Jste zde

Kněžství žen a jeho možnosti

Kněžství žen z perspektivy jejich osvobození

Církev základních společenství poskytuje výsadní místo nejen pro křesťanskou svobodu laiků, ale i pro osvobození žen. Ženy zastávají v základních společenstvích stále častěji vedoucí místa. V této souvislosti vyvstává problém kněžství žen. Vzhledem k tomu, jak často se o tomto tématu mluví, a to jak v základních společenstvích, tak mimo ně, nabízíme následující teologickou reflexi.

Problém kněžství žen je částí všeobecného problému osvobození žen. Dnešní svět je v různém stupni, všude však aspoň do určité míry, charakterizován rozšiřováním pole individuální svobody - přičemž současně vzrůstá i potenciální nebezpečí potlačování stejné oblasti svobody. Po mnoha tisíciletích patriarchální nadvlády se naše doba stala svědkem pozoruhodné změny pohledu na vztah muže a ženy a rolí, které hrají v lidské společnosti.  Lidé si všeobecně přejí, aby mohly být rozdíly mezi pohlavími chápány způsobem, který by ani jednomu pohlaví nepřiřazoval žádná zvláštní privilegia.  Naše planetární civilizace směřuje k překonání patriarchátu i matriarchátu a vydává se směrem ke společnosti svobodných lidí, svobodně sdružených v manželství a nezávislých co se týče osobního naplnění, přičemž bere v úvahu rozdíly mezi pohlavími a chce, aby se každý člověk mohl radovat z práva žít ve shodě s těmito rozdíly. Začínáme opravdu vidět zvláštní lidské bohatství, které spočívá právě v uskutečnění toho, co je pro to které pohlaví různé, chápajíce tuto různost ve vzájemnosti a spolupráci. Usilujeme o rovnost v různosti.

Pravomoc jednotlivého člena rodiny je vykonávána v rámci osobní rovnosti a s respektem ke druhým. Je chápána ne jako povinnost jednoho z pohlaví - toto pojetí je poplatné matriarchátu či patriarchátu, podle okolností - ale jako povinnost svobodně přijímaná oběma partnery a vykonávaná jednou tím, podruhé oním.

Vzhledem k tomu, že tato tendence je stále silnější, žena se čím dál víc osvobozuje od příkazů patriarchální kultury, již jsme zdědili. Vymaňuje se z dějinné role, která ji věznila. Mění se ze sexuálního objektu v osobnost.  Žena nebývala chápána jako sloužící sobě samé, ale jako sloužící muži a společenské roli, kterou od ní vyžadoval. Sociálně byla identifikována svým pohlavím, zatímco muž svým povoláním či společenskou funkcí.1 Tato současná změna chápání vztahu mezi pohlavími směřuje k tomu, aby žena mohla být objevena jako osobnost. Ženské pohlaví stále má svou roli, ale to už nadále není výlučným určovatelem ženiny identity. Začleňuje se do širšího kontextu personalizace.

Toto vzrůstající důsledné chápání ženy jako osobnosti a rovnosti pohlaví před Bohem zřejmě pomalu ale jistě vede ke konci pokořujícího pradávného „věku menšiny", totiž žen.2 Na ženy se hledělo jako na menšinu vyžadující ochranu, jako na služebné, sice prospěšné, avšak vyžadující dohled, jako na nevěsty, jež byly výlučným vlastnictvím, jako na družky, trvale závislé na svých manželích, či jako na vdovy, které měly zůstat u svých dětí. V každém případě bylo určujícím prvkem pohlaví.

V tomto osvobozujícím procesu bylo rodící se křesťanství rozhodujícím faktorem.  Učilo, že Bůh nedělá mezi lidmi rozdílu, a proto „není už rozdílu . . .mezi mužem a ženou. Všichni jsou jedno v Kristu Ježíši" (Gal 3,28). Ježíš Kristus se sám ujal obrany ženy proti svévolnému židovskému zákonodárství v oblasti manželství. Mezi mužem a ženou je základní rovnost. Jsou stvořeni, aby byli obrazem Božím (Gen 1,27), společně, ne odděleně.  Třebaže však křesťanství obsahuje ve svém teologickém směřování zárodek úplného osvobození ženy od diskriminace patriarchální kultury, která převládala až donedávna, ve svém konkrétním vtělení se drželo diskriminujících společenských struktur řecko-římské a judaistické kultury a umožnilo jejich trvání ve strukturách církve až dodnes. Sám svatý Pavel nařizuje ženě, aby se podřídila svému manželovi stejným způsobem, jako je církev podřízena Kristu (Ef 5, 22-23), používaje analogii, která je dnes pro nás už jen těžko přijatelná.

Kanonické právo v Kodexu z roku 1918 uzákoňuje podřízené postavení žen v církvi. Kánon 118 prohlašuje ženy za nezpůsobilé držení nebo vykonávání církevního úřadu vyžadujícímu moc kněžského svěcení či jurisdikce. Jsou prostě nezpůsobilé ke kněžství. V důsledku toho jsou vyloučeny ze služby u oltáře a je jim zakázáno k oltáři se během mše či jiné liturgické slavnosti i jen přiblížit (kánon 813). Doporučuje se, aby ženy byly v kostele od mužů odděleny a aby měly pokryté hlavy (kánon 1267). Není jim dovoleno udělit svátost křtu v nebezpečí smrti, pokud je přítomen muž, který to může udělat (kánon 742). Kromě případů nutnosti se nesmějí zpovídat jinde než ve zpovědnici (kánon 910). Nesmějí jednat v případech beatifikace či kanonizace (kánon 2004). Nemají právo učit (kánon 1327). Nesmějí obstarávat farní majetek (kánon 1521). Bydlištěm vdané ženy je nutně bydliště manželovo (kánon 93). A tak dál.

Od II. vat. koncilu se tyto nerovnosti začínají vytrácet. Tak je ženám například dovoleno více se podílet na liturgii. V Brazílii konají věřící ženy zvláště diakonii, liturgickou, charitativní (jako sociální pracovnice ve společenství) a dokonce i pastorační službu, přičemž zastávají všechny farní povinnosti vyhrazené dříve pouze kněžím, kromě sloužení mší a zpovídání.

3 Mnoho žen také pracuje v úředních či poradních funkcích v různých orgánech centrální vlády katolické církve v Římě.4 Jak daleko až církev půjde? Půjde, může jít celou cestu k úplné rovnosti šancí pro obě pohlaví, co se týče přístupu k svátostnému úřadu, včetně přístupu ke kněžství? Nebo bude existovat struktura tak zvaného božského zákona a řádu, která tomu bude bránit? Ze strany ženských organizací dnes slýcháme rozličná prohlášení ve prospěch svěcení žen.5 Totéž slyšíme i od jednotlivců s profesionálním zájmem: .Pokud Bůh miluje ženy stejně jako muže," táže se profesor sociologie a religionistiky Fairleigh Dickinson (New Jersey) v jednom z nedávných interview, .proč církev vyhrazuje úřady a větší odpovědnost mužům?" A jeden brazilský teolog k tomu poznamenává:

„Žena může počít kněze, fyzicky i duchovně: Její mateřský příklad může vést k tomu, že se její dítě jednou stane biskupem. Ale ona sama se nikdy nemůže stát knězem či biskupem."6 K čemu to bude dobré, mít teologickou teorii o osvobození žen (srv. Gal 3,28), když v církvi zůstává utlačovatelská praxe?

Teologická debata vzplanula v šedesátých letech. Názory zůstávají ostře rozděleny. Pozoruhodný počet teologů - a zdá se, že právě ti nejlepší - už nadále netrvá na tom, že tradiční důkazy pro vyloučení žen z hierarchie či řádu v církvi jsou přesvědčivé. Jiní se této tradiční argumentace, zvláště pohledu některých textů Nového zákona a stálé tradice církve, drží i nadále.  Díky intervenci kanadského kardinála George B. Flahiffa zazněly ozvěny této diskuse a následných prohlášení ve prospěch svěcení žen i na prvním biskupském synodu v Římě. Argumentaci tradičního teologického proudu shrnul Flahiff krátce ale jasně takto:

Klasická odpověď, když byla tato otázka nastolena před dvaceti lety, zněla:

a)  Kristus byl muž, ne žena.

b)  Za své první duchovní si vybral dvanáct mužů, nebyla mezi nimi ani jedna žena.

c)  Svatý Pavel prohlašuje jasně, že ženy musí v církvi mlčet; nemohou tedy zastávat úřad slova (1 Kor 14,34-35).

d) Pavel rovněž říká, že poněvadž to byla žena, kdo poprvé zhřešil v Ráji, nemůže mít nad mužem žádnou moc (1 Tim 2,12-15).

e)  Prvotní církev měla ženy duchovní, což trvalo, zvláště na Východě, až do 6. století; tyto duchovní však nebyly vysvěceny. Musíme z toho odvodit, že duchovní úřad je vyhrazen pouze mužům. Ať se ženy spokojí s úlohou Blahoslavené Panny a ostatních žen kolem Ježíše: být věrnými a oddanými služebnicemi.7 Kardinál Flahiff uzavírá, že tento historický .důkaz" už dnes nemůžeme považovat za platný. Předal pak synodu provolání kanadských žen schválené kanadským episkopátem:

.Shromáždění naléhá na nastávající biskupský synod, aby Svatému otci doporučil okamžité ustavení smíšené komise (tj. složené z biskupů, kněží, věřících žen a mužů), která bude do hloubky studovat otázku duchovní služby žen v církvi.8 V odpověď na apel kardinála Flahiffa ustavila Svatá stolice 3. května 1973 komisi pro studium .poslání žen v církvi a společnosti".9 Krátce poté však byly stanoveny hranice tohoto bádání ve zvláštním memorandu, kde se říká:

.Možnost svěcení žen musí být ze studia od samého začátku vyloučena."10 Na čem toto církevní stanovisko spočívá? Na tradiční, dogmatické argumentaci?  Nebo na domnělé předčasnosti a nevhodnosti svěcení žen, což by bylo pastorační a disciplinární hledisko?

Ježíš: muž zastávající se žen

Klasickou argumentaci, jak ji načrtl kardinál Flahiff, se zde pokusíme podrobit kritické analýze. Pak se pokusíme zařadit tento problém do širší perspektivy poslání církve a smyslu jejích úřadů. Nejprve však bude správné připomenout Ježíšův postoj k ženám jeho doby. Ježíšův postoj poskytuje trvalou kritiku církve či jiné instituce, která trvá na své diskriminaci žen pouze z toho důvodu, že jsou ženami.

Pokud „feminismem" rozumíme vše, co brání základní rovnost mezi ženami a muži, protože má zato, že ženy jsou lidskými bytostmi, a staví se proti každé instituci, která se je snaží stěsnat do postavení předmětů, pak byl Ježíš Kristus nepochybně feministou.11 Koneckonců, celkový smysl jeho etického učení spočívá v osvobození lidí ze zákonické, diskriminující mravnosti ve prospěch mravnosti rozhodování, svobody a společenství sester a bratří.  Právě tak jako Bůh nedělá žádné rozdíly mezi lidmi, ale miluje je všechny (srov. Mt 5,45), tak ani lidé by se neměli dopouštět žádného „upřednostňování některých osob". Lidé by měli milovat všechny ostatní lidi bez rozdílu jakožto syny a dcery Boží a tudíž vzájemné bratry a sestry. Tato etická revoluce, kterou Ježíš započal, vytvořila prostor pro osvobození ženy jako osobnosti.

Ježíšův postoj, když ho porovnáme s postojem staré židovské společnosti, v níž byla žena ve všem podřízena muži, je skutečně elektrizující.12 S ženou se zacházelo jako s nezletilou osobou, dokonce i když byla vdaná nebo ovdovělá. Nemohla být pochopitelně obřezána, a tak byla vyloučena z Abrahamovy smlouvy. Samo Desatero se zdá být určeno pouze mužům a ženy vypočítává spolu s ostatním manželovým majetkem (Ex 20,17).13 V synagogách měly ženy vyhrazeno zvláštní místo za mřížovím či na ženském balkónu. Nesměly ani číst, ani mluvit, ani vykládat Tóru. Žena neměla uzákoněnu věrohodnost jakožto soudní svědek; nesměla vyučovat děti; nesměla se dokonce ani modlit u stolu. Měla zakázáno studovat zákon, Pentateuch:

„Muž, který učí svou dceru Tóře, ji učí výstřednostem," neboli, jak můžeme přeložit, učí ji Tóru zneužívat.14 .I kdyby slova Tóry měla shořet, neměla by být předána ženám."15 Podle rabínské teologie by žid měl denně vzdávat Bohu díky za tři věci: že není pohanem, že není ženou a že není neznalý zákona.16 Menstruující žena byla nečistá, stejně jako všechno, co užívala či čeho se jen dotkla. Žena se nemohla objevit na veřejnosti, tím spíše následovat nějakého rabbiho a naslouchat mu. Dokonce ani její vlastní manžel s ní neměl mluvit v přítomnosti někoho, kdo nepatřil do rodiny.  Jak se Ježíš chová tváří v tvář této utlačovatelské, diskriminující tradici?

Jeho postoj osvobozuje lidské bytosti od břemene jejich vlastní minulosti.  Otevírá přístup k bratrskému a sesterskému smíření a přijetí. Ježíš nechává skupinu galilejských žen, aby ho následovaly (L 8, 1-3; 23,49; 24, 6-10; Mt 17, 55-56; Mk 15,40; Jn 19,25). Lukáš zná některé z nich jménem, třeba Marii Magdalenu, Janu, ženu Herodova správce Chuzy, a Zuzanu. Ale byly tam také „mnohé jiné" (L 8, 1-3). K pohoršení svých učedníků, se Ježíš dává do hovoru s bludařem, Samaritánem, ženou, která měla pět manželů (Jn 4,27). V Magdaleně, té velké hříšnici, která umyla jeho nohy svými slzami a pomazala je vzácnými oleji, vidí ne padlou ženu, nevěstku, ale především lidské stvoření, které vítá a jemuž odpouští proti všemu farizejskému a náboženskému rozumu Šimonů tehdejší i dnešní doby (L 7, 36-50).  Cizoložnice v Janovi 7,53-8,11 se potkává, jak řekl svatý Augustin, s bídou a milostí, a milost triumfuje. Místo aby na tuto ženu Ježíš hleděl jako na sexuální objekt, vidí v ní člověka, který padl a lze mu pomoci, a ne ho pouze odsoudit a ukamenovat. Kristus pomohl mnoha ženám a mnohé uzdravil, aby ukázal svou vládu nad všemi tabu. Uzdravil Petrovu tchýni (Mt 8, 14-15; Mk 1, 29-31; L 4, 38-39), syna nešťastné vdovy z Naimu (L 7, 11-17), vzkřísil dceru Jairovu (Mt 9, 18-26; Mk 5, 21-43; L 8, 40-56), uzdravil ženu, která byla osmnáct let sehnutá (L 13, 10-17), kanaanejskou pohanku, které v údivu řekl: „Ženo, máš velikou víru!" (Mt 15, 21-28; Mk 7, 24-30) a ženu, která dvanáct let trpěla krvotokem, takže byla celou tu dobu rituálně nečistá a společensky vyvržená (Mt 9, 20-22; Mk 5, 25-35; L 8, 34-48).  Bez ohledu na všechny zákony o rituální čistotě, bez ohledu na všechna tabu, která se týkala žen - zvláště nemocných žen - ji Ježíš uzdravil, a to na veřejnosti. V mnoha Ježíšových podobenstvích a přirovnáních jsou ženy hlavními postavami (Mt 12, 41-42, srov. L 11, 31-32; Mt 13,33; Mt 22, 23-33; srov. L 20, 27-40; Mt 24, 40-41; Mt 25, 1-13; L 4, 25-27; L 15, 8-10; L 18, 1-8; L 21, 1-4). Žena se v nich nikdy neobjevuje v diskriminujících klišé té doby. Ježíšovo chování k Marii a Martě je udivující (L 10, 38-42; Jn 11, 1-12). To, co by ortodoxní rabbi nikdy neudělal, dělá Ježíš se vší prostotou: vysvětluje teologii ženě, která sedí u jeho nohou jako učedník u nohou svého mistra (L 10, 39).

Ve všech těchto úryvcích se ženy objevují jako osobnosti - jako dcery Boží a tedy hodné uznání a lásky stejně jako zbytek lidstva. To se jasně ukazuje v úryvku vyprávějícím o dni, kdy někdo ze zástupu, naplněn nadšením, na Ježíše zavolal: „Blaze té, která tě zrodila a odkojila!" Tady žena znamená nositelku pohlaví a matku. Ježíšova reakce ukazuje jeho mentalitu. Žena je ze všeho nejdřív osobnost: .,Spíše,‚ odpovídá, ,blaze těm, kteří slyší Boží slovo a zachovávají je.‚" (L 11, 27-28, srov. Mt 12, 46-50; Mk 3, 31-35; L 8, 19-21) Člověk je osobností do té míry, do jaké slyší slovo, které přichází od druhého i Druhého, a žije tak v existenciálním dialogu.  Zcela v protikladu k jakémukoli diskriminování ukazuje Ježíšův postoj k ženám jeho úctu k jejich rovnosti a důstojnosti. Bude církev schopna živit se postavou svého božského Zakladatele a získat od něj kritické měřítko pro své vlastní porozumění ženě? Může být církev ve světě, kde žena objevuje svou identitu, osvobodivým činitelem? Nebo se zásobí ideologickými důvody pro oprávněnost postavení, které ženy odosobňuje?

Srov. P. Müller, .Probleme psychologique de la femme d‘aujourd‘hui," 1 Revue de Théologie et de Philosophie 3 (1973): 237.

2 M. Versiani, .A mulher na Igreja: o fim de uma minoridade," Jornal do Brasil, 7. května 1974, str. B1. Georgia Harkness, Woman in Church and Society (Nashville: Abingdon, 1972), str. 57-85. Rosemary Radford Ruether, Religion and Sexism: Images of Women in the Jewish and Christian Tradition (New York: Simon and Schuster, 1974), str. 117-83. Jean-Marie Aubert, La mujer: antifeminismo y cristianismo (Barcelona, 1976), str. 53-90 (originál: La femme: antiféminisme et christianisme /Paris: Cerf-Desclée, 1975/ Srov. L.G. Quevedo, .Religiosas e tarefas presbitarias," Convergencia 6 (1973): 3 149-63.

A. Leite, „A mulher na sociedade e na Igreja," Brotéria 97 (1973): 40-49.

4 Podle Annuario Pontificio na r. 1973 bylo jednadvacet věřících žen pracujících v papežských a pod. komisích.

5 Viz především provolání kanadských žen: .La femme dans l‘Eglise et dans la société:

mémoire des canadiennes francaises a l‘assemblée pléniere de l‘épiscopat canadien, .

Eglise Canadienne 4 (1971).

6 Srov. Versiani, A mulher na Igreja, str. 1, 2.

George B. Flahiff, .Sur les Ministeres féminins dans l‘Eglise," Eglise Canadienne 7 4 (1971): 286-87.

8 Arlene a Leonard Swidlerovi v jejich úvodu ke knize Haye van der Meer, Women Priests in the Catholic Church? A Theological-Historical Investigation (Philadelphia: Temple University Press, 1973), str. xxiv, citován v National Catholic Reporter, Nov. 5, 1971.

9 Srov. SEDOC, 1973.

10 .A missao da mulher na Igreja," Atualizacao 42/43 (1973): 882; Arlene Swidler, Woman in a Man s Church (New York: Paulist Press, 1972).

našimi hlavními prameny tu jsou: Peter Ketter, Christ and Womankind, přel. 11 Isabel McHugh (Westminster, Md.: Newman, 1952); Helga Rusche, They Live by Faith: Women in the Bible, přel. Elizabeth Williams (Baltimore: Helicon, 1963); .La conception chrétienne de la femme," Lumiere et Vie 43 (1959), zvl. vydání, Herbert Braun, Jesus of Nazareth: The Man and His Time, přel. Everett R. Kalin (Philadelphia: Fortress Press, 1979); Leonardo Swidler, .Jesus feminista," Atualizacao 42/43: 876-80.

12 A. Oepke, .Gune," in Gerhard Kittel, ed., Theological Dictionary of the New Testament, přel. a ed. Geoffrey W. Bromiley, 1. díl, str. 776-89; Paul Billerbeck, Kommentar zum Neuen Testament aus Talmud und Midrasch, 3. díl (Munich, 1922-28), str. 558.

13 P. F. Sbik, A voz masculina em honra da feminina (Rio de Janeiro, 1972), str. 16.

14 Billerbeck, Kommentar, str. 468. Srov. Oepke, .Gune", str. 781-82 (cit. Sota, 3, 4, srov. Babylonský talmud, Sota, 21b).

15 Oepke, .Gune," str. 781 (cit. Jeruzalémský talmud, Sota 10a:8).

Tamtéž; str. 777, Hans Lietzmann, An die Galater (Tübingen: Mohr, 1932), str. 16 23.