Jste zde

Zeptejme se v Římě

autor: 

Luis Gonzáles-Carvajal Santabárbara v článku Být křesťanem bez církve ilustruje protiklad dřívějšího církevního tradicionalismu a dnešního náboženského individualismu na příkladu francouzského literáta Ferdinanda Brunetièra, jenž koncem 19. století na otázku, čemu věří, odpověděl: „Zeptejte se v Římě!"

Dovolím si věc uvést na pravou míru. Sršatý, inteligentní a nesmírně sečtělý Brunetière totiž právě vůbec není příkladem člověka zakotveného od kolébky v tradici, o níž se nemusí přemýšlet, a tím spíš ne příkladem člověka, který ani přemýšlet nechce, jelikož za něho myslí monsignorové v Římě. Vyrostl jako ateista a k víře se dostal až v dospělosti; stal se tak jedním z plejády tehdejších západoevropských intelektuálů, konvertitů ke katolicismu, polemizujících z konzervativních až ultrakonzervativních pozic proti tomu, co považovali za omyly své doby. U nás v Česku z této líhně asi nejlépe známe G. K. Chestertona a Léona Bloye, který tolik ovlivnil našeho Josefa Floriana. Tito netradiční tradicionalisté se rádi uchylovali k výrokům, pohoršujícím měšťácké rozumáře; a citovaná Brunetièrova věta je zkrátka jednou z řady takových provokací. Teze o papežském původu vší duchovní pravdy již tehdy roku 1898 připadala vzdělaným, „rozumným" Francouzům natolik šílená, aby ji Brunetière po nich mohl s úspěchem plivnout. Nevyslovil ji tradicionalista v prostředí tradicionalistů, ale naopak člověk duchovně hledající v prostředí skeptiků a „modernistů".

Proč o tom píšu: Je dobré si uvědomit, že „staré" a „nové" jsou kategorie velmi relativní a nesnadno rozeznatelné. Iluzi o starých dobrých časech, kdy víra byla skálopevná a lidé nezkažení skepsí, zřejmě nepodléhají jenom dnešní tradicionalisté. Je dobré si uvědomit, že stejně jako mnohé zdánlivě tradicionalistické názory jsou ve skutečnosti poměrně nedávného původu, tak i naopak řada zdánlivě novodobých, nedávných jevů má nečekaně dlouhé kořeny v historii.

Včetně těch, o kterých píšeme v tomto čísle Getseman. Problém ženatých kněží (či takových, kteří žijí ve společenství podobném manželství), jak je popisuje Antonio Duato Gómez-Novella, je s větší či menší intenzitou přítomen od zavedení povinného celibátu. Odcizení církvi a „soukromé" duchovní hledačství, o němž je výše zmíněný článek s Brunetièrovým citátem, lze na Západě vysledovat nejpozději v době osvícenství. Problém místa ženy v církvi (rozhovor s Elżbietou Adamiakovou Ženské vzory v bibli) museli řešit už současníci Kateřiny Sienské a Jany z Arku.

Ale každá doba je jiná, a tím pádem se stejné problémy jeví pokaždé v jiném světle. Naši katoličtí kněží už nečelí veřejnému mínění, považujícímu sexualitu za cosi ponižujícího, znečišťujícího, neslučitelného s posvátností. Naši duchovní hledači mají přes internet ťuknutím prstu k dispozici nebývalé množství náboženských nabídek, od nejctihodnějších starobylých textů po bláboly fanatiků, šílenců a falešných proroků. Naše ženy se dnes těší v mnoha oblastech takovým svobodám a takovým právům, jaká nelze srovnávat s ničím, co bylo v naší civilizaci v dohledné minulosti. Je tedy o čem přemýšlet. A nezapomeňme se ptát v Římě, řešit by to měli předně tam.