, což však vždy nebývá pravda. Dochází i k zesměšňování těch vězňů, kteří jsou do církve zapojeni.

Církev vstoupila do věznic značně živelně, bez vzájemné koordinace a také bez hlubší koncepce. Snad to bylo způsobeno naivní vidinou, že ve věznicích jsou lidé, kteří touží po Kristu. Mnohé z církevních denominací chtěly získat co nejvíce „čárek" za obrácené vězně. Do věznic přicházeli - jistě v dobrém úmyslu a přesvědčení - lidé bez hlubšího teologického vzdělání. Ke škodě věci získávali vězně spíše dárky než přesvědčením. Kvalita jejich pastorace byla někdy až diskutabilní.

Svého času Vězeňská služba proklamovala tendenci ke spojení - v jisté míře - duchovních se složkou výchovy vězňů. Počátky vstupu církve do věznic byly v tomto duchu i vedeny. V mnoha věznicích docházelo k poměrně těsné spolupráci s některými vychovateli Vězeňské služby. Tato spolupráce však postupem doby slábla a mnohde zmizela úplně. Snad jen na nejvyšší úrovni, tj. na generálním ředitelství Vězeňské služby, má své místo. Duchovním je stále více dáváno najevo, že jsou ve věznicích více méně jen trpěni. Myslím, že je zde citelná absence „vězeňských kaplanů", kteří by byli oprávněni se jako zaměstnanci Vězeňské služby vyjadřovat i k různým opatřením, a to zcela kvalifikovaně, protože by měli i možnost volného pohybu po věznici, a tedy i přímého kontaktu se všemi vězni, i s těmi, kteří nedocházejí k bohoslužbám či k pohovorům, o které z různých důvodů nežádají, a to nikoli vždy proto, že by o duchovní život neměli zájem. Navíc by tito vězeňští kaplani mohli být přímo zapojeni i do resocializačního procesu a programu ve věznicích.

Pastorace vězňů by měla využívat motivace zájmy, plynoucími ze specifik života ve věznicích. Jedná se především o kulturní oblast a oblast obecného vzdělávání. Myslím tím rozvíjení obecného talentu vězňů v oblasti hudební, výtvarné, umožnění jazykových kurzů, kurzy pro zvládání počítačů a pod.  Jedná se ale také o vstup uměleckého působení, např. koncerty hudebních skupin.

Volání vězňů po takových činnostech se dostává odpovědi, že „na něco takového nejsou peníze". Právě tento týden byl ve zprávách TV Nova uveden šot o pěveckém tělesu vězňů v Heřmanicích. Myslím, že právě zde je prostor, kde by mohla církev účinně pomoci. Mám na mysli pomoc věřících, především těch, kteří jsou již v důchodu, kteří by byli ochotni pomoci bez toho, že by očekávali nějaké značné finanční zisky, kromě snad náhrady svých výloh s touto činností spojených. Jsem přesvědčen, že tito lidé, učitelé, hudebníci či výtvarníci, by byli mnohem silnějším faktorem v resocializaci než jakýkoliv jiný způsob „drezúry".

Zajímavý projekt vypracovali i vězňové z Mírova, kteří patří do společenství adventistů sedmého dne. U vedení věznice dosáhli uvolnění a vybavení prostoru, kde ve svém volném čase vyrábějí hračky pro děti z materiálu, který jim posílají lidé z civilu. Přitom se vůbec nejedná o něco nepatrného.

Tito vězni snad poprvé v životě poznali, že mohou také obdarovávat, že jsou někomu něčím platni. Ve většině věznic však přežívá názor, že podobná činnost narušuje vězeňský řád a připouští se pouze činnost organizovaná věznicí samotnou. Ta spočívá ve sportovních kroužcích nebo ve výučním kurzu Obráběč kovů, kterého snad ještě žádný vězeň po propuštění nevyužil. . .

O stanovisko k náboženskému a výchovnému působení ve věznicích jsme požádali Václava Klímu (nar. 1944), recidivistu, který se ve vězení před několika lety obrátil. Boha poznal s pomocí několika křesťanských duchovních různých církví v situaci hluboké osobní krize po spáchání těžkého zločinu, za který mu tehdy ještě reálně hrozil trest smrti.

připravil JaS