Původ Vánoc

Velké křesťanské svátky (Velikonoční Triduum, Na­ne­bevstoupení Páně, Letnice, Zjevení Páně) vznikaly v prvních staletích na Východě. Vánoce jsou výjimkou. Pravděpodobně vznikly v raných desetiletích svobody církve v první polovině 4. století v Římě. Nejstarší záznam máme v Filokalově Chronografu z r. 354, kde je na dvou místech uveden 25. prosinec jako narození Ježíše Krista. Část Chronografu, ve které je jedna ze zmínek, pochází asi z r. 330.

Helios na triumfálním vozeKristus jako HeliosŘímané slavili tento den jako svátek „Solis invicti" - slunce nepřemoženého - tj. jako připomínku slunovratu. Bůh Hélios se opět ujímá vlády - přijíždí na triumfálním voze. Křesťané nazvali svátek toho dne „Natalis invicti" - narození nepřemoženého. Tato adaptace nebyla násilná - bible mluví o světlu spravedlnosti (Mal 4, 2), světlu světa (J 8, 12), Cyprián o pravém slunci, Ambrož o našem novém slunci.

Na stropě mauzolea Juliů pod sv. Petrem byla nalezena mozaika s obrazem Krista, který jede jako Helios na triumfálním voze, snad z pol. 3. stol. O tom, zda je to první doklad slavení Vánoc, můžeme jen spekulovat. Naproti tomu je pravděpodobné, že smyslem Vánoc nebylo zatlačení bujných římských Saturnálií, jak se dříve uvádělo. Ty začínaly 17. a končily již 23. prosince.

Ve 4. stol. byla v Římě na Vánoce slavena pouze jedna liturgie, a to ve dne (dnešní třetí). Místem slavení se stala pravidelně basilika sv. Petra. Basilika byla budována Konstantinem částečně na místě cirku, kde zahynula řada křesťanů, částečně na místě pohřebiště. Byla dokončena v období 319-322. Neměla vlastní klérus a byla využívána zřejmě převážně pro světské oslavy zemřelých pohřbených v basilice a v okolí ve výroční den jejich smrti. Poloha na kopci mimo městské hradby ji zřejmě předurčila pro novou Rekonstrukce Konstantinovy basiliky sv. Petra (kolem r. 400)slavnost. Přítomnost baptistérií je jedním ze svědectví, že se jednalo o slavnost křestní, když už velikonoční termín křtu pro množství zájemců nedostačoval. (Proč byla baptistéria pravděpodobně dvě lze jen spekulovat: Kapacitní důvody? Rozdělení křtěnců podle pohlaví?) Křest jako zrození v Kristu je v homilii Lva Velikého přednesené na tomto místě (v pol 5. stol.) dáván do souvislosti s Kristovým narozením. (V tom lze vidět další doklad pro křestní charakter Vánoc.) Evangelijním textem pro tuto liturgii byl a dodnes je prolog Janova evangelia (J 1, 1-18).

Slavení tří vánočních liturgií bývá interpretováno jako pokus přiblížit význam Vánoc velikonočnímu Triduu. K rozšíření počtu liturgií došlo postupně. Jako druhá se objevuje noční slavnost v basilice P. Marie. Tato basilika byla postavena na pahorku Eskvilinu v sousedství (světské) ba­si­liky přeměněné v 5. stol. na kostel sv. Ondřeje. Podle legendy napadl v noci ze 4. na 5. srpna 358 na Eskvilinu sníh a císař Liberius osobně načrtl ve sněhu půdorys basiliky. Po Efeském koncilu v r. 431, kde Maria dostala titul Bohorodička, byla basilika přestavěna biskupem Sixtem III. na jeden z nejdůležitějších chrámů města. (Označení S. Maria Maggiore - P. Maria Větší je středověké, vzniklo v době, kdy bylo v Římě Marii dedikováno více chrámů.) Sixtova basilika již měla baptisterium a brzy převzala úlohu jakýchsi „římských jesliček" analogicky k basilice narození Páně v Betlémě.

Římská stationární místa o VánocíchAž jako poslední, v 6. stol., se objevuje slavnost za svítání (dnešní druhá). Slavnost se konala u sv. Anastasie na Palatinu, která sloužila v té době jako kaple císařského paláce (i když hlavní sídlo císaře bylo v té době již dávno v Konstantinopoli). Důvody pro zavedení třetí slavnosti byly zřejmě politické. V Konstantinopoli se 25. 12. slavil svátek jedné z prvních světic Východu sv. Anastasie a slušelo se, aby římský biskup tento den na „císařské půdě" předsedal liturgii. Ostatně i v Jeruzalémě, který sloužil za vzor všem městům, se v noci z Betléma odebral průvod do Anastase - rotundy postavené nad Ježíšovým hrobem.

Ve středověku pak bylo nejpůvodnější římské „vánoční" místo (sv. Petr), kvůli velké vzdálenosti nahrazeno dalším shromážděním u S. Maria Maggiore.

Nejstarší vánoční perikopa (J 1, 1-18)

Na počátku bylo Slovo / a to Slovo bylo u Boha / a to Slovo bylo Bůh. / To bylo na počátku u Boha.

Všechno povstalo skrze něj / a bez něj nepovstalo nic, co je. / V něm byl život a ten život byl světlem lidí. / A to světlo svítí ve tmě, a tma je nepohltila.

Od Boha byl poslán člověk jménem Jan. Přišel kvůli svědectví, svědčit o tom Světle, aby všichni uvěřili skrze něj. On nebyl to Světlo, ale přišel, aby o Světle vydal svědectví.

Tento byl to pravé Světlo osvěcující každého člověka přicházejícího na svět:

Byl na světě / a svět povstal skrze něj, / ale svět ho nepoznal. / Přišel do svého vlastního, / ale jeho vlastní ho nepřijali.

Ale těm, kteří ho přijali, / dal právo být Božími dětmi - / všem těm, kdo věří v jeho jméno. / Takoví nejsou narozeni z krve, / ani z vůle těla, ani z vůle muže, / ale z Boha.

To Slovo se stalo tělem / a přišlo žít mezi nás. / Spatřili jsme jeho slávu, / slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, / plný milosti a pravdy.

Jan o něm vydával svědectví a volal: "Toto je ten, o němž jsem řekl: Ten, který přichází za mnou, je přede mnou, neboť byl dříve než já."

Z jeho plnosti jsme všichni přijali, / a sice milost za milost. / Zákon byl vydán skrze Mojžíše, / milost a pravda však přišla skrze Ježíše Krista. / Boha nikdy nikdo neviděl; / jednorozený Syn, který je v Otcově náručí, / ten jej vylíčil.

Překlad Nové bible Kralické - zdroj: http://www.nbk.cz/index2.html