Marie a katolicko-pravoslavný dialog

Podstatná solidarita

Maria byla vskutku vyčleněna věčným úradkem Božím, ale ne tak, že by tím byla zničena její podstatná solidarita se zbytkem lidstva. I přesto, že byla zcela omilostněna, reprezentuje padlý lidský rod. Florovský uvítal dogma o neposkvrněném početí jako ušlechtilý pokus vyjádřit Mariinu jedinečnost, ale říká, že to platí „pouze v kontextu partikulárního a vysoce neadekvátního učení o prvotním hříchu". Podle něj jeho „nešťastná terminologie pouze zatemňuje nespornou pravdu katolické víry," Maria byla plná milosti „a její osobní čistota byla uchráněna věčnou asistencí Ducha," ale to nebylo to zrušení prvotního hříchu. I její syn přišel na tento svět podroben smrtelnosti a vstoupil „do své plné slávy skrze bránu smrti". V tom byl skutečný pokrok v dějinách Vykoupení. Maria měla milost Vtělení jako matka Vtěleného, ale to nebyla ještě milost úplná, neboť Vykoupení nebylo ještě uskutečněno. Vtělení je přímo bodem obratu v dějinách a je „nevyhnutelně protikladné," říká Florovský, „patří zároveň ke Starému i Novému zákonu." Musíme zůstat stát s bázní a chvěním, když si uvědomíme toto tajemství.  Intimní zkušenost Matky Pána je nám ukryta. . . To vysvětluje dogmatickou zdrženlivost Církve v učení o Marii.

Zdrženlivost je něco, co je obecně pravoslavím zdůrazňováno. Losský opakuje Florovského protest proti dogmatu o neposkvrněném početí Marie, proti „myšlence o jejím výsadním postavení, které ji činí vykoupenou ještě před dílem vykoupení silou budoucích zásluh jejího Syna." „Byla svatá a čistá kvůli svému mateřskému tělu," říká, .ale nebyla to svatost, která ji umísťuje mimo ostatní lidské společenství před Kristem, byla v postavení padlého lidství," důležité je zde to slovo „postavení". Svatá panna „se narodila pod zákonem prvotního hříchu," „Ale," říká Losský, „hřích se v její osobě nikdy neuskutečnil, hříšné dědictví pádu nemělo žádnou moc nad její pravou vůlí.  To je tím nejvyšším bodem svatosti, kterého bylo možné dosáhnout před Kristem v podmínkách Staré smlouvy, jedním z Adamových semen." Losský hovoří o dogmatu o neposkvrněném početí jako o „nešťastně formulovaném," čímž dokládá svůj názor, že to, co Marii přísluší, nemůže být definováno, resp. je velmi choulostivé definovat to. Tato jeho zdrženlivost se dostala do popředí krátce před definováním Mariina nanebevzetí. .Matka Boží," říká Losský, „nebyla nikdy předmětem veřejného kázání apoštolů, zatímco Kristus byl kázán ze střech domů. . . tajemství jeho Matky bylo zjevováno pouze těm, kteří byli uvnitř církve." Církev má „vnitřní přesvědčení," že Maria nemohla po své smrti nenásledovat vzkříšení a zmrtvýchvstání Nejsvětějšího. Ale nepokoušejme se dogmatizovat nejvyšší slávu Matky Boží." Její tajemství není předmětem naší víry, jako spíše základem naší naděje, ovoce víry nesené tradicí.

Florovský přitažlivým způsobem vykládá názor, že učení o Marii zcela jakoby bylo součástí disciplina arcani církve, a pochopí ho pouze ti, kteří zakoušejí církevní život a bohoslužbu. Děje se to při bohoslužbě a zvláště při eucharistii, která věrně .učí nazírat a klanět se mu společně s celým shromážděním a církví prvorozených, kteří jsou zapsáni v nebesích (srov.  Žid 12, 23)." .A v tomto slavném shromáždění rozeznávají významnou postavu panenské Matky Pána a Vykupitele." Podobně říká Alexandr Schmemann, že v pravoslaví neexistuje žádná .specifická mariologická teologická disciplína": .úcta k Marii prostupuje, tak řečeno, celý život Církve, to je ,rozměrem‚ dogmatu stejně jako zbožnosti, christologie stejně jako ekleziologie." Pak nabízí něco, co sám nazývá přátelskou ekumenickou kritikou, když říká, že katolíci neměli nikdy dovolit svým teologům „rozpracovávat" tajemství nanebevzetí (stejně jako neposkvrněného početí).

Míjejí celý smysl, neboť se pokoušejí vysvětlit racionálně - a to pomocí nevhodných termínů - eschatologické tajemství. Pravoslavná církev „nevysvětluje", co se stalo, když Maria zemřela. Ona jednoduše tvrdí, že její smrt znamená jitro tajemného dne, že Maria mocí své dokonalé lásky k Bohu a odevzdaností jemu, svou absolutní poslušností a pokorou, je počátkem společného vzkříšení, které Kristus oznámil světu.

Všimněte si těchto posledních slov, jak je zde Maria postavena proti Kristu jako reprezentantka lidstva, které mu odpovídá a těží z jeho darů, jak už jsem se o tom zmínil ve svých dřívějších komentářích o problematičnosti takovéto Mariiny role. Maria není „začátkem společného vzkříšení, které Kristus oznámil světu." Kristus sám, zcela člověk a zcela Bůh, a jak jsme viděli, zcela člověk právě proto, že je zcela Bůh, je začátkem společného vzkříšení, on je tím prvním ovocem a její preminentní svatostí je prostě a správně jej jako první v řadě následovat, kam on šel.  Pravoslavní teologové, jimiž jsme se právě zabývali, Meyendorff (1926-1992), Florovský (1893-1979), Losský (1903-1958) a Schmemann (1921-1983), jsou pro nás zvlášť důležití, jelikož jsou předními mluvčími pravoslaví na Západě, jakožto účastníci exodu z porevolučního Ruska (vyjma Meyendorffa, který se narodil ruským rodičům ve Francii). Rusové jsou proslulí svojí mariánskou úctou, a taková byla kdysi i Anglie. V době revoluce bylo v Rusku tisíce klášterů zasvěcených Marii. Zizioulas (nar. 1931) je Řek.  Florovský byl jeho velmi ctěný učitel, ale existují zjevné rozdíly mezi Zizioulasem, který nyní hraje významnou roli zástupce pravoslaví na Západě, a Florovským, Losským a Schemannem. Zabýval jsem se rozdíly vzhledem k Florovskému, Losskému a Nicolu Afanassieffovi, kteří jsou průkopníky „eucharistické ekleziologie", kterou Zizioulas hájil v The Eucharist Makes the Church (v 10. kapitole), ale bez specifických odkazů na Marii. Ve skutečnosti Maria zostřuje ekleziologické odlišnosti.