096 - červen 1999

Společenství svatých

Jan Spousta

Když se zvířata v Orwellově bajce zmocnila vlády nad farmou, měla si být všechna rovna. Slavnostně si to uzákonila. Během času se ovšem mezi nimi vytvořila pevná hierarchie, a k původním zákonům zvířecí farmy musely být přijaty dodatky, odrážející novou realitu: Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá si jsou rovnější.

George Orwell chování svých Psů a Prasat odpozoroval na fašistickém a zejména komunistickém politickém systému. Na pokrytectví, které rovnostářskými řečmi zastírá propastné rozdíly mezi lidmi, ovšem komunisté nemají monopol. Najdeme je i v náboženské oblasti. Domnívám se, že jeden z leitmotivů poválečné západní teologie a církevní praxe, zejména v prostředí tradičních církví, je právě tato otázka: jak zajistit, aby se (všemi uznávaná) rovnost před Bohem více promítla do (často omezované) rovnosti mezi křesťany i mezi lidmi vůbec.

Existují jistě povrchní a nesprávné emancipační snahy. V církvi by nemělo v první řadě jít o prosté sledování světských politických cílů na půdě církve: pozemská „emancipace", „demokratizace" či „revoluce" jistě není původním obsahem evangelia. Ale kritikové, kteří vše nové hází do jednoho pytle a označují nálepkou rebelie, trpí slepotou. Mají sice pravdu, pokud tvrdí, že už na samotném počátku církve existovala autorita, kterou v teologickém žargonu označujeme nepříliš šťastně slovem úřad. Avšak neuvědomují si, že tehdy šlo o úřad služebný, úřad .slabý" ve smyslu převahy bratrství a sesterství nad mocí, převahy rovnosti všech vykoupených nad nerovností stupínků hierarchie. Mají-li nám základní rysy nejstarší křesťanské obce být vzorem pro naše křesťanství dnes, pak mezi ně nepatří ani komunistické rovnostářství, odsouzené zůstat zbožným přáním, ale ani absolutistická monarchie.

„Teologii communia", bezmála módní heslo římskokatolické pokoncilní teologie, musíme podle mého soudu číst právě jako nové usilování o sesterské a bratrské spolubytí v církvi. Communio, společenství, není jen jedna z dalších bezmála abstraktních známek církve. Je to požadavek a cíl, který by nás měl vést směrem k církvi (i) vycházející z fundamentální rovnosti, stejného královského a kněžského zmocnění všech (mnohost služeb a darů nesmí zastřít jedinost Služebníka a Dárce všech!), (ii) nesené vzájemnou láskou a pomocí mezi jejími členy (umožňující a rozvíjející neanonymní, osobní vztahy), (iii) směřující ke svému Pánu (církev jako společenství poutníků, nezabydlené ve svých strukturách, ochotné ke změně a podporující pozitivní duchovní i společenský pohyb).

Hlavní příspěvek tohoto čísla, přednášku Hanse Jorissena, můžeme vnímat právě tak. Communiu prospívají a obraz církve obnovují ty změny, ty struktury, ty vztahy, které vedou k lidskému a duchovnímu společenství věřících, slovy Písma „svatých".

A v tomto světle můžeme číst i text Ivana O. Štampacha o postmoderní christologii a mariologii. Silná a prostá Maria, skrze niž Bůh mocné svrhne z trůnu a povýší ponížené, je Marií communia. Obrazy sladkobolné Panenky anebo mocné, ba hrozivé Královny zde blednou: vidíme Tu, která se s nadějí vydala na cestu k Bohu v člověku.