Ženské vzory v bibli

Rozhovor s dr. Elżbietou Adamiakovou, teoložkou a feministkou, o tom, zda současné ženy mohou nalézt své vzory v tradici Bible

Red.: Nezní pojem katolická feministka jako oxymoron, tedy spojení, které se samo vylučuje?

EA: To si nemyslím, i když mám sama pochybnosti týkající se pojmu katolický feminizmus. Jsem katolička a feministka, ale upřednostňuji pojem křesťanský feminismus. Pojem katolický feminismus zní příliš úzce, jako by se týkal otázek víry. Křesťanský znamená pro mne ekumenický, a to i tehdy, pokud bude každý z jeho zdrojů mluvit svým specifickým jazykem.

V knize Mlčící přítomnost jste chtěla, aby církev vytvořila více prostoru pro ženy a aby byly ženy aktivnější. Uběhlo několik let. Došlo k nějakým změnám?

Ne tolik, kolik bych chtěla, ale změny pozoruji. Na teologických fakultách je více žen a před nimi se otvírá možnost vědecké dráhy. Objevují se publikace týkající se ženského pohledu na otázky víry a na ženské tradice v Církvi. Co však schází, je uznání tohoto pohledu za samozřejmost. Když jsem psala Mlčící přítomnost, byla jsem asi jedinou teoložkou v Polsku, která se označovala za feministku. Dnes je nás více, i když mnoho žen z mého prostředí se brání tomuto označení, ačkoli jejich názory lze považovat za feministické.

Eva

Zabýváte se biblickými hrdinkami, jejichž osudy by se mohly dotknout současných žen. Začněme od Evy. Její přestupek v ráji se stal odůvodněním pro to, aby „byla žena podřízena muži jako svému pánu".

Originální text hebrejské bible vůbec tolik o Evě nehovoří. Ta získává na významu až v křesťanských pramenech. Když čtu první úseky knihy Genesis, odděluji slova o prvních lidech a o první ženě od těch, která mluví o Evě. Je to ta samá postava, ale její jméno se objevuje až na konci, až po příběhu o prvotním hříchu.

Když žena dostane jméno, je to prvním znamením vlády muže nad ženou, neboť v tehdejší kultuře přidělit jméno znamenalo určit jeho osud. Před tímto textem se píše, že první člověk dává jména jiným stvořením a tím z nich činí své poddané. Jméno Adam se odvozuje od slova „země", a to znamená, že byl vzat ze země, že je pozemskou bytostí a tedy že je člověk a nejen muž. Teprve v pozdějších překladech bylo slovo Adam čteno jako vlastní jméno.

Když budeme dále sledovat, jak se v popisu stvoření v zahradě Eden objevují jednotlivé osoby, zjistíme, že se v něm muž objevuje teprve až tehdy, když se v něm objevuje žena. V knize Genesis se nehovoří o posloupnosti stvoření, která se v dějinách, a to rovněž v NZ, stane záminkou pro podřízení žen mužům. Tam se zdůrazňuje, že žena byla stvořena jako druhá a první zhřešila. Ale o takové posloupnosti se v Knize Genesis nemluví. Biblická bádání poukazují na to, že tato její část se odvolává spíše na mýtus, který byl známý v tehdejších kulturách, v kterém žena hrála velkou roli jako ta, která vládne nad životem a smrtí. Jejími atributy byly strom a had, který symbolizoval život, protože svléká kůži a stále se obnovuje.

Cítíme tu dech mocné pohanské bohyně.

Ano. V sousedních kulturách jí náležela božská moc. Biblický text ji zbavuje božské síly, protože poukazuje na to, že žena je stvořena Jahvem, Bohem Izraele. Řečeno ve zkratce: mění bohyni v ženu. A důsledkem toho ukazuje, jak má být chápána její role.

A důsledky pro ženy byly dost ošklivé.

Ano. To, že byla údajně stvořena jako druhá i to, že údajně jako první zhřešila, zůstalo doslovným způsobem pochopeno jako důvod vlády muže nad ženou i jejích porodních bolestí. V logice knihy Genesis je to následek hříchu a nikoli prvotní záměr Boha vůči lidem. Ten text je svědectvím o hledání smyslu, porozumění, proč tomu tak je. Proč musíme trpět, umírat, proč je tak těžké dobývat prostředky k životu, proč jedni - tedy muži, vládnou nad druhými - tedy nad ženami. Písmo říká: to nebylo Božím záměrem, to je skutek lidské volby.

A byla by možná taková reinterpretace postavy Evy, při ní by utržení ovoce ze stromu poznání dobra a zla bylo chápáno jako hlad po vědění?

Velmi správně. První žena pozoruje, že plod je hezký a po jeho požití poznají dobro a zlo. A to se splní. Had neklame.

Lilit

A co se stalo s Lilit, první Adamovou ženou, která nechtěla být poslušná?

V knize Genesis se nevyskytuje. Setkáme se s ní někde v knize proroka Izajáše jako s „nočním přízrakem". Je to mýtus o ženě, která se nechtěla poddat muži a proto z vlastní vůle opouští rajskou zahradu. Líčení tohoto tématu nalezneme v mnoha kulturách, hlavně v legendách, midraších, apokryfech. Zde se začíná větvit původní mýtus o bohyni, která vládne nad životem a smrtí. Eva jako matka všech lidí se spojuje s životem a Lilit se smrtí. Existují prameny, které o ní mluví jako o matce démonů, jiné, že se stala vědmou, která unáší děti. Ale Lilit je především nebezpečná pro samotné muže. Démonická krása, která je vábí svými dlouhými rudými vlasy a oni upadají do její pasti. Symbolicky reprezentuje svobodnou ženu.

Hrdinky SZ ale nešly cestou Lilit. Hlavně rodí a mlčí, svými muži jsou považovány za součást jejich živého inventáře. Občas úskočně setnou hlavu nepřátelským vojevůdcům, jako Judita nebo Jáel.

Nemohu souhlasit s tvrzení, že jen rodí a mlčí. Ano, rodí. Zachování rodu zůstává jejich základním posláním, neboť je spojeno se zaslíbením daným Bohem Abrahámovi a Sáře. Rození je zde chápáno jako předávání Božího příslibu dalším pokolením. Dokonce i tehdy, když základní smysl života je chápán jako rození, tehdy vůbec nemlčí. Začněme Sárou, když se andělé zjevují pod duby, aby zvěstovali Abrahamovi narození syna. Vstupuje do rozmluvy, i když do ní nebyla pozvána. Další hrdinky, jako Ráchel, se hlasitě domáhají od svých mužů zplození potomka. Samozřejmě mužského, protože to byl svět patriarchální a patrilineární. Anna, budoucí matka Samuela (tak vejde do historie) ve velkém zoufalství, že nemá syna, pronáší text zvaný Magnifikát SZ, protože je to dlouhá, krásná modlitba, její modlitba. Míst, v nichž ženy mluví, zpívají a modlí se, je překvapivě hodně.

Rút a Noemi

Ale mimo to všechno je obtížné ve SZ nalézt postavu, která by mohla být vzorem pro současné ženy.

Je i v současnosti mnoho žen, pro které je mateřství důležitým rozměrem jejich života. Pro mě je nejženštější biblickou knihou Kniha Rút. Je to příběh o ženském přátelství a solidaritě. Exegeti dokonce říkají, že to, co ospravedlňuje její existenci v Kánonu, totiž napojení tohoto příběhu na rodokmen krále Davida, je teprve pozdějším dodatkem. Je o příběh o vztahu dvou žen: staré a mladé, tchýně a snachy, Židovky a cizinky (protože Rút byla Moabitka) a sehrála prvotně roli při diskuzích o smíšených manželstvích. Ve starozákonních textech je nejčastěji řeč o zákazu takových manželství. Ta se uzavírala pouze v okruhu 12 kmenů Izraele. Kniha Rut je opačného názoru. Díky této knize se cizinka Rút objevuje rovněž v Ježíšově rodokmenu.

Jisté ale je, že to pro současné ženy není vůbec snadný příběh. Mluví o dvou ženách, které ovdověly. Noemi, tchýně Rút, ztrácí i své syny. A jako osamělá žena končí na samém dně společenského žebříčku, jako nejubožejší z ubohých. Stává se ženským Jóbem. Dříve emigrovala, aby hospodářsky přežila a nyní se chce vrátit do své země, aby tam zemřela. Rút se rozhodla, že jí bude následovat. Rozhoduje se vzít na sebe ten nejtěžší z ženských údělů, postavení vdovy, která jde do cizí země. Náš údiv vzbuzuje skutečnost, že nevíme, proč se ty dvě ženy tak spřátelily. Kladný závěr této knihy je psán již v patriarchálním pojetí, protože najdou nejbližšího pokrevního příbuzného Noemi, který se stane mužem Rút. Ale pro mě je to příběh o tom, že jestliže se ženy vzájemně podpírají, přečkají i ty nejtěžší chvíle.

Ester

Příběh Ester je asi pro současné ženy rovněž obtížný, protože začíná od castingu na královskou manželku, který Ester vyhrává a končí se tím, že u krále dohaduje masovou vraždu nepřátel Izraele.

Vraždě, kterou se tato kniha končí, není opravdu snadné porozumět. Ale i bez Ester by se celý příběh skončil krvavě... Ptejme se jen, kdo by se stal obětí. Muži řídí politiku. Jejich intriky vedou ke sporu, který se má skončit smrtí tamních Židů. Tento příběh je popisován optikou Izraele, který chce přežít, uniknout záhubě, a v této perspektivě Ester zachraňuje svůj lid, lid vyvolený Bohem. Zpočátku se do příběhu vůbec nechce vměšovat, nemá na nic vliv. Není jí dovoleno ani vejít do komnaty svého muže, neboť by to mohlo být chápáno jako neposlušnost. V klíčovém okamžiku příběhu se ale rozhoduje jednat ženským způsobem. Jediným, který je jí dostupný. Když ženy jako Ester nebo Judita zachraňují vyvolený národ tím, že stínají hlavu nepřátelskému vojevůdci Holofernesovi, jednají tak, jak jedná Bůh.

Lotovy dcery

Asi nejvíce nás překvapí příběh o Lotových dcerách, když jejich otec přijal pod svou střechu Boží posly. Místní jej žádají, aby jim je vydal, protože s nimi chtějí obcovat. Lot odmítá a nabízí jako náhradu vlastní dcery, prohlašujíce o nich, že jsou panny. Podobně se chová stařec, který hostí levitu s ženou. Brání se vydat levitu a „obdarovává" hosty svou ženou a nabízí i svou dceru. Říká přitom: „můžete je zneužít a nakládat s nimi, jak se vám zlíbí, ale vůči tomu muži nesmíte spáchat takovou hanebnost". Těžko je si představit horší zacházení se ženami. Žena levity to zaplatila životem, umučena při hromadném znásilnění. Dodejme, že levita přitom spokojeně spal.

Pro mě je příběh ženy levity jedním z nejstrašnějších v celé Bibli. Vždyť potom on čtvrtí její tělo a posílá je kmenům Izraele, aby vzbudil jejich pomstu. Stejně strašný je i příběh dcery, jejíž otec Jefte při návratu z války slibuje, že dá v oběť první osobu, kterou potká. Jako první mu naproti přišla dcera. Je to paralela s Izákovou obětí, ale s tím rozdílem, že tam se jednalo o syna a Bůh v posledním momentu Abrahamovu ruku zadržel. V tomto případě byla oběť dokonána.

Ve SZ se vyskytují příběhy, v nichž v žádném případě Bůh nejedná jako ochránce. Můžeme se jen utěšit, že v nich zůstane zaznamenaná celá tíha ženského údělu. Můžeme se utěšit, že kulturně jsou pro nás tyto texty tak cizí, protože to znamená, že žijeme už v jiném světě. Pokud se i dnes dějí některé strašné věci, budí to v nás odpor a děs.

Marta

Lze nazvat Ježíšův vztah k ženám slovem „revoluční"?

Byl revoluční, ale současná bádání poukazují na to, že nebyl jedinečný. Dříve se považovalo za zcela výjimečné, že Ježíš měl učednice. Dnes víme, že existovali i jiní učitelé, kteří přijímali ženy do kruhu svých učedníků, i když to bylo výjimečné. Existuje mnoho tabu, která Ježíš prolamuje, jako například tabu spojené s krví, které v židovském zákonodárství znamená rituální nečistotu. Ježíš uzdravuje ženu, která už 12 let trpí krvotokem, což rovněž znamená, že ji osvobozuje od nečistoty a společenského vyloučení. Když na veřejných místech rozmlouvá se ženami, také se chová proti obyčejům. V Janově evangeliu jsou rozhovory Ježíše se ženami téměř teologické traktáty.

Ženy jsou v Evangeliích popsány jako nejvěrnější z věrných, stojí při Ježíšovi, když většina učedníků utíká, ale posléze jsou zcela odsunuty do ústraní. Marta v rozhovoru s Ježíšem vyznává takové vyznání víry, které vy srovnáváte s Petrovým. A co dále? Petr se stává prvním papežem a ona patronkou hospodyň. Marie Magdaléna vidí zmrtvýchvstalého jako první a má tu skutečnost odnést jiným a za to obdrží titul Apoštolka Apoštolů. A co dále? Je ztotožněna s veřejnou hříšnicí.

Je rozdíl mezi učedníky a učednicemi. Neexistují texty, které by pojednávaly o povolání žen. Povoláno je Dvanáct, kteří se mají stát patriarchy nového Božího lidu. Tento rozdíl je třeba zachovat. Ženy nejsou v Evangeliích označovány jako učednice. Objevují se tu jako ty, které jdou za Ježíšem.

V NZ lze nalézt mnoho způsobů chápání role ženy. Evangelia se rovněž liší popisem žen u hrobu. Markovo evangelium, které je považováno za nejranější, končí tím, že ženy překvapeny utíkají od prázdného hrobu. Nekončí zvěstováním, že Ježíš vstal z mrtvých. Bylo to Evangelium o nepoznaném Ježíši. A potom k němu bylo dopsáno druhé zakončení, protože to první přestalo stačit. Na druhém místě je Janovo evangelium, kde se u prázdného hrobu objevuje pouze Marie Magdaléna. Petr a ještě jeden učedník, který je nazýván jako milovaný, utíkají k hrobu, ale jí se Ježíš zjevuje. A ona jako první vyhlašuje vyznání víry v Pána, který žije a zjevil se jí.

Marie Magdaléna

Co provedla Marie Magdaléna, že se z ní stala veřejná hříšnice?

Lukášovo evangelium po scéně, v níž veřejná hříšnice maže Ježíše olejem a omývá jeho nohy svými vlasy, hovoří o tom, že existovala skupina žen, které šly za Ježíšem. Jako první mezi nimi je zmiňována Marie Magdaléna, z níž Ježíš vyhnal sedm zlých duchů. A tyto dvě postavy byly sloučeny do jedné osoby. Papež Řehoř Veliký tuto tradici potvrdil, a protože měl velkou autoritu, byla všeobecně přijata.

A je to jen náhodný omyl nebo snaha snížit význam ženy, která byla příliš důležitá?

Marie Magdaléna není lehce pochopitelnou postavou. I když nám schází důkazy, podle nichž bychom ji ztotožnili s veřejnou hříšnicí, zůstává nám zde Ježíšovo vyhnání sedmi zlých démonů, což lze chápat jako uzdravení z duševní choroby. A to mohlo dodatečně devalvovat její svědectví. Protivníci křesťanství tvrdili, že je to náboženství, které se opírá o svědectví bláznivé ženy. Ale bylo i snadné přijmout model obrácené veřejné hříšnice, protože měl velkou přesvědčivou sílu.

Marie

A teď k hlavní ženské hrdince - k Marii, Ježíšově matce. V NZ je to vlastně okrajová postava a třeba v Markově evangeliu se vůbec nevyskytuje.

Ja tam. Objevuje se na jednom místě, na němž Ježíš zůstává označený jako syn Marie. To je zajímavé, protože u Matouše a u Lukáše, který píše o panenském početí, je Ježíš vždy nazýván buď synem tesaře, nebo synem Josefa. U Marka je ještě jedna scéna, kdy matka spolu s Ježíšovými bratry přichází a chtějí s ním hovořit, ale on k nim odmítá vyjít. Říká, že jeho bratry a sestrami jsou ti, kteří plní vůli Boží. Je to interpretačně obtížný text, protože z něj jakoby vyplývá, že Ježíšova matka nenáležela do skupiny věřících.

Je i obtížné sloučit existenci sester a bratrů s dogmatem o Mariině věčném panenství.

Lze to vysvětlit. První možností je, že slova bratr a sestra byla užívána nejen ve vztahu k nejbližším příbuzným, ale rovněž i k bratrancům a sestřenicím, a druhou možností, že se jedná o Josefovy děti z předchozího manželství. Ale vyskytují se i hlasy, že to byli opravdu bratři a sestry Ježíše - toto vysvětlení se vyskytuje zejména v evangelické teologii.

Zvláštní je i rozhovor popsaný v Janově evangeliu, kdy Ježíš rozmlouvá se svou matkou v Káně Galilejské. Ona mu říká, že nemají víno, a on jí odpovídá: Co to ode mne žádáš. To je velmi nezdvořilé.

Skutečně, to bylo v tehdejší kultuře zcela neuctivé. Jan zde ale vyjadřuje hlubokou teologickou myšlenku: Ježíš přechází ze vztahů založených na pokrevních vazbách ke vztahům založeným na víře. Je tu ještě jedna interpretace. Ježíš říká matce: Ještě nepřišla má hodina. Na počátku veřejné činnosti Ježíše je Kána, na konci kříž. Tyto dva momenty uvozují evangelium. Když přijde čas, matka s ním bude.

Když rozebereme všechny nitky textů NZ, nenajdeme v nich v žádném případě postavu v podobě Matky Boží, jak je dnes uctívána. Aby se do ní mohla proměnit, musela si vypůjčit některé atributy pohanských bohyní. Bez ženského božstva by křesťanství mělo malou šanci uspět v pohanském světě.

Byl to dlouho trvající proces. Když se na věc podíváme chronologicky, prvotně byla nejdůležitější postavou NZ Marie Magdaléna. Tzv. evangelia dětství, čili počáteční oddíly Lukášova a Matoušova evangelia, kde je zmínek o Ježíšově matce více, jsou pozdějšího data. Mnoho jejích připomínek je i v apokryfech. To ukazuje, co lidem scházelo. Zcela jistě mnoho prvků z kultů pohanských bohyň přešlo nakonec i do mariánské zbožnosti. K zásadní změně došlo po koncilu v Efezu v 5. století, kde bylo vyhlášeno dogma o Bohorodičce.

Nejprve tedy se ženám dalo za věčnou vinu chování Evy a nyní opět matka panna - vzor tíživě nereálný.

Tak jako se dnes nově odkrývá a chápe postava Evy, tak se to děje i s postavou Marie. Např. její panenství můžeme chápat jako pevný postoj, který ona reprezentuje, jako výraz její nezávislosti. Představme si scénu zvěstování. To Maria rozhoduje a není to pokorné a tiché, ale promyšlené rozhodnutí, o kterém se s nikým neradí. Toho si všimli už církevní otcové.

Tak jako Eva učinila rozhodnutí, kterým přišel na svět hřích, tak Marie přijímá rozhodnutí o příchodu spásy. Ženy rozhodovaly o nejdůležitějších událostech tohoto světa.

Junia

V prvních staletích křesťanství se současně odehrávaly dva procesy - rozvoj mariánského kultu a odsouvání žen od aktivní účasti v křesťanských společenstvích.

Ano, ale nehledejme tu vzájemnou souvislost. Bylo to spíše přizpůsobování se současnému světu, který byl přísně patriarchální. K zásadním změnám došlo ve 4. století, kdy bylo křesťanství uznáno za oficiální náboženství v římském císařství. Prvky hierarchické vlády pronikly do církve a to znamenalo postupné odstavování žen. Nějakou dobu ještě fungovaly jáhenky, ale dodnes trvají spory, zda byly považovány za duchovní. Ve středověku z překladů Písma mizí i Junia, zmiňovaná v listu Římanům jako „velmi váženou mezi apoštoly". V překladech se mění na Juniáse.

A čím dále, tím hůře. Když člověk čte sv. Tomáše, je mu to velmi líto. Ženu nazývá „náhradou člověka" , „člověkem s vadou".

Takových výpovědí bylo mnoho, předtím i potom.

Ano, ale byl to přece svatý Tomáš, církevní učitel, uznávaný dodnes za velkou autoritu.

Nekriticky a bezmyšlenkovitě přejímá v tomto ohledu názory Aristotela. Je to překvapující u myslitele formátu, jakým byl Tomáš, protože na jedné straně hlásá, že žena i muž byli stvořeni podle obrazu Božího a tedy si jsou rovni a na druhé straně opakuje teze o podřízenosti a bezvýznamnosti žen. Rozpory ve vztahu k ženám najdeme i u sv. Pavla. Na jednom místě říká, ať ženy ve shromáždění mlčí a na jiném doporučuje, když ženy prorokují, měly by mít pokrývku hlavy. Jak prorokovat a přitom mlčet?

Ať už budeme číst tyto texty jakýmkoli způsobem, jsou v Písmu i v tradici věci vůči ženám urážlivé a ponižující. Co je příčinou, že místo abyste tyto tradice odvrhla, podrobujete je důkladným analýzám?

Neznám náboženství, které by v určitých aspektech nebylo patriarchální. A co víc, neznám společnost ani kulturu, která by v nějakých svých aspektech nebyla patriarchální. Velmi mi pomohla zásada interpretace Bible, kterou vypracovala feministická teologie. Obecně uznávaná zásada v církvi říká, že v Písmu je normativní to, co se týká naší spásy. Uvažme to konkrétně ve vztahu k ženám: cokoli brání jejich spáse, nemůže být normativem. Události jako je příběh ženy levity jsou strašné, odpudivé, ale přece k nim došlo. A protože jsou zapsány v Bibli, zůstávají v paměti Boha.

Dr. Elżbieta Adamiaková, asistentka na fakultě dogmatické teologie Univerzity Adama Mickiewicze v Poznani, autorka mnoha knih, spolu s biskupem Czajou a J. Majewským redaktorka šestidílné Dogmatiky.

Přeložil Pavel Kouba; zdroj: www.polityka.pl