Jste zde

090 - prosinec 1998

Dědictví otců

Jan Spousta

Číslo Getseman, které máte před sebou, je od začátku až do konce římskokatolické. Rozebírají se v něm otázky správného bohoslužebného použití kadidla, chápání svátostného diakonátu, středověká historie ostatků svatých a moderní katolická chrámová architektura. Protože usilujeme o ekumenismus, měli bychom se ptát, jaký je širší význam takových „specifik" jedné církve, třebaže církve u nás nejpočetnější. Každá ze tří velkých větví křesťanstva, totiž pravoslaví, katolicismus i protestantismus, vytvořila během času svůj vlastní, specifický a nezaměnitelný kulturní typ. Nejde jen o záležitosti čistě bohovědné a bohoslužebné, ale o obsáhlý životní styl, o způsob chápání světa a místa člověka před Bohem, o morálku a politický styl, o směrnici uměleckého tvoření a morálních soudů, o celkový habitus. Vůdcové každého ze tří směrů pro svou větev křesťanstva nárokovali a někdy dosud nárokují pravověrnost, plnou shodu s Kristovým učením a odkazem. Ale kdo posoudí jejich nárok z odstupu, sotva jim dá úplně za pravdu: kdyby se dnes vrátili Pán Ježíš se svatým Petrem na zem, jak to líčí zbožné pohádky, stěží by se do některého proudu dnešního křesťanství mohli bez výhrad a bez pocitu odlišnosti zařadit, a naopak by v každém z nich jistě nalezli něco, co by jim bylo zvláště blízké. Během staletí se křesťanství vtělilo do konkrétní podoby protestantství, katolicismu a pravoslaví. I když se dnes hranice stírají, má téměř každý z nás, věřících, blíže k některé z nich. Anebo alespoň vnímá jako problém, že zůstal v meziprostoru a je přitahován střídavě tam i onam, že nemůže s jistotou rozbít svůj duchovní stan na té ani na oné půdě. A je to tak dobře. Nevěřím, že je možné a nosné jakékoli „čisté" křesťanství, křesťanství destilované ze svých pozemských tradičních forem, ať už konstruované jako návrat do domněle ryzích časů počátku, ať už hledané jako gnostické jádro duchovní nauky oproštěné od církevních dogmat, anebo ať už budované jako .ekumenický společný jmenovatel" křesťanské tradice, očištěné od konfesních zvláštností. To ovšem neznamená, že bychom jako jednotlivci neměli čerpat inspiraci a poučení ze zdrojů celé ekumenické tradice, a koneckonců i z celé duchovní tradice lidstva včetně jejích mimokřesťanských proudů. Proto je dobré tyto zdroje znát a vnímavě, byť ne nekriticky těžit pro vlastní růst. Možná nebudeme používat vonný dým orientální pryskyřice jako metaforu své modlitby, tiše stoupající k nebeskému Otci; možná nás nebude trápit problém, zda v církvi existuje natolik zvláštní služba potřebným, aby byla hodna svátostného zařazení; a možná v nás groteskní a bezmála modlářská stránka uctívání ostatků převáží nad úctou ke společenství svatých, jež překoná i smrt. Ale vězme, že také použití kadidla, přijetí jáhenství či cenný relikviář mohou být cesty k Bohu. Ano, i Ježíš někdy zvěstoval nebeské království velmi pozemsky: svatebním vínem, blátem ze sliny, skopovou pečení.