Prostor spolupráce a dialogu:

Martin Vaňáč (nar. 1972) se od 1. června 2001 ujímá funkce výkonného ředitele občanského sdružení Institut ekumenických studií. Požádali jsme jej o rozhovor, aby se představil čtenářům Getseman. Rozhovor připravil Jan Spousta.

S.: Co a kde jsi studoval

V.: Ačkoliv se dnes věnuji humanitním vědám, tj. historii a teologii, původně jsem studoval gymnázium se zaměřením na matematiku. Bylo to Gymnázium Wilhelma Piecka v Praze na Vinohradech, které bylo po roce 1989 přejmenováno na Gymnázium Korunní a později kvůli restitucím vystěhováno. Dnes v této budově sídlí Arcibiskupské gymnázium. Studenti Gymnázia Wilhelma Piecka byli úspěšní především v matematických a šachových olympiádách. Přestože jsem matematice a šachům věnoval většinu svého volného času, v závěru gymnaziálních studií mi bylo jasné, že matematika mým celoživotním povoláním nebude. Pod vlivem poznávání pražských historických památek a také v důsledku konverze ke křesťanství se můj zájem orientoval na historii a filozofii. Proto jsem si podal přihlášku na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy na obor historie-archivnictví a byl jsem přijat. Přestože má volba vysokoškolského oboru vypadá jako obrat o sto osmdesát stupňů v mých zájmech, dodnes nelituji doby středoškolských matematických studií, neboť se domnívám, že i pro historika nebo teologa je důležité, aby si uměl věci dobře logicky promyslet a třeba také pořádně spočítat.

S.:Hovořil jsi o konverzi ke křesťanství. Jak se vyvíjel tvůj vztah k náboženství a víře? A jak jsi se dostal k ekumenismu?

V.: Jako dítě jsem byl pokřtěn v římskokatolické církvi. Vychováván jsem byl v obecných křesťanských principech, dalo by se říci podle druhé poloviny Desatera, ale k víře v osobního Boha jsem veden nebyl. Do kostela jsem začal chodit v průběhu středoškolských studií, před rokem 1989. Spíše než o náhlém obrácení raději hovořím o počátku dlouhodobého procesu neustálé konverze. Záhy jsem začal shromažďovat a studovat dostupné knihy o křesťanství, kterých koncem osmdesátých let nebylo mnoho. Po určitém čase jsem se nespokojil jen s „knižním křesťanstvím“ a snažil jsem se překonat jistý ostych a navázat kontakt s „živými křesťany“. Měl jsem štěstí, že mi Hospodin postavil do cesty řadu skvělých lidí, které zde ani nemohu všechny vyjmenovat. Velký význam pro můj duchovní růst měla hlavně příprava na biřmování vedená Alešem Opatrným. To bylo krátce po roce 1989, kdy se již různé křesťanské aktivity mohly konat veřejně, což jsem se snažil hojně využívat spolu s dalšími lidmi, kteří byli duchovně vyhladovělí po půstu z období nesvobody.

První ekumenickou zkušeností byly pro mne kursy studia bible, které pořádala Církev adventistů sedmého dne. Na jedné straně jsem se zde důkladně seznamoval s textem bible, na straně druhé mi vadilo přílišné zdůrazňování odlišností adventistů a jejich přílišná kritika jiných církví. Například ze dvou setkání, které byly věnovány celému Desateru, bylo jedno zaměřeno pouze na dokazování důležitosti svěcení soboty. Při diskusích během kursů jsem však zjistil, že zdaleka ne všichni adventisté tolik lpěli na zdůrazňování své zvláštní praxe.

Jelikož jsem cítil, že křesťanství není možné žít osamoceně, snažil jsem se v Praze najít vhodné farní společenství. Většinou jsem se orientoval podle řeholních společností, jejichž rozmanitost, historická tradice a obnovované veřejné působení po roce 1989 mne přitahovalo. Prostřednictvím osobních rozhovorů jsem se seznamoval se spiritualitou jednotlivých řádů, přičemž jejich posloupnost možná trochu odráží můj duchovní vývoj, a proto zde pro zajímavost uvádím jejich výčet: augustiniáni u sv. Tomáše na Malé Straně, kapucíni na Hradčanech, dominikáni u sv. Jiljí a františkáni u Panny Marie Sněžné. V této poslední „štaci“ jsem se setkal s živým farním společenstvím a aktivně jsem se zapojil do různých činností ve farnosti, přičemž od roku 1999 rovněž pracuji ve farní radě.

S.: A tvoje studium teologie?

V.: Myslím, že patřím k lidem zvídavým, kteří se většinou nespokojí s povrchní odpovědí a snaží se hlouběji pochopit podstatu věcí. Stejně tak jsem přistupoval i ke křesťanství. Již během gymnaziálních studií jsem navštěvoval čtení a výklady Teologické sumy Tomáše Akvinského pod vedením Kazimíra Večerky. Tomismus v jeho podání na mne samozřejmě zapůsobil svojí téměř matematickou logičností. Postupně jsem však zjišťoval, že zdaleka ne všechny mé zkušenosti se dají tak snadno a logicky vysvětlit. Dále pro mne byl přínosným hlavně „bytový seminář“ (i když už po roce 1989) pod vedením Štěpána Špinky, kde jsme se opravdu učili číst, rozumět a interpretovat některé teologické texty, např. W. Kaspera, R. Guardiniho atd.

Potřeba důkladnějšího a systematičtějšího teologického vzdělání u mne nakonec vykrystalizovala v rozhodnutí, podat si přihlášku na dálkové studium Katolické teologické fakulty. Ve stejné době jsem se rovněž dozvěděl o připravovaném projektu Institutu ekumenických studií, přičemž leták, který informoval o poslání Institutu, o profilu absolventa a především o významu studia teologie pro společnost, mě velmi oslovil. V roce 1995 jsem tedy začal studovat jak Institut ekumenických studií, tak souběžně Katolickou teologickou fakultu, což mi umožnilo zajímavé srovnání.

Nechci se nyní pouštět do nějakých paušálních soudů, neboť kvalita předmětů byla závislá především na kvalitě konkrétních přednášejících, ale jedna věc mě na výucena Katolické teologické fakultě zvlášť překvapila. Ze studia historie a i z různých teologických seminářů jsem již věděl, jak je přivýuce důležitý jednak osobní kontakt s přednášejícím a jednak společná práce s konkrétními texty, což vzhledem k množství studentů a ke způsobu výuky na fakultě v podstatě nebylo možné. Rovněž prostor pro diskusi nad probíranou látkou byl velmi omezený. V tomto ohledu pro mě studium na Institutu bylo nesporně větším přínosem.

Ve stejném roce jsem se začal důkladněji seznamovat s praktickou stránkou ekumenické práce, protože jsem při studiu pracoval na sekretariátu Ekumenické rady církví v České republice. Účast na zasedáních Komise pro studium problematiky, spojené s osobností, životem a dílem M. Jana Husa při České biskupské konferenci a Komise pro studium rekatolizace českých zemí v 16. - 18. století při České biskupské konferenci a Ekumenické radě církví v ČR se pro mne stala velkou školou odborného historického a ekumenického dialogu. Mám však pocit, že se dodnes nepodařilo promítnout alespoň něco z otevřené a věcné atmosféry jednání komisí do života jednotlivých farností a sborů, kde mezi lidmi mnohdy přetrvávají zkreslené názory a konfesně vyhraněné postoje.

Zájem o teologickou problematiku a především o novodobé české církevní dějiny se nakonec promítnul i do mých studií na filozofické fakultě, které jsem zakončil v roce 1999 diplomovou prací na téma Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v letech 1891 – 1939. Od letošního akademického roku 2000/01 jsem nastoupil k externímu (dnes se říká kombinovanému) doktorandskému studiu na katedře pomocných věd historických a archivního studia FF UK.

V roce 2000 jsem ukončil svá teologická studia na Institutu ekumenických studií, přičemž studium na Institutu bylo v průběhu akademického roku 1998/99 akreditováno jako čtyřleté bakalářské studium Teologie křesťanských tradic na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde nahradilo dosavadní bakalářské studium evangelické teologie. Předložil jsem bakalářskou práci na téma Křesťanské církve v českých zemích od poloviny 19. století do dvacátých let 20. století. Nedávno jsem rovněž obhájil diplomovou práci na Katolické teologické fakultě na téma Ekumenismus v České republice: Příspěvek ke studiu ekumenických vztahů v České republice na pozadí vztahu státu k církvím v letech 1918 – 2000.

S.: Jsi tedy pro ekumenickou práci teoreticky dobře připraven. Nyní však nastupuješ jako ředitel Institutu ekumenických studií a budeš muset řešit jeho praktické problémy. Jak IES a jeho situaci vnímáš?

V.: Podle mého názoru představuje Institut ekumenických studií pozoruhodný počin na poli ekumenického dialogu v České republice, narážel však od samých počátků na nepochopení zejména u představitelů římskokatolické církve a Československé církve husitské. Naopak představitelé Českobratrské církve evangelické nebo Starokatolické církve se k Institutu stavěli od počátku vstřícně. Během jednání v rámci Ekumenické rady církví v České republice se jediná Československá církev husitská vyslovila proti Institutu, čímž znemožnila jeho oficiální zastřešení ze strany ERC (římskokatolická církev byla v této době v ERC ještě pouze v roli pozorovatele). Je pro mne otázkou, zda výhrady představitelů jednotlivých církví více směřují proti samotnému projektu Institutu, či spíše proti některým osobám, které se na činnosti Institutu podílejí.

Bakalářský program Teologie křesťanských tradic nabízí netypickou formu denního studia. Doba přednášek a seminářů je totiž uzpůsobena tomu, aby studenti mohli zároveň studovat další neteologický obor na jiné fakultě, případně na jiné vysokéškole, nebo aby zájemci mohli studovat i při zaměstnání. Typickým studentem je vysokoškolák, který má zájem si svůj vlastní obor doplnit teologií a osvojit si ekumenickou orientaci. V tomto ohledu bych činnost Institutu s jistými výhradami přirovnal k poslání Studia Catholica, které v meziválečném období a krátce i po druhé světové válce organizovali františkáni u P. Marie Sněžné v Praze právě pro vysokoškolské studenty světských oborů.

Považuji za velmi důležité, že jedním z vítaných požadavků k přijetí patří, aby zájemce o studium byl zakotven v některém z církevních společenství, a měl tak přímou zkušenost nejen s křesťanským učením, ale i s křesťanskou praxí. Přestože si Institut zachovává nezávislost na jednotlivých křesťanských církvích, rozhodně nechce vytvářet nějaké „křesťanství nezávislé na církvi“, z čehož je někdy podezírán. Z vlastní zkušenosti vím, že úroveň ekumenických diskusí je závislá na jejich účastnících, především na úrovni znalostí jejich vlastních tradic a zároveň na schopnosti naslouchat tradicím odlišným. Skutečnost, že někteří členové církví dobře neznají vlastní tradici, s čímž jsem se setkal především u členů římskokatolické církve, není možné klást za vinu organizátorům ekumenických setkání. Navíc setkání s odlišnou a opravdověžitou tradicí mnohdy umožňuje nejenom hlubší poznání vlastní tradice, ale i její obohacení, přičemž nemám na mysli nějaký synkretismus.

Rovněž výtka jisté konkurence stávajícím teologickým fakultám není na místě, neboť zaměření bakalářského teologického studia je od magisterských programů poněkud odlišné. Zatímco magisterské studijní programy teologických fakult jsou z hlediska uplatnění v církevních společenstvích přednostně určeny pro budoucí duchovní jednotlivých církví nebo pro odborné teology, bakalářský studijní program Institutu je zaměřen na přípravu laiků pro jejich službu ve světě. Toto rozlišení vychází ze zkušeností, že dnešní společnost a církve potřebují vedle farářů a kazatelů i odborně vzdělané křesťany, kteří se buď v rámci svého civilního povolání, nebo spolu s ním budou věnovat praktické službě, zejména tam, kde se nacházejí bolavá místa dnešní společnosti.

S.:Jaké jsou tvé plány s Institutem do budoucna? Čemu se budeš v roliředitele věnovat především?

V.: Díky velkému nasazení své předchůdkyně Ivany Dolejšové a rovněž díky celé řadě spolupracovníků a dobrovolníků přebírám Institut jako již dobře fungující studijní ústav. Samozřejmě mým hlavním úkolem je zajištění řádného chodu studijního programu a na něj navazujících akcí. Pozornost je třeba věnovat složité přípravě rozvrhu, kterou komplikuje skutečnost, že nejenom pro studenty je Institut „doplňkovým studiem“. Většina vyučujících, které na Institutu přednášejí, jsou totiž plně vytíženi svými vlastními aktivitami. Přesto je obdivuhodné, když na výuku v Institutu pravidelně dojíždějí nejenom mimopražští vyučující, ale i několik zahraničních přednášejících.

Institut považuji za území dialogu, kde se lidé potkávají, poznávají své tradice, učí se si vzájemně naslouchat a mohou se pokoušet hledat cesty k jednotě. V diskusích pak mnohdy zjišťují, že nejednota je způsobena více neznalostí a předsudky než skutečnými rozdíly. Z tohoto důvodu jsou pro studenty zajímavé panelové diskuse za účasti teologů různých tradic, což je zároveň určitý důkaz, že se na Institutu o dialogu jenom nehovoří, ale že zde dialog skutečně probíhá. Myslím si, že péče o toto území dialogu bude určitě patřit k mým dlouhodobým úkolům. Stejně jako před všemi třemi teologickými fakultami Univerzity Karlovy tak také před Institutem ekumenických studií stojí totiž důležitý a stále nesplněný úkol, kterým je navázání užší vzájemné spolupráce a zahájení dialogu rovněž s ostatními univerzitními fakultami. Domnívám se, že vzhledem ke koncepci studia, jež je vlastně pojato jako doplňkové studium k jinému univerzitnímu oboru, má Institut patřičné předpoklady, aby se stal opravdovým prostorem spolupráce a dialogu.

S.: Děkuji ti za rozhovor a přeji ti mnoho požehnání, zdaru a radosti ve tvém budoucím působišti.