Sektářství nebo přizpůsobivost?

Tři hlavní témata má poslední letošní číslo Getseman.

První téma je aktuálně ekumenické. Hans Küng a Ivan O. Štampach se zamýšlejí nad novou situací vyvolanou návratem k novému konfesionalismu a starým modelům „unijního" ekumenismu. Nedávno oznámenému přechodu nejkonzervativnějšího křídla anglikanismu pod jurisdikci Vatikánu jsme se již v Getsemanech věnovali.

Některé tragikomické rysy tohoto vývoje jsou patrné na první pohled - například zákaz, aby na Římem schválené bohoslužby čerstvých anglo-katolíků docházeli ti katolíci, kteří anglikánstvím neprošli. U dveří kostela tak nejspíš bude stát bezpečnostní služba v uniformě švýcarské gardy, kontrolovat křestní listy návštěvníků a dbát, aby průměrný katolík nemohl navštívit katolickou bohoslužbu. Jestli má takto vypadat uskutečněná katolická jednota v praxi, pak mají odpůrci ekumenismu pravdu, vskutku není oč stát.

Věc má ovšem i hlubší a méně komické stránky; oba autoři upozorňují na to, jak tento podivný případ poškozuje ekumenické hnutí a vyvolává další napětí.

Druhé téma je aktuálně liturgické. Vánoce. Zařadili jsme předně text Pavla Hradilka, který vysvětluje, jak tento oblíbený a důležitý svátek vznikl. Poznamenejme v této souvislosti na okraj amerického protikřesťanského (a teorie spiknutí hlásajícího) filmu Zeitgeist The Movie, který se masově šíří mezi mládeží na internetu: Jestliže film vyvozuje dalekosáhlé astrologické teorie z toho, že Ježíšovo narození připadá na 25. pro­since, je dobré si v Hradilkově článku přečíst, že toto datum bylo stanoveno ke slavení narozenin Páně až po asi 300 letech od vzniku křesťanství, a tudíž nic podstatného v křesťanské víře na datu slunovratu nezávisí - Ježíš se možná narodil v květnu a jeho narozeniny bychom mohli klidně slavit v září, na naší víře by to nic neměnilo.

S vánočními svátky souvisí také obtížné, ale důležité téma příchodu božího království, který začal příchodem Krista. Zamýšlí se nad ním Pavol Mikula. Není to úvaha profesionálního teologa, ta by asi začala a skončila zkoumáním, co slova „boží království" znamenají u Ježíše, u jednotlivých svatopisců, v církevní tradici. Ale i zdánlivě naivnější přístup - zamyslet se, jak lze a jak nelze do království vstupovat - má svůj význam; vždyť co je nám platné vědět, když nedokážeme jednat.

A konečně třetí téma nevypadá vůbec aktuálně. Petr Vondráček napsal o protipapežské opozici a herezích v době avignonského papežství, což je zhruba doba našich Lucemburků. Aktuální ovšem je mnoho lidských - mravních, psychologických, náboženských - aspektů tehdejších bojů. Například popisovaný vývoj františkánského řádu. V něm na jedné straně stála snaha přizpůsobit se, jež řádu umožnila proniknout i na univerzity a vůbec do nejvyšších vrstev tehdejší společnosti, ale vedla zároveň ke ztrátě původního etického impulsu sv. Františka a hrozbě zesvětštění. Na druhé straně pak byli spirituálové, kteří se snažili udržet charismatický dar chudoby a nekonformního františkovského ducha, ale kteří zato mohli snadno podlehnout fantazírování, sektářství a fanatismu. Není to akutní mravní volba?

Přeji vám, milí čtenáři, radostné a požehnané svátky příchodu Kristova království.