211 - prosinec 2009

Celestýn V.

Celestýn V. (vlastním jménem Pietro da Morrone; 1215, Insernia - 12. května 1296, Fumone) je jediným papežem v církevních dějinách, který z vlastní vůle odstoupil z úřadu. Krátce po své smrti byl r. 1313 svatořečen, a jeho do té doby rozporuplně vnímaný čin tak byl legitimizován.

Celestýn se narodil jako jedenácté ze dvanácti dětí chudé vesnické rodiny v Insernii v Abruzzách. Pietrova matka (jak znělo jeho rodné jméno) rozpoznala jeho spirituální nadání a odevzdala jej ve dvanácti letech benediktinskému řádu.

Mladík vynikal zejména v askezi, odříkání a postech, a tak se po přijetí kněžského svěcení v r. 1239 rozhodl odejít jako poustevník do opuštěné jeskyně na svazích hory Morrone - od té doby byl znám jako Pietro da Morrone. Jeho příkladný život brzy oslovil řadu následovníků, kteří se začali usazovat v okolí Pietrovy poustevny. V roce 1244 budoucí papež pro společenství sepsal pravidla a kongregace byla nazvána Poustevníci sv. Damiána či později jednoduše celestýni.

Po smrti Mikuláše IV. v r. 1292 se devítičlenné kolegium kardinálů nedokázalo po dva roky shodnout na jeho nástupci. Příčinou byly nepřekonatelné antagonismy mezi vůdčími římskými rody Colonnů a Orsiniů, které si oba chtěly ponechat kontrolu nad papežským úřadem.

Do této situace přišel v r. 1294 kardinálům shromážděným v Perugii list podepsaný Pietrem da Morone, v té době již velebným kmetem, který požíval široce akceptované pověsti svatosti. Nabádal kardinály k urychlenému řešení situace, chtějí-li se vyhnout božímu hněvu.

Rozuzlení přišlo vzápětí a bylo zcela nečekané: Pietro, který na sebe takto nechtěně strhl pozornost, byl za podpory sicilského krále Karla II. z Anjou zvolen papežem coby kandidát, který vyhovoval všem stranám, protože nedokázal reálně ohrozit žádnou z nich.

Sám Pietro da Morrone považoval poselstvo, které přišlo do jeho poustevny ohlásit radostnou zprávu o zvolení papežem, za dílo pokušitele, a když naznal svůj omyl, dal se na útěk. Byl ovšem dostižen a po dlouhém přemlouvání papežský úřad přijal. Jako Kristus v předvečer svého utrpení vjel pak 28. července 1294 Morrone na oslíku do bran Aquily, kde při korunovaci v kostele Santa Maria di Collemaggio následujícího dne přijal jméno Celestýn V.

Krátký pontifikát poněkud naivního a ve věci zákulisní kuriální politiky zcela nezkušeného askety nebyl příliš úspěšný. Záhy se stal loutkou v rukou Karla II. z Anjou, který jej v podstatě internoval na hradě Castelnuovo v Neapoli, a zejména svého rádce, ctižádostivého a panovačného kardinála Benedetta Caetaniho.

Poté, co si připravili půdu pro další postup, „podlehli" oba papežovi protektoři jeho naléhání a sám Caetani připravil abdikační listiny. 13. prosince 1294 se Celestýn, i přes značný odpor lidu, který v něm viděl andělského pastýře předpovězeného Jáchymem z Fiore, vzdal papežského úřadu a jako důvod uvedl podlomené zdraví, nejistotu ve vedení církve a touhu vrátit se k poustevnickému způsobu života. Podle legendy k jeho rozhodnutí přispěl kardinál Caetani, a který prý po několik nocí volal otvorem v dřevěném táflování Celestýnovy cely sonorním hlasem: „Celestýne, Celestýne, slož úřad, jenž je příliš těžký pro tvá bedra!" Celestýn se tak cítil být ve svém rozhodnutí podpořen samotnými nebesy...

Kardinál Caetani se 24. prosince 1294 stal coby Bonifác VIII. Celestýnovým následníkem a do dějin církve se zapsal jako poslední mocný papež středověku před „avignonským zajetím", jenž ovšem svou panovačností a arogancí vyvolal či zostřil celou řadu sporů na všech stranách, především s francouzským králem Filipem IV. Sličným, a zůstává navždy připomínán na stránkách Dantova Pekla.

Kýžený návrat odstoupivšího papeže do poustevny se však nekonal. Caetani-Bonifác totiž nechal svého předchůdce pro jistotu zajmout a uvěznit ve Fuome poblíž Říma, kde Pietro po několika měsících podlehl stáří a nezdravému povětří. Jeho ostatky byly r. 1326 přeneseny do kostela Santa Maria di Collemaggio v Aquile, kde přežily bez úhony letošní ničivé zemětřesení.

Jan Klípa