Doporučený svět

Detaily někdy prozradí mnoho. Kdo si otevře Katolický týdeník, naše nejrozšířenější periodikum náboženského obsahu, zjistí, že obsahuje mj. televizní program na celý týden. V KT již nejde o žádnou novinku, tato služba je rozsáhlou čtenářskou obcí pravděpodobně bez námitek využívána, a snad tedy můžeme předpokládat, že cosi o charakteru těchto čtenářů i jejich týdeníku vypovídá.

Pod programem je vytištěno: „KT otiskuje nezkrácené programy kromě pozdních vysílání stanice NOVA (Pá + So) a PRIMA (Pá). Doporučené pořady jsou výrazně označeny. Výběr ostatních je závislý na odpovědnosti čtenářů." (Cituji podle KT 21/97.) Mohli bychom se ovšem zeptat, proč KT dělá nenápadnou reklamu nočnímu vysílání Novy a Primy (zakázané ovoce přece tolik láká) nebo proč by měl výběr doporučených pořadů být na odpovědnosti čtenářů nezávislý. Ale to mohly být jen formulační nedostatky.  Zajímavější je pohled na „doporučené" a tučně zvýrazněné body programu. Samozřejmě jsou doporučeny pořady katolické, například cykly Disco Latine nebo O poklad Anežky České, ale i křesťanské, mystické a vůbec obecně náboženské programy. Velmi sympatické je, že KT propaguje pořady ekologické. Těžiště doporučených pořadů však tvoří reportáže z přírody, programy o historii středověku a tzv. klasické umění. (Kupodivu nikoli všechno „umění": neumím třeba vysvětlit, proč KT doporučuje povídání s L. Bernsteinem, ale ne s M. Kejmarem, proč preferuje Janáčkovu Sinfoniettu, ale nedoporučí Prokofjevův balet Romeo a Julie, proč z klasických kýčů podpoří Lizstovo zpracování Ave Maria, ne však stejně cukerínový Sen lásky téhož komponisty; ale koneckonců proti gustu žádný dišputát.)

Klíčová otázka v případě většiny „výrazně označených" pořadů ovšem zní, proč jsou Katolickým týdeníkem doporučovány právě tyto, a jiné nikoli.  Jde nepochybně většinou o pořady z kvalitnějších, a navíc nelze popřít duchovní hodnotu krásné přírody, bádání o dávno zaniklých společnostech nebo uměleckého díla. Potud by bylo vše v pořádku, třebaže ona „duchovní hodnota" zde nebývá nijak specificky náboženská či dokonce křesťanská.  Nenáboženskou duchovní hodnotu mohou navíc mít i jiné, ani náhodou nedoporučované typy pořadů: zprávy, diskusní pořady, umělecké filmy ze současnosti, z jistého hlediska dokonce i detektivky, večerníčky, kursy živých jazyků nebo cenzurovaná erotická show. Proč tedy právě příroda, historie, klasika?

Snadno postřehneme, že tato tři témata cosi společného mají: stále se jedná o víceméně mrtvé, již plně neexistující a odlehlé věci. Absolutně panenská příroda se už nenajde ani uprostřed amazonských pralesů, kamera vlastně vytváří jen její iluzi pomocí snímků z ještě poměrně nenarušených míst kdesi daleko v cizině, dvacet metrů pod hladinou oceánu. Historie je sice učitelkou života, je to však učitelka spolehlivě mrtvá, po kouscích opatrně oživovaná k neškodnému pobavení a povznesení svých zapomětlivých dědiců.  A klasická múza je přes svoji přetrvávající fascinující sílu v podstatě již němá, konzervovaná, neměnná, na čemž nic nemění ani revoluční diskuse o tom, zda se Goldbergovy variace mají interpretovat na křídle nebo raději na dobovém cembale. „Doporučeno" je zkrátka to, co je spolehlivě fixované, ne-živé, a tedy neškodné, neplodné, nerušící a netvůrčí. Je pravda, že také mnozí naši „světští" spoluobčané (a nejen oni) sledují ve svých televizních seriálech, thrillerech a erotických trivialitách nekonečný dance macabre, mrtvolný rej, který se pouze tváří jako život, a ze všech sil se snaží, aby nepoznali příliš mnoho pravdy o sobě a světě, neřešili příliš mnoho životních problémů, nadměrně se neangažovali. Alespoň však na sebe nevztahují slova o soli a kvasu.

Hovořívá se o pokušení, pohoršení, mravní zkáze, a tak se propaguje nekrofilní a neplodný způsob trávení volného času, který nikoho nepohorší, a ovšem ani nepolepší. Křesťane, pryč od života, pryč do kýčového světa jakoby-existujících, kdysi-existujících a navždy-existujících hodnot!  Bývalo tomu kdysi tak, že se lidé báli Boha. Leckdo to kritizoval, třebaže bázeň boží - počátek moudrosti, a tak se od toho mnohde žel upouští.  Připadá mi, že dnes namísto toho mnozí křesťané proto mají strach mnohem horší a ničivější: bojí se života a světa. Bojí se odpovědnosti, třeba jen odpovědnosti za výběr televizního programu, a tak ji rádi odsunou na kohokoli jiného, třeba na anonymního „do-poručníka" z redakce Katolického týdeníku.