Protipapežská opozice a hereze v době avignonského papežství (1309-1377)

Úvod

V období avignonského papežství mezi lety 1309 a 1377 existovala celá řada heretických skupin a hnutí stejně tak jako mnohá ohniska protipapežské opozice (jak v politické, tak v dogmatické oblasti). V této práci se zaměřuji především na hnutí spirituálních františkánů a s tím spojený „boj" mezi papežem Janem XXII. a Ludvíkem IV. Bavorem. Oboje se pokouším zasadit do kontextu dějin a ukázat jako vývoj událostí započatých již ve staletích předchozích.

1. Dějinné souvislosti - od Bonifáce VIII. k Janovi XXII.

Roku 1294 na papežský stolec usedl Bonifác VIII. - prvotřídní znalec práva a schopný diplomat, zároveň však také velký nepotista a nelítostný mocenský politik. Snaha o rozšiřování papežské moci na úkor moci světské vyústila v otevřený konflikt s francouzským králem Filipem IV. Na počátku rozepří stála bula Clericis laicos¹ postupně následována dalšími jako Salvator Mundi (rušící privilegia francouzského krále) či Ausculta fili předvolávající francouzský episkopát i Filipa na koncil, který měl definitivně vyjasnit vztahy mezi světskou a církevní mocí. Výsledkem koncilu, na který se i přes Filipův zákaz dostavilo třicet devět francouzských biskupů (ty král následně potrestal konfiskací majetku), byla bula Unam Sanctam. V dogmatických termínech se v ní opakovalo, že „církevní moc zahrnuje dvojí meč - moc duchovní a světskou; první meč je veden církví, druhý pro církev, jeden rukou kněze, druhý rukou krále, ovšem na radu kněze", protože „duchovní moci přísluší dosazovat a soudit moc světskou". Proto „ten, kdo odporuje této svrchované duchovní moci, jíž sice vykonává člověk, ale která Petrovým prostřednictvím pochází od Boha, odporuje Bohu samému. Každý člověk, který chce dojít spásy, se proto musí podřídit římskému biskupovi."² V reakci na to Filip pověřil skupinu v čele s Guillaumem de Nogaretem, která měla papeže zatknout a dopravit do Paříže. Bonifác byl skutečně skupinou několik dní vězněn ve své rezidenci v Anagni, než ho osvobodil dav měšťanů. Následkem šoku však za nedlouho zemřel.

Po velice krátké vládě Bonifácova nástupce Benedikta XI. byl papežem zvolen, i díky domluvě s Filipem, Francouz Bertrand du Got, který přijal jméno Klement V. Papežské sídlo bylo přesunuto z Říma do Francie - nejprve do Lyonu, poté do Cluny, Bordeaux, Poitiers a nakonec do Avignonu, kde papežové setrvali s jednou krátkou přestávkou až do roku 1377. Hlavní Filipovou snahou nyní bylo zvrátit tendence započaté Bonifácem ve svůj prospěch. Obviňoval ho tedy z hereze a vyžadoval zahájení procesu proti němu. Klementovi se podařilo získat čas a vyhnout se oficiálnímu odsouzení bývalého papeže, ale za cenu velkých ústupků - Filipovi byly přenechány církevní desátky (které mu papež přislíbil ještě před svým zvolením), byla zrušena bula Clericis laicos. I tak byl Filip neústupný a žádal navíc zrušení řádu templářů, na jejichž majetek si dělal zálusk. Klement se nakonec opravdu nechal přesvědčit o jejich zcela imaginárních přestupcích a roku 1312 na koncilu ve Vienne řád zrušil.

Po více než dvou letech bezvládí byl roku 1316 následujícím papežem zvolen Jacques-Arnaud d'Euse - Jan XXII. Muž, který byl stejně rozhodný jako Kliment váhavý, ihned začal obnovovat význam papežské instituce. S využitím oslabení francouzské moci po smrti Filipa IV., postoupil na cestě k znovuobnovení nezávislosti velmi daleko. „Na místě, kde jeho předchůdce zanechal dluhy, on zanechal nebývalý zisk. Papežská kurie byla reorganizována a papežství opět zaujalo ústřední místo v mezinárodní diplomacii. Co se týče víry a hereze, vedl ho jeho instinkt k posílení autority, k vymezení a odsouzení hereze a k poskytnutí volné ruky inkvizici. Jeho pontifikát se stal charakteristický sérií omezení a procesů namířených proti podezřelým teologům a sektářům. Jeho autoritářské metody vyvolaly opozici. Neústupné rozhodnutí prosadit svou vůli a získat hlavní slovo při volbě císaře vedlo ke konfliktu s Ludvíkem Bavorem, jenž poskytoval ochranu františkánským rebelům a heretikům. Ludvíka, který používal heretiky jako zbraň proti papeži, se Janovi XXII. nepodařilo odstranit."³

2. Spirituální františkáni

2.1. Doba svatého Františka

Mottem života svatého Františka, zakladatele řádu františkánů, bylo: „Kažte všichni svým příkladem!" I proto můžeme v (legendárních) vyprávěních číst, jak sám sebe pranýřoval za jakékoli „přestoupení" postů (i když se tak stalo kvůli nemoci) apod. Příkladem šel i v chudobě, pro kterou velice horlil. Vyžebraný chléb byl pro něj „andělský chléb", bratr vracející se z žebroty měl proto přicházet nazpět s písní na rtech. Nejraději spával ve skalních jeskyních jako lišky z evangelia (Mt 8,20), nosil chudou naschvál svrchu záplatovanou kutnu.⁴ Jeho jednání dobře ilustruje následující příhoda:

„Jednou se přihodilo v klášteře u Greccia, že bratří na velikonoční pondělí prostřeli na počest tohoto svátku - a také na počest jednoho ministra, který u nich dlel jako host - stůl pěkným ubrusem a postavili na něj místo obvyklých číší sklenice. Chvíli před obědem přišel František a uviděl tu nádheru; opatrně se zase odplížil, vzal si na hlavu starý klobouk, který jakýsi žebrák již odložil, a vešel znovu do kláštera s žebráckou holí v ruce a zaklepal, právě když se bratří usadili ke stolu. Naříkavým hlasem zaprosil přede dveřmi: ‚Ubohý, nemocný poutník prosí pro lásku Boží o almužnu!‘

Na vlídné vyzvání bratří František vstoupil dovnitř. Všichni ho ihned poznali, ale musili se tvářit jakoby nic. František se posadil u ohniště na zem. Donesli mu tam misku polévky a skrojek chleba a František se pustil do jídla. Žádný z bratří nepromluvil a žádný nemohl do sebe dostat ani sousto - což je možno vydržet sedět u tak krásně prostřeného stolu, když František sedí zalezlý jako nějaký popeláček u ohniště s miskou v klíně? Také František brzy odložil lžíci a pronesl sám k sobě: ‚Sedím tu, jak má pravý menší bratr sedět. Ale když jsem sem před chvílí přišel a uviděl ten krásně prostřený stůl, ani jsem uvěřit nemohl, že jsem u chudých řádových bratří, kteří den co den musí chodit od dveří ke dveřím a vyžebrávat si, čím by se nasytili!‘ Bratří to již déle nevydrželi. Někteří se rozplakali a všichni vstali od stolu a běželi k Františkovi."⁵

František se pokoušel zbavit nejen individuálního, ale i společného majetku (např. raději než přijmout část majetku noviců k zajištění stravy pro bratry, nechal prý rozprodat oltářní výzdobu). S rostoucím významem františkánského řádu a zapojováním do pastoračních aktivit však mnozí začali v dodržování přísných regulí polevovat, což schvaloval i Řím. Po letech polopoustevnického života, kdy se František aktivně nevěnoval řízení řádu, nadiktoval svou poslední vůli, v níž v náznacích i v přímých výrocích odsoudil „úpadek" a mnohá opatření, která zmírnila původní chudobu a směřovala k zajištění privilegovaného postavení řádu v církvi.

2.2. Od svatého Františka ke spirituálům

V následujících letech tak bylo možné uvnitř řádu vypozorovat pnutí mezi zastánci přísné chudoby (jádro tvořil sbor starých se sklony k poustevnickému životu a udržující v paměti Františkův testament) a kleriky, kteří již zmírnili svou chudobu, získávali místa na univerzitách, osvojovali si nové techniky kázání a privilegia umožňující převzetí všech povinností světských kněží.⁶ Jako problém se toto pnutí začalo ve větší míře projevovat až na konci 13. století, kdy františkáni v některých provinciích již nezachovávali ani umírněný způsob života. „Více než hrubá neřest tu byla problémem světskost."⁷ Situace se ještě vyostřila díky schopnostem Petra Jana Oliviho, žebravého mnicha z kláštera Narbonne, a jeho učení Usus pauper. Toto učení se soustředilo na opravdové každodenní dodržování chudoby, jež stálo v opozici vůči pouze formálnímu zřeknutí se majetkových práv. Oliviho scholastické spisy však obsahovaly i některé problematické pasáže, díky kterým ho mnozí obviňovali z hereze. Podpořeni Olivim, začali se tak zastánci přísné chudoby stále více ozývat. Souhrnně se pro ně vžilo označení spirituálové. V obavách, že papežské buly a glosování řádových regulí podkopávají jejich dodržování, vraceli se k Františkovu testamentu a požadovali doslovné plnění řehole. Postupně odpor dospěl na hranici hereze, díky vlivu joachimismu a rozvojem myšlenek spirituálů o chudobě u prostších mnichů pak až za její hranice.

Velký vliv na Oliviho i další františkány měl kalábrijský prorok Jáchym z Fiore, který rozvíjel své učení kolem roku 1200. Celý život strávil přemítáním o plánu dějin prostřednictvím meditací nad Písmem. Pro členy náboženských řádů měly velký význam především Jáchymovy představy o příchodu třetího věku Ducha svatého, v předvečeru jehož příchodu se lidstvo údajně právě nachází. Posel třetího věku se měl objevit již v osobě Benedikta z Nursie, zakladatele monastismu, třetí věk pak bude charakterizovat nový mnišský řád, který zprostředkuje nové duchovní porozumění.⁸

Mnozí františkáni považovali právě svůj řád za ten Jáchymem předpověděný a ač Jáchym mluvil velmi málo o konkrétní podobě řádu, stala se pro ně jeho rozhodujícím poznávacím znamením chudoba, jakožto klíčový aspekt nového náboženského života. Mezi františkánskými autory byl běžně svatý František identifikován jako anděl šesté pečeti v apokalypse, který byl v proroctvích ohlašovatelem nového věku. Podle Jáchyma se též měl objevit antikrist spojený s perzekucí. To si zase mnozí spojovali s osobou papeže a jeho snahami o potlačení spirituálů.

Nadšenou adaptací Jáchymova díla na problémy a dobu spirituálů je Oliviho Lectura super Apocalipsim. Podle tohoto spisu se lidstvo nachází v předvečeru velkých událostí, iniciátorem nového věku byl svatý František a jeho řehole představuje jeho evangelium. Plného spirituálního porozumění se dostane opravdovým Františkovým žákům, tedy spirituálům, ale teprve po perzekucích ze strany tělesné církve.⁹

Jáchymovy myšlenky zavedl do krajnosti Gerard z Borgo San Donnino, který považoval tři hlavní Jáchymova díla za „evangelium nového věku" převyšující Starý a Nový zákon. I po Gerardově odsouzení spirituálové pevně lpěli na své nauce o chudobě propojené s Jáchymovými apokalyptickými vizemi. Ani Oliviho smrt roku 1298 ničemu nepomohla, den jeho úmrtí byl spirituály slaven jako svátek, hrob se stal cílem poutí a joachimistická interpretace z něj udělala anděla sedmé pečeti apokalypsy.

2.3. Snahy o potlačení spirituálního hnutí

Spirituálové bezpochyby i přes všechny své chyby upřímně horlili pro chudobu, což je spojovalo se svatým Františkem a získávalo mnohé na jejich stranu. Největší tragédií spirituálního hnutí bylo dlouhé odkládání jeho „likvidace". Jak se spory protahovaly, nejprve uvnitř řádu a posléze i na papežském dvoře, zabředávali spirituálové hluboko do joachimistických výstředností. Papeži Klimentu V. se nepodařilo více než odvolat nejhorší řádové představené a zastavit perzekuci. Ta však byla obnovena v období prázdného papežského stolce i místa františkánského generála v letech 1314 1316.

Situace se změnila s nástupem nového papeže Jana XXII. Již na počátku jeho pontifikátu byl zničen Oliviho hrob, vlastnictví jeho knih bylo bráno jako důkaz pro inkvizici. Promyšleným bylo zrušení buly Klimenta V. Exivi de Paradiso, objasňující františkánskou řeholi. Jediné dva články Jan zachoval a použil je ve své vlastní bule Quorundam exigit. Podle té měl představený právo rozhodnout, co je to chudoba v odívání a kdy je správné použít uskladňování potravin pomocí vinných sklepů a obilnic. I to však bylo pro mnohé spirituály v rozporu s Františkovým testamentem a jejich přesvědčením. Roku 1318 byli v Marseille upáleni čtyři mniši, kteří bulu odmítli. Ostatními spirituály byli ihned prohlášeni za mučedníky, a samotná událost byla pojímána jako součást pronásledování předcházejícího očekávanému začátku nové historické epochy a potvrzení identity papeže s mystickým antikristem. V následujících letech Jan vydal bulu Sancta Romana, kterou rozpustil a zakázal všechna sdružení spirituálům podobná, a Gloriosam ecclesiam odsuzující jejich anarchistický program.

Zásadní následky mělo vydání dogmatického rozhodnutí o chudobě Krista a apoštolů v antifrantiškánském duchu.¹⁰ Ke spirituálům tak přibyla další vlna rebelů z řad oficiálního řádu pod vedením bývalého generála Michaela z Ceseny, kteří s tímto výnosem nesouhlasili. Roku 1326 byla definitivně odsouzena Oliviho Lectura.

Během těchto událostí zvítězil Ludvík Bavor nad svým sokem Fridrichem I. Sličným v boji o německý trůn a považoval se tak za jediného kandidáta na císařskou korunu. Tomu se však papež postavil, odmítl Ludvíka korunovat a posléze jej navíc dokonce exkomunikoval s tím, že prosazuje svou autoritu bez svolení papeže. V reakci na to sáhl Ludvík po nařčení papeže z kacířství, a připojil se tak k odbojným spirituálům, kterým poskytl útočiště. Velkým Ludvíkovým spojencem se stal učenec Marsilius z Padovy se svým dílem Defensor pacis, ve kterém popíral prvenství svatého Petra a to, že by byl vůbec někdy v Římě. Papež prý neměl žádné právo volit či sesazovat císaře. Jan XXII. vydal 23. října 1327 bulu, kterou dílo odsoudil a autory označil za učitele kacířství.

Ludvík mezi tím vtrhl do Říma, kde 14. dubna 1328 zahájil proces proti papeži a čtyři dny na to vydal dekret, kterým Jana XXII. sesadil. Následovala volba vzdoropapeže, kterým se stal františkán Pietro Rainalducci - Mikuláš V. Jakožto v církevních kruzích nikterak významná osoba měl však Mikuláš V. podporu pouze u spirituálů a exkomunikovaných, což si brzo uvědomil a v srpnu 1330 se vydal pro odpuštění do Avignonu k Janovi XXII.

Dalším Ludvíkovým chráněncem byl Vilém Ockham. Původně františkánský učenec působící na Oxfordu, po zapletení do sporu o chudobu však spolu s Michaelem z Ceseny uprchl na Ludvíkův dvůr. Představoval pramen silného proudu myšlení někdy označovaného jako nominalismus. Tam kde Tomáš Akvinský předpokládal spolupráci víry a rozumu, poukazuje Ockham na nahodilou a omezenou povahu lidského myšlení. Vilémův vliv byl ale omezen pouze na intelektuály.

Problém s herezí měl ale i sám Jan XXII., kvůli svému kázání o blaženém vidění Boha, které bylo v rozporu s tradiční pravověrností, se proti němu postavili i kompetentní teologové z Janova okolí. Svůj názor musel na smrtelném loži odvolat.

3. Závěr

Ač chudoba byla vždy primárním zaměstnáním františkánů, byla součástí pouze jejich osobní spirituality. Spirituálové ji však proměnili v centrální otázku celé církve, což se od postoje svatého Františka silně odlišovalo. Dlouho trvající spory a nešetrná protiopatření ze strany papežů (především Jana XXII.), kteří mnohdy ztotožňovali jakýkoli odpor s herezí, vedly k postupnému zabředávání původně upřímně po Františkově chudobě toužících mnichů do joachimistické apokalyptické hereze, díky které představovali skutečnou hrozbu pro církev. Tvrdé, nekompromisní, ale někdy i nekompetentní kroky Jana XXII. poměrně úspěšně zmenšovaly řady extrémních spirituálů, zároveň však vedly ke vzniku dalších nespokojených k herezi blízkých skupin.

Seznam literatury

Lambert Malcolm, Středověká hereze, Argo, Praha 2000, ISBN 80-7203-291-7

Gemelli Agostino, Františkánské poselství světu, Ladislav Kuncíř, Praha 1948

Jörgensen Johannes, Svatý František z Assisi, Ladislav Kuncíř, Praha 1945

Alberti P., Papežové (svazek pátý), Společenské podniky Přerov, Přerov 1941

Rendina Claudio, Příběhy papežů - dějiny a tajemství, VOLVOX GLOBATOR, Praha 2005, ISBN 80-7207-574-8

1 V bule se můžeme mj. dočíst: „Dějiny nás poučují a denní zkušenost nám nejzřetelněji dokazuje, že laikové smýšlejí o duchovenstvu vždy nepřátelsky, snažíce se neposlušně a darebně překračovat stanovené meze, neuvažujíce, že všechna moc nad duchovními, nad statky i nad osobami církevními jim byla zapověděna. (...) Abychom krátce zamezili tyto zlozvyky, nařizujeme v souhlasu s kardinály a z moci své apoštolské autority: Všichni preláti a vůbec všechny církevní osoby, řeholní nebo světské, které bez dovolení apoštolské Stolice platí nebo slibují, že budou platit laickým osobám přirážky, dávky, desátek nebo polodesátek, procento nebo jakoukoliv část důchodů nebo majetků svých kostelů pod jménem podpory, půjčky, daru atd., a rovněž císařové, králové, knížata a baronové, rektorové (krajští správci) atd., kteří tyto pohledávky ukládají, jejich vymahatelé a přijímatelé, (...) propadají činem samým exkomunikaci. (...) A co více, od této exkomunikace a od tohoto interdiktu nesmí rozhřešit, kdo k tomu nedostal plnou moc od svaté Stolice, vyjma, že by viník umíral. Rozhodli jsme se totiž, že nebudeme již trpěti tohoto hrozného zlozvyku se strany civilní moci. Žádná výsada daná některému králi, jako např., že nikdy nebude exkomunikován, nechť nepřekáží provedení tohoto výnosu. (Citováno podle Alberti P., Papežové (svazek pátý), Společenské podniky Přerov, Přerov 1941, str. 15-16.)

2 Srov. Rendina Claudio, Příběhy papežů - dějiny a tajemství, VOLVOX GLOBATOR, Praha 2005, str. 387.

3 Lambert Malcolm, Středověká hereze, Argo, Praha 2000, str. 256.

4 Srov. Jörgensen Johannes, Svatý František z Assisi, Ladislav Kuncíř, Praha 1945, str. 321-325.

5 Johannes str. 326.

6 Srov. Lambert str. 280.

7 Lambert str. 281.

8 Ze shod mezi vzory událostí Starého a Nového odvozoval Jáchym shody mezi událostmi Nového zákona a těmi po jeho sepsání (tedy i těmi budoucími). Neúnavně pracoval s tradičními exegetickými metodami, až se odvážil stanovit datum příchodu třetího věku - rok 1260. Po nenaplnění očekávání určil nové datum - rok 1290.

9 Srov. Lambert str. 296.

10 Učenou disputaci o této otázce zařadil např. do děje svého románu „Jméno růže" Umberto Eco.